Helena Kontová: Co znamenají vaše lehké plochy a struny, se kterými v současné době pracujete?
Stanislav Kolíbal: Myslíte, že něco znamenají? Ne, nejsou to znaky v tom smyslu, že by něco reálného představovaly. Mají svou vlastní vnitřní logiku.
H.K.: Mohl byste tuto vnitřní logiku nějak přiblížit?
S.K.: No, vezměme si například toto dílo, jmenuje se Co je odkud a co je kam? (What is Whence and What is Whither?). Proč je například tento tvar ve středu jasně bílý ve srovnání s tmavým okolím? Má to svůj vlastní záměr, svou vlastní logiku. Ta ostrá bílá forma je ve shodě s dalším obdélníkem nakresleným tužkou nalevo, nebo s jinými čtyřmi body vpravo, které jsou indikovány strunami. Tak konfrontuji návštěvníka s otázkou procesu a času, která je těm věcem vlastní. Stavím ho před problém – před fakt, že věci nejsou stálé, fixované či stabilní, že v jednom daném okamžiku jsou tak, jak jsou, ale v jiném okamžiku mohou být odlišné. Ve svých dílech se také řídím důkladným hledáním logiky materiálů, se kterými pracuji. Když například spojuji dva body, z nichž každý leží na jiné, od sebe navzájem oddělené rovině, nepoužiji jen linii tužkou, ale také strunu. Nakreslená čára by nebyla opravdovým spojením, protože je v jistém bodě přerušená.
H.K.: Tohle je patrně zásadní rozdíl mezi Vaší současnou tvorbou a tím, co jste dělal koncem šedesátých let, kdy Vaše geometrické tvary byly jakýmisi znaky představujícími obecné věci.
S.K.: Pravděpodobně máte na mysli cyklus kreseb, v nichž jsem zobrazil určitou chybu vyskytující se v pravidelném rytmu. Zajímal mě zásadní fakt tohoto výskytu a použil jsem k tomu jako vždy obecné geometrické tvary: čtverce, kruhy, čáry, na kterých jsem ukázal to přerušování. Cítil jsem, že geometrický tvar je obecným znakem, který může vyjádřit dynamiku věcí nebo úkazy, se kterými se v životě setkáváme. Chtěl jsem vytvořit jakýsi paralelní systém k životu, k tomu, co vídáme kolem sebe, ke světu úkazů. Metafenomenální pozice, jenž by byla rovnocenná té fenomenální. Schválně jsem odmítl oblast vnějších příznaků nebo zdání, jako způsob vyjádření bytí, protože se mi to zdálo příliš omezující, příliš spjaté s věcmi, které by to mělo představovat. Nesnažím se přilákat pozornost pouze k tomu, co se děje s čárou nebo čtvercem, který kreslím, ale snažím se vyjádřit skrze ty tvary nějakou obecnou skutečnost.
H.K.: Jaký má Vaše dílo vztah k životu?
S.K.: Jak často zdůrazňuji, nezajímám se o zobrazení krásných tvarů. Chci vyjádřit existenci, kterou chápu jako něco neustále se měnícího. Změna a dvojitá podstata existence mě jako téma zajímá. Nedávno se tento tematický prostor v mém díle posunul od tématu ztráty nebo přerušení pořádku k otázce dvojitosti lidské existence, k otázce toho, co je a toho, co se pouze zdá být.
Rozhovor vedla Helena Kontová,
šéfredaktorka Flash Art International.
Článek vyšel původně ve Flash Art International,
v čísle 74 – 75, květen – červen, 1977.