border
<< zpět

Jan Šerých KONCEPTUÁLNÍ UMĚLEC V DNEŠNÍ DOBĚ

Jiří Valoch


JAN ŠERÝCH PATŘÍ ke klíčovým osobnostem naší výtvarné kultury, uznávaným i v mezinárodním kontextu. Je to v podstatě konceptuální umělec, ovšem vstoupivší na naši výtvarnou scénu až po postmoderní lekci.
Symptomatické také je, že studoval pražskou AVU až po politických změnách v naší zemi. A již jeho diplomová práce Dial, 1998–1999, dlouho vystavená ve Veletržním paláci, se hlásila k užívání jazyka geometrie, ale také k jeho aktuálnímu ovlivňování jinými médii, především počítačem. Tuto proměnu naší percepce tematizovaly jeho obrazy. Od té doby ale svobodně střídá různá média, počínaje obrazy přes instalace vizuální i zvukové. Často kombinuje verbální a vizuální informaci, ale příležitostně užívá i zvukové instalace, jeho dílo je determinováno jednoduchým kódováním.
Vloni mě překvapil, když v brněnské Alfa pasáži nechal vnímatele objevovat jenom tvar zvukového záznamu – Cvrčka. Jako by tím naznačoval svou stále větší tendenci k redukci celého sdělení, jelikož jeho ostatní díla jsou přece jen o něco spektakulárnější, kombinují například dvě nebo tři média. Reduktivní jazyk je ovšem stále přítomen, dokonce v jistém paradoxním vyznění. Rozměrné obrazy, v nichž se vrací k různým geometrickým kódům, propojují často dva odlišné kulturní fenomény. V instalaci s velkými vyřezanými písmeny tvořícími jméno skutečně „dábelské“, „drsné“ rockové kapely Black Sabbath objeví divák jméno mnohem líbivější hudby – skupinu Abba. Často používá ironii i sebeironii, Jan Šerých maluje i velké obrazy s vlastním křestním jménem JAN nebo vlastním telefonním číslem, ale také s telefonními čísly, na něž můžeme ihned reagovat díky upozornění v názvu díla: Telefonní číslo na celebritu, nevím jakou. Zdá se být skutečně velkou ironií, že jeho instrukce v popisce „funguje“, lidé se na to číslo opravdu ozývají...
Ona autorova jedinečná nová estetika černé plochy a bílých znaků přitom zůstává stále zachována jako maximální redukce, jež nemůže u tohoto tradičního média zůstat opomenuta. Podobně tvaruje i jiné, mírně hravé kódy, které předpokládají znalost určitého užívání internetu a můžeme je dešifrovat podle jistých charakteristik. Například v díle Seznam A–B (2008) ukazuje autor sekvenci abecedního menu pornostránek, jež oprostil od konkrétníchreálií. Zůstává tedy jen krásné písmo jmen a základní charakteristiky seřazené podle původní předlohy. Kdo tyto stránky navštěvuje, pochopí, ostatním zůstane kód utajen jako jakýsi výběr personálních charakteristik. Krásné obrazy s modrými slovy Office Blue (2010) zase identifikuje jen ten, kdo se náhodou zajímal o okolnosti havárie letadla polského prezidenta Lecha Kaczyńského.
Jan Šerých objevuje i nové možnosti jazyka geometrie. Brněnská Wanieck Gallery jej v roce 2007 vyzvala ke společné výstavě s Michalem Škodou.
Autoři slovo „společně“ vzali doslova a týden přemalovávali místní panely někdy lapidárnějšími, jindy trochu složitějšími symetrickými geometrickými konstrukcemi, horizontálními i vertikálními. Dohodli se, že na každém díle vždy překryjí jejich symetrické kresby, takže vznikla velice originální díla spojující charakteristiky obou autorů. Toto jedinečné dílo dostalo název Zakázané uvolnění. Po skončení výstavy bylo bohužel zničeno, i když představovalo v geometrickém umění vzácný příklad skutečné spolupráce a společného formování výsledného konceptu. Tato práce zároveň představuje jeden ze stále ještě okrajových pólů umělcova díla, ryzí geometrii, počínaje monumentální sérií patnácti obrazů Dial (1998–1999) přes repetitivní struktury černých a bílých horizontál revitalizujících minimalistickou oproštěnost na výstavě v huntkastner artworks Takemehome (2007) až po malbu na stěně Rorschach (2010), přehodnocující tradiční dělení šachovnice pravým úhlem rohu galerie a s paradoxem percepce. Barva hráče postupně přechází v barvu protivníka, takže nakonec jsou obě poloviny skutečně identické (proto název odkazuje na Rorschachův test). Nicméně se ale nejedná o žádnou šachovnici. Podobný geometrizující přístup můžeme najít i u díla Grid (2012), v němž dochází k mírným posunům variací výchozí lineární konstelace, nebo v práci Paměť (2012), která se zabývá konceptuálním vztahem bodů a lineární struktury. Víceméně paralelně k těmto obrazům a instalacím pracuje Jan Šerých na lineárních kresbách. Některé jsou zeleně monochromní, jiné pak také jemně kódují nějakou osobní informaci o autorovi.
