border
<< zpět

Zdeněk Sýkora Lenka Sýkorová

Pavel Kappel


TÉMA ARCHIVU je již delší dobu diskutováno mezi historiky umění a teoretiky z různých oborů. Samotný výraz pochází z řečtiny a znamená řád nebo vládnutí. V souvislosti s dějinami umění se archiv připomíná jako nástroj sebehistorizace, ovládání a moci, ale také jako paměť, a dokonce společně s Freudem jako otcovská autorita. Za všemi těmito významy jsou skryté touhy mnoha historiků, kteří věří v jeho posvátnou moc. Vojtěch Lahoda v katalogu právě probíhající výstavy „Emil
Filla: Archiv umělce“ trefně glosuje: „Pro historika umění je jistým zvráceným druhem štěstí nalézt umělce, který má bohatý archiv nebo pozůstalost. Historik umění se může oddávat iluzi, že za této situace dílo Mistra lépe osvětlí, vyloží a zdokumentuje, než kdyby měl dotyčný za sebou ‚prázdno‘… Archiv se zdá být klíčem naděje k pochopení umělce.“
Zdeněk Sýkora má velký archiv, který od poloviny osmdesátých let systematicky buduje Lenka Sýkorová. Měl jsem štěstí, že jsem dostal možnost v něm několik let bádat v souvislosti s přípravou umělcovy monografie a letošní výstavou v Galerii hlavního města Prahy, kde jsme reprodukce některých archivních materiálů také vystavili. Četné ohlasy od návštěvníků a jejich otázky nás inspirovaly k následujícímu rozhovoru se Zdeňkem Sýkorou a Lenkou Sýkorovou právě o tom, jak jejich archiv vznikal, jak se s ním pracuje a jak vidí jeho možné budoucí využití.
 
PAVEL KAPPEL: Zdeňku, budoval jsi někdy vědomě svůj archiv, říkal sis třeba, tohle musím uložit, to bude jednou důležité?
ZDENĚK SÝKORA: Nikdy jsem nic neshromažďoval proto, abych měl jednou archiv, ale vždycky jsem ukládal věci, které patřily k mé práci a o kterých jsem si myslel, že bych je mohl jednou potřebovat. Jeden šanon byl na účty a smlouvy, to muselo být v pořádku, a na další hromádky jsem pak ukládal různé písemnosti a technické věci, jako třeba výtvarné návrhy a podobně. Od té doby, co tenhle druh práce převzala moje žena, se tím vlastně nezabývám, minulost mě nebaví, dívám se jenom dopředu.
 
PK: Vedl sis například evidenci o pohybu obrazů?
ZS: Ano i ne. V padesátých letech jsem si nepsal, co jsem kdy komu dal, hodně obrazů je v soukromých sbírkách v Lounech. Struktury jsou z velké části v galeriích, na to musely být smlouvy, a jména těch několika soukromých majitelů také známe. Od šedesátých let existuje vlastně ještě jeden důležitý zdroj informací: sešity, do kterých se zaznamenávaly partitury, programy, skici, úvahy, a tam máme i poznámky o datech programování, dokončení, rozměrech, ale i o majitelích.
PK: Ukládal sis třeba reprodukce obrazů malířů, kteří ti byli blízcí nebo tě zaujali?
ZS: Ano, ale také neplánovaně, zejména v době, kdy nebylo k dispozici mnoho knih o současném umění. Od konce padesátých let jsme mohli do knihovny na pedagogické fakultě objednávat kvalitní knihy i ze světa, tak už to nebylo zapotřebí. Dá se říct, že i mé dřívější sbírání reprodukcí souviselo do značné míry s pedagogickým působením.
 
PK: Máte v archivu také řadu textů.
ZS: To také souvisí s dostupností literatury, zejména v padesátých a šedesátých letech. Společně s několika kamarády, Josefem Hlaváčkem, Vladimírem Burdou, Vladislavem Mirvaldem, Věrou Linhartovou a dalšími, jsme si pro sebe překládali texty, které nás zajímaly, většinou z katalogů nebo časopisů, například Quadrum, The Journal of Aesthetics & Art Criticism nebo Kunstwerk. Z osmdesátých let tu pak je celý štos klasických samizdatových sborníků.
 
PK: A dokumentace vlastních výstav, katalogy?
ZS: K výstavám jsem ukládal fotky, katalogy, korespondenci a také výstřižky z tisku. Ono jich ale nebylo tolik, od roku 1970 do roku 1988 jsem v Čechách nevystavoval. Ale máme tu třeba některé výstřižky ze zahraničního tisku s ohlasy na výstavy, kterých jsem se svými díly účastnil, například Arteônica v Sao Paulu, takové věci jsem pochopitelně schovával. Kromě katalogů mých výstav máme v archivu také katalogy některých kolegů, českých, a zejména zahraničních, velkou část tvoří představitelé konstruktivních tendencí.
 
PK: Lenko, kdy jsi vlastně začala se zpracováváním archivu, jak dlouho to trvalo a co všechno tato práce, kterou jsi kunsthistorikům dost usnadnila bádání, představuje?
LENKA SÝKOROVÁ: Úplně na začátku byla banální snaha udělat ve věcech pořádek: roztřídit různé druhy písemností, například texty o Sýkorovi a jeho vlastní texty, seřadit účty, které byly v jednom tlustém šanonu spolu s některými dopisy, dále srovnat chronologicky katalogy, abych mohla udělat seznam výstav. Tento archivní materiál byl v ateliéru v několika skříních a nebyl v tom zase takový chaos, jak by se u umělce dalo předpokládat, ale systém také ne. S tímto tříděním jsem začala prakticky hned po svém příchodu do Loun na začátku osmdesátých let, manžel mě povzbuzoval, jako pedagog zřejmě odhalil můj analytický talent. Později jsem si uvědomila, že všechny ty písemnosti jsou především zdrojem informací o obrazech, textech a lidech, což je velmi důležité při přípravě jakékoli výstavy, a právě v polovině osmdesátých let to bylo aktuální, protože jsme koncipovali retrospektivu do německého Bottropu. Začala jsem tedy systematicky zpracovávat všechny stávající informace – vytvořila jsem si karty obrazů, výstav, katalogů, textů atd. Stejným způsobem jsem začala pracovat i s novými „přírůstky“. Proto například nebyl problém vydat teď všechny rozhovory, které Zdeněk Sýkora poskytl během čtyřiceti let, protože jsem je průběžně archivovala se všemi důležitými údaji (způsob rozhovoru, okolnosti vzniku). Také jsem začala pracovat na soupisu děl, takže jsem nechala všechna (nejen z našehomajetku) fotografovat, bylo nutné je změřit a popsat. Když už jsem měla ten systém pěkně propracovaný, přišly počítače a musela jsem o všem uvažovat znovu. A vylepšování probíhá pořád, teď zejména vzhledem k okolnosti, že s archivem pracuje více lidí. Vědomě budovat skutečný archiv jsem si tedy jako domácí úkol (a jako své další „zaměstnání“ vedle spolupráce v ateliéru) sama uložila asi v roce 1985 a dělám to moc ráda, asi proto, že miluju systémy, čísla, logické věci, pátrání veškerého druhu. Posledních pár let jsem frustrovaná, že už nemám tolik času se této práci věnovat naplno a že jsem určité úkoly musela delegovat na jiné.
PK: Jak je archiv tříděný? Máš nějakou vlastní metodu, systém?
LS: Archiv je v současnosti tříděný především chronologicky (dříve jsem měla více tematických sekcí, protože jsem ho používala sama a dobře se v něm orientovala; pro další badatele však bylo třeba zavést přehledný, jednoduchý systém). Digitalizací se archiv obohatí o další aspekty – snadno se v něm bude moci vyhledávat podle zadaných kritérií. Archiv má část objektivní, tedy níže uve- dené materiály bez komentáře. To pokládám za důležité – přísně oddělovat „čisté“ archiválie, v případě nutnosti je objektivně zpracovat (například popsat fotografie), nekomentovat je a neinterpretovat. Vedle toho samostatně existuje subjektivní část archivu, takový můj vlastní subarchiv, který obsahuje krátké komentáře (k návštěvám, výstavám, lidem), v nichž jsem od roku 1985 zaznamenávala svůj pohled na události. Ráda v nich hledám různé údaje, zejména proto, že jsou autentické a bez totalitní autocenzury, někdy se tedy liší od objektivních výstupů z té doby, jsou v nich přesnější údaje nebo také celé příběhy. Několik let zaznamenávám výpovědi pamětníků (někteří mi je napsali sami), ty patří také do této části archivu.
 
PK: Inspirovala ses někde?
LS: Musím se přiznat, že mě jedna událost v tomto směru hodně ovlivnila. V roce 1983 jsme byli na předsvatební cestě a navštívili jsme tehdy také manžele Morelletovy v jejich domě v Cholet. Moc ráda vyprávím o všem, co jsme tam tehdy zažili, protože to bylo úžasné, ale jedna věc asi byla pro vznik našeho archivu „iniciační“. Morelletovi nám ukazovali celý dům a paní nás zavedla do jednoho pokoje, kde byly pouze registratury s jezdicími zásuvkami, jednu z nich otevřela, tam byly diapozitivy Morelletových prací, vše vzorně seřazené a roztříděné, krása, byla jsem fascinovaná! Paní Danielle pyšně podotkla, že toto je její dílo, François utrousil, že často mnohem důležitější než jeho vlastní. Asi jsem si to zapamatovala.
 
PK: Jak je vlastně archiv obsáhlý?
LS: Archiv už naplnil dvě místnosti. Obsahuje chronologicky seřazené katalogy, knihy, zpracované fotografie a diapozitivy obrazů, fotografiezeživota, filmy,dále dopisy, dokumentaci o dílech, k výstavám a jiným událostem, texty samotného autora i texty kunsthistoriků o něm, sešity s partiturami struktur i linií, také smlouvy a faktury. Nelze určitě všechno vyjmenovat, nejpodrobněji jsou zpracovány údaje o obrazech.
PK: Jak se s archivem v tuto chvíli pracuje? Probíhá v souvislosti s přípravou monografie a používáním archivu nějaká jeho digitalizace? Zpracovává se jinak, nově?
LS: Už před pěti lety jsem začala se skenováním všech diapozitivů a fotografií, tedy s digitalizací děl, velmi nám to pomohlo při vydávání knih a spolupráci s médii. Na digitalizaci dalších archiválií spolupracujeme s programátorem Pavlem Raimanem a přenos dat do databází má na starost Veronika Hudečková, která se stala součástí našeho týmu. Také se postupně skenují a překládají všechny cizojazyčné texty a dopisy (z němčiny, angličtiny a francouzštiny). Musím se přiznat, že mně je papírová podoba archivu bližší, ale současný svět neuznává nic, co není uložené v počítači. Sama ovšem ze své zkušenosti vím, že s počítačovými daty se pracuje rychleji a obsahují potenciál dalšího využití.
 
PK: Plánujete případně zpřístupnění archivu nějakou formou i pro odbornou veřejnost?
LS: V budoucnu asi ano, zejména až dokončíme jeho digitalizaci, abychom mohli přesně určit, kam necháme jednotlivé badatele nahlédnout a za jakých podmínek. Také praktický provoz badatelny si zatím neumím představit, protože archiv se nachází v našem domě. Je tedy ryze soukromý, nejsme státem placená instituce ani jsme nedostali žádný grant, všechny náklady neseme sami. Někdy mě v této souvislosti obecně překvapuje naprostá samozřejmost, s jakou někdo vyžaduje a dostává informace, ke kterým vedla dlouholetá práce druhého, jako by tato neměla žádnou hodnotu.
 
