border
<< zpět

Pravda sochy

Josef Ledvina


Opak je pravdou, Meetfactory, Praha PORCELÁNOVÁ SOŠKA JELENA. Mnozí ji (nebo jí podobné) znají jako ozdobu nábytkových stěn svých (pra)rodičů. Jen paroží působí jaksi nepatřičně. Je zlaté, potud v pořádku, jenže se pořád větví a větví, aby se nakonec rozrostlo v křehkou stromovitou strukturu, jež je ve výsledku o poznání větší než ostatek jelena (Prchající jelen, 2012, Pavla Sceranková). Fotografie ženy s rozpaženýma rukama (ukřižovaná?), jen tak tak, že neleží na podlaze. Ležela by, nebýt toho, že je její tělo podloženo pomeranči (One Minute Scultures, 1998, Erwin Wurm). Zbytek mýdla, toho tradičního, postupně vytlačovaného svým tekutým ekvivalentem. Tato památka na zašlé časy stojí na malém dřevěném podstamentu a celek je pak prezentován v drobné nice v ostění průchodu mezi místnostmi galerie. Působí to jako ironizující parafráze klasického monumentu nebo zas jako drobná devocionálie, soška Panny Marie na domácím oltáříku (Óda, 2012, Ide Reckman). Takřka klasický dřevěný konferenční stolek s lehce se rozbíhajícími bruselskými nožkami. Jenže to vlastně ani není stolek, protože aby to byl stolek, muselo by se na něj dát něco postavit, a tenhle „stolek“ má desku vypouklou takovým způsobem, že kdybychom na něj něco postavili, ihned by se to sesunulo (Příliš, 2010, Pavla Sceranková). Na první pohled jakési vesmírné monstrum, obyvatel světa žánru sciencefiction. Při bližším ohledání ale zjišťujeme, že dynamicky formované tělo tvoří spletenec velikonočních pomlázek, jeho děsivě vypouklé oči dvojice velikonočních kraslic a zbraň, již drží v napřažené ruce, není nic jiného než velikonoční beránek (Velikonoční bojovník, 2011, Anna Hulačová). Celé to nějak nejde dohromady, první pohled – vesmírné monstrum, cosi vzdáleného, budoucího, patřícího po bok vesmírných korábů – se tu pere s výsledky onoho bližšího ohledání – tvor velikonoční, tradiční, venkovský, domácí…Exponáty, s nimiž se setkáváme na výstavě Opak je pravdou (kurátorka Karina Kottová) v pražské MeetFactory, jako by si s námi pohrávaly. Jakmile si začínáme myslet, že jsme nějaký artefakt identifikovali, že už takříkajíc víme, o co jde, odhaluje se nám jeho jiný aspekt, který zpochybňuje či rovnou boří onu prvotní identifikaci. Zdálo by se tedy, že „opak je pravdou“, že teď už opravdu víme, o co jde, jenže stejně jako druhý aspekt boří ten první, zdá se ten první bořit ten druhý. Buď je pravda to, nebo to, obojí k sobě jaksi nepasuje, obojí zároveň pravda být nemůže. Jenomže pravda by měla být přeci jen jedna. Když řeknu, že je něco červené nebo modré, znamená to obvykle „buď, anebo“, pokud jedno pravda není, je pravda druhé a vice versa. O tom, zda je něco modré, nebo červené, se dokážeme snadno přesvědčit, ale jak rozhodnout, zda je socha vesmírná, vzdálená, futuristická… nebo tradiční, venkovská, domácí…? Co z toho je pravda, když obojí zároveň, zdá se, pravda být nemůže? Ani jedno ani druhé. Pravdou je tu spíše tato hra, toto neklidné těkání mezi vzájemně více či méně neslučitelnými aspekty. Pravda do této hry prostě nepatří, o ni se tu nehraje. A nemá se to snad v současném umění obdobně s takovými základními pojmy, jako je třeba socha? Můžeme o tom všem, co jsme výš popsali, říci, že to jsou sochy? To pochopitelně záleží na tom, co je to socha. Socha je bronzová či kamenná spodoba někoho důležitého na podstamentu. To je samozřejmě značně úzké vymezení, do kterého by se nic z MeetFactory nevešlo. Přesto bychom tu nějaké styčné body našli: Kousek mýdla stojí na podstamentu, žena na pomerančích upomíná na tradici figurálního sochařství, navíc svou pózou odkazuje ke krucifixu,tedykjednomuz nejčastějších a nejtradičnějších sochařských „žánrů“… Něco ze sochy tu zůstává, něco je záměrně zpochybňováno. Proti soše jako prostředku zvěčnění, uchování památky tak třeba stojí „jednominutové sochy“, jež hned po stisku spouště přestanou existovat. Jaká je „pravda sochy“? Ať tento pojem vymezíme jakkoli, vždy najdeme protipříklad, něco, co stanovené podmínky nenaplňuje a o čem se přitom ve světě současného umění mluví jako o soše. Socha je také hra, hra na sochu, v níž je tento pojem neustále zpochybňován, rozšiřován, zužován, odmítán a znovu přijímán.
 
Josef Ledvina je historik umění.
 
 
ERWIN WURM, Idiot III, 2004, židle od Oswalda Haerdtla, instruktážní kresba, 115 × 115 × 100 cm;
ANNA HULAČOVÁ, Velikonoční bojovník (detail), 2011, pomlázky, vejce, těsto, 120 cm. Foto: archiv autorů