border
<< zpět

Urban Skanzen: Bizarní proměny měst

15.09.2018


JIŘÍ MACHALICKÝ

 
Výstava nazvaná Skanzen Urban se zabývá městem a jeho měnící se strukturou. Uličky starobylých měst v totalitním režimu bývaly temné, zanedbané, možná i trochu nebezpečné a tím i přitažlivé. Když se země osvobodily od vlád jedné strany a města se otevírala různým názorům a záměrům, tak to přineslo pestrost a mnohostrannost. Zároveň ale začali přijíždět, pokud to půvab a kouzlo místa nabízelo, návštěvníci nejrůznějšího druhu.
Některé zajímá historie místa, vývoj architektury, vrstvení rozmanitých slohů a působení vlivů přicházejících z různých stran. Jiní se však těší na levnou zábavu a „laciné“ zážitky.  Vůbec je neoslovuje, čím je město přitažlivé. Mnohá města se postupně stala skanzenem, který se podbízí nejpokleslejšímu vkusu. Jak píše francouzský spisovatel Benoit Duteurtre ve své knize Krásné město, inspirované shodou okolností do jisté míry vývojem Prahy v posledních desetiletích, stávají se místní obyvatelé jakýmisi „zaměstnanci“ turistů, kteří přijíždějí za nesmyslnými pseudozážitky.
Kurátorka Elis Unique se v tomto výstavním projektu zabývá aktuálním problémem, kdy se až absurdním způsobem proměňuje smysl cestování a kdy se také narušuje půvab měst právě až nesnesitelně masovou turistikou, která už dávno neplní svůj původní účel. Totiž poznávání zvláštností a krás jednotlivých originálních kultur. Už dávno nejde o romantické okouzlení exotickými dálkami, ale spíš o zcela zbytečné přemísťování, jen aby se nějak naplnil čas. Elis Unique si vybrala několik umělců, kteří se různými proměnami měst zabývají.
Daniela Baráčková nastínila ve své instalaci zvláštní městský labyrint, ve kterém se můžeme ztratit jako v Kafkově Zámku, kde můžeme až beznadějně bloudit, aniž bychom se dostali k jakémukoliv cíli.  Umělkyně naznačuje, že záměry mohou být někdy tak složité, že je jejich uskutečnění nad síly těch, kteří se o to pokoušejí.  Že nakonec může z původního záměru zbýt pouhé torzo, které ale i tak stojí za to.
David Možný vytvořil působivou instalaci s kufry na kolečkách, které zcela bezohledně brázdí v jakoukoliv denní či noční dobu centra historických měst. Instalace se stala symbolem absurdních nájezdů na historické památky, kdy si je každý z účastníků výletu vyfotografuje a pak v diáři zaškrtne, co právě viděl a může se hnát dál.
Jan Pfeiffer se ve svém projektu zamýšlí nad tím, jak se mění atmosféra určitého místa, když ho původní obyvatelé musí pod tíhou nepříznivých situací či událostí opustit. Přemítá nad tím, jak se jeho význam  v průběhu času může ztrácet, jak se snadno poruší jeho kultura, ale přitom je ještě stále možné ji za jistých okolností obnovit. Už to však stejně nikdy nebude totéž, vztahy se neúprosně mění s nástupem dalších období. Jan Pfeiffer vztáhl příběh rodiny opouštějící Clam Gallasův palác k vlastní rodině,  po mnoho let žijící v centru města, které právě v současnosti mnozí opouštějí, protože se tu vytrácejí podmínky pro normální život. Někdejší kouzlo mizí, ale stopy dějin přece jen zůstávají kdesi v hloubce zasuté.
Videoinstalace studentů ateliéru intermedií Fakulty výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně připravila pod vedením Pavla Sterce koncept, jehož podstatou bylo slovo, které měli účastníci vyjádřit prostřednictvím videa. Slova se sdružují a směřují k centrálnímu videu. Celá instalace reaguje na strukturu technického objektu, na soustavu zrcadel centrály umístěné v krajině a přeměňující sluneční energii na elektrickou.
Britský umělec Daniel Tollady vytvořil v rámci výstavy útulný pokojíček,  pro který využil jeden z výstavních prostorů. Návštěvníci měli přinášet dárky a nechávat je na kterémkoliv místě interiéru. Vznikla tak podivná sbírka všeho možného, od knížek až k bonbónům.  Do instalace se promítá nostalgie spojená s tím, co se nevrátí, ale co můžeme vyvolat v našich vzpomínkách.


Výstava tedy sleduje problém neustálého přemísťování lidí a prolínání kultur, které je v určitém smyslu pozitivní a obohacující a v jiném smyslu přináší nezdravé smazávání původnosti života v místech,  postupně ztrácejících svou tvář. Architekt expozice Miloš Marek uspořádal ve spolupráci s kurátorkou jednotlivé instalace tak, aby na sebe přirozeně navazovaly.
 
Jiří Machalický je historik umění a kurátor.