PK: Takový archiv může mít pro někoho cenu zlata, už jste zaznamenali nějaký zájem v tomto směru?
LS: Ano, už před několika lety jsme dostali nabídku, mohli jsme hodně zbohatnout, ale nakonec jsme se rozhodli, že si archiv zatím ponecháme.
PK: Jaká vidíš případná rizika vyplývající ze zveřejnění určitých materiálů – mohlo by to například usnadnit práci případným falzifikátorům?
LS: Každá informace může být pro tento druh lidí důležitá, to bychom nesměli zveřejnit vůbec nic. Naštěstí máme všechny struktury a linie zmapované, takže jim asi ani podrobné informace nebudou nic platné, pokud si kupující nechá ověřit pravost obrazu.
 
PK: Myslíš, že se ještě v archivu skrývá něco, co by tě osobně mohlo překvapit?
LS: Určitě, každou chvíli jsem překvapená, protože vidím věci v nových souvislostech. Zároveň si ale vždycky uvědomím, že něčí život nelze plně rekonstruovat, protože by to vyžadovalo stejně času, jakého bylo zapotřebí k jeho prožití.
 
 
Zdeněk Sýkora (*1920 v Lounech) začal studovat výtvarnou výchovu a deskriptivní geometrii na Vysoké škole architektury a pozemního stavitelství ČVUT, záhy byl obor přesunut na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy, kde Sýkora od roku 1947 působil jako asistent a v letech 1966–1980 jako docent. Od ztvárnění krajiny postupně dospěl k abstrakci, kolem roku 1962 namaloval první strukturální obrazy, které jsou tvořeny elementy vloženými do rastru. V roce 1964 vznikly ve spolupráci s matematikem Jaroslavem Blažkem první programované struktury s využitím počítače; od roku 1973 se věnuje liniovým obrazům. V roce 1963 se stal členem skupiny Křižovatka a od 2. poloviny 60. let se začal objevovat na velkých mezinárodních výstavách konstruktivního umění. Jako jeden z mála Čechů byl také zastoupen na prestižní přehlídce documenta v Kasselu (1968). Jeho díla jsou zastoupena v řadě světových i českých sbírek, roku 2007 se obraz Linie č. 24 stal součástí stálé expozice Centre Pompidou v Paříži. Z chystané několikadílné monografie, mapující jeho dílo, byl letos vydán druhý díl, věnovaný rozhovorům.
 
Lenka Sýkorová (*1957 v Plzni) v letech 1976– 1981 studovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor český jazyk a literatura a výtvarná výchova. Poté do roku 1984 pracovala ve Státním pedagogickém nakladatelství jako korektorka a jazyková redaktorka. V roce 1983 se provdala za Zdeňka Sýkoru, od roku 1985 pracují společně. Od poloviny 80. let zpracovává archiv a dokumentaci celého díla Zdeňka Sýkory, připravuje výstavy a katalogy. Je spoluautorkou koncepce Sýkorovy monografie a editorkou obou jejích dosavadních dílů.
 
Pavel Kappel (*1976 v Praze) je historik umění, kurátor výstavy Zdeněk Sýkora 90, která na jaře proběhla v Galerii hl.m. Prahy. S Lenkou Sýkorovou pracuje na rozsáhlém monografickém projektu věnovaném tvorbě a životu Zdeňka Sýkory.
 
 
Zdeněk Sýkora, razítková skica a barevná studie elementů k obrazu Barevná struktura, 1967, sešit LGP-30 č. 4 (čtverečkovaný školní sešit formátu A4), Archiv LZS, foto: Martin Polák.
Z. Sýkora a L. Sýkorová před knihovnou v archivu, 1995 resp. 2006, foto: Relly Hornsteinová (vlevo) a Jaroslav Brabec (vpravo), Archiv ZLS.
Zdeněk Sýkora, razítková skica k obrazu Polychromní struktura, 1968, volný list čtverečkovaného papíru z desek LGP-30 X, 41,5x29,8 cm, Archiv LZS, foto: Martin Polák.
Zdeněk Sýkora, dvě strany rukopisu anglického překladu textu (Můj) Systém, 1969, linkovaný školní sešit formátu A 4, Archiv LZS, foto: Martin Polák.