V jeho díle ale rovněž pokračuje série „textové geometrie“. Přiznávám se, že i mne Jan Šerých překvapil, když aktualizoval tak obvyklou sémantickou i geometrickou strukturu, jako jsou křížovky. Dokázal vytvořit celou sérii svých vlastních křížovek jenom kvůli tomu, aby do nich mohl umístit své vlastní tajenky. Díky tomuto gestu se rázem proměnila sémantika fenoménu luštění: počínaje tajenkou ŘEKNI BOMBA přes BOMBA BOMBA(Rozhovor, 2005). Tyto křížovky s předem vyplněnou tajenkou, kterou není třeba vyluštit, nýbrž je nutno ji ve vyplněném textovém poli najít, můžeme chápat jako způsob zakódování skutečné společensky závažné informace, například při nějakém atentátu či únosu letadla přes skutečné pípání nějaké bomby nebo nějaké nálože – PÍ PÍ PÍ PÍ PÍ. Od těchto tajenek tematizujících konkrétní společenskou situaci (Rozhovor, 2005, Abbey Road 2,45, 2005) se sdělení proměnilo až v repetitivní sekvenci tematizující jazyk samotný. Zpočátku ovšem autor ještě ve své tvorbě ponechal odkaz k formě reálné promluvy – NENENENENE (2006). Později již Šerých vyzdvihl samotný princip, rámec existence sdělení. Jeho texty se tak více méně proměnily v samotnou estetiku zvolených grafémů. Záměrně vyjadřovaly doslova minimální informaci: i jinak nesrozumitelné grafémy autor navíc ještě desetkrát opakoval: Tag 1–3, B–O–B (2008).
Tento umělec pracuje i s médiem fotografie. Ovšem i jeho snímky mají vždy přesně artikulovaný závažný koncept. Vzpomeňme například jeho autoportréty, na nichž odmítavě vztyčuje vlastní ruku před svou tvář. Tyto snímky se staly základem vytištěného plakátu s mnohokrát opakovaným seriálním uspořádáním tohoto záběru Nenenenene (2006), v roce 2007 z něj autor vytvořil celou instalaci v galerii Futura. Samo zkoumání nových možností fotografického média se zřejmě pro Jana Šerých stává stále důležitějším. Tento moment tvorby bych mohl vztáhnout i na výstavu Poslední snímek (2008) v galerii Josefa Sudka, na níž jsme spolupracovali. Jan v tomto projektu zkoumal různé situace, které na místě nalezl, a přidával jim nové konotace, a to nadčasové i zcela aktuální. Nyní je evidentně fascinován možnostmi počítačové databáze GoogleMaps, první „počítačové pohledy na Václavské náměstí“ jsme vystavili v Galerii města Blansko. Podobně objevil kromě zmíněné zvukové instalace Cvrček (2011), prostřednictvím které vnesl do pasáže Alfa cvrkot, také další sémanticky bohatou situaci v Brně. Dílo Tisíc důvodů se vracet (Sochy v ulicích, 2011) vystavené na náměstí Svobody ukazovalo panoramatickou fotografii upevněnou na válci. Snímek určený pro internetové trojrozměrné prohlížení ulic položil autor na stejné místo, které fotografie zobrazovala. Stejnou metodu použil při objevování dalších jedinečných situací v pracích Bermuda Triangle, San Antonio (2011), Hidden Place, Florida (2011) a Nothing, Arizona (2012). Jan Šerých navíc takto nalezené vizuální obrazy, tedy fotografie, často doprovází naprosto lapidárními, ovšem stejně působivými obrazy textovými. Díky tomuto doplňku nově reflektuje vztah obou médií. Ve fotografickém diptychu Černý čtverec nejprve evokuje klasickou „malevičovskou ikonu“. Druhá část, převedená do negativu, mění vizualitu až do tajemného znejistění všeho – obrazu i pózujících postav.
V jeho nových malbách opět nalézáme krásné originálně viděné vztahy. Základem obrazů Dvojice (2012) a Ornament (2012) jsou dvě, respektive čtyři identické konstelace bodů. Ty se překrývají takovým způsobem, že divák na první pohled nerozezná původní vzorec. Toto dílo představuje nový koncept zachovávající věrnost umělcově oblíbené redukci na černou a bílou se svými estetickými kvalitami, jenž nejprve musíme v mysli reflektovat. Komunikačně působivá díla ve všech jeho oblíbených médiích, někdy vyžadující vnímavější intelektuální reflexi, stále potvrzují postavení Jana Šerých jako jedinečného, autentického umělce.
 
Jiří Valoch (*1946) je umělec, působí také jako teoretik a kritik umění. Žije a pracuje v Brně.
Jan Šerých (*1972) je umělec, žije a pracuje v Praze.
 
 
 
 
JAN ŠERÝCH, Black Sabbath (Abba), 2002, instalace, Neutral, Motorenhalle, Drážďany, foto: archiv autora.
Nenenenene, 2006, plakát, 42,6 × 61,2 cm;
Cvrček, audioinstalace, 2011, Brno Art Open 2011 – Sochy v ulicích, foto: Martin Polák.
Černý čtverec, 2011, Lambda print, 25 × 25 cm;
Ornament, 2012, akryl na plátně, 150 × 200 cm;
Rorschach, 2010, malba na stěně, Altruismus, Kunstverein Bonn. Foto: archiv autora.