Alchymie kurátorství

 

 

Alchymie dobré kurátorské práce spočívá v tom, že umístit jedno dílo vedle druhého někdy znamená, jedna a jedna jsou tři. Dvě alchymicky uspořádaná umělecká díla nechávají jedno druhé vzájemně nedotčenu, obě přitom však procházejí transformací, a navíc ještě vytvářejí cosi třetího. Toto tětí společně se dvěma původními díly pak spouští ohňostroje myšlenek; náhle pochopíte věci, o kterých jste ani netušili, že jste je měli vědět; a pak si už ani nedokážete představit, že byste se bez nich obešli. Toto nové porozuměni pak transformuje všechny ostatní myšlenky, které jste kdy měli. Je to záhadná a vzrušující řetězová reakce.

V naší době je však alchymie kurátorstvi  vzácná. Částečně proto, že kurátorství přestává temným uměním a stává se spíš vědou či profesí. Kurátoři pro samé kurátorství ubíjejí umění. Buď mají ze školy naučeno, co se k čemu hodí, a těchto pravidel se drží jako roboti, bez vlastního hlubšího vhledu; opakují stejné teze. jaké dvě generace před nimi zastávali jejich učitelé. nemají „dobré oko“ a ať udělají cokoli, výsledek vyjde nastejno. Nebo se snaží dát všemu nějaký smysl, ačkoli jedno z prvních pravidel kurátorství by mělo znít: „Přestaňte věcem dávat smysl.“

Ať už oboru kurátorství hrozí „jakékoli ustrnutí, tajupiná alchymie dobré kurátorské práce se v různé míre projevuje na třech obřích výstavních akcích: jsou to samozřejmě Benátské bienále, Docurnenta 12, a Skuluptur  Projekte Münster. Jak jsem už kdesi psal, zahajovací megapárty jsem vynechal; jedna moje známá – umělkyně mluví o těchto večírcích jako o „mejdanech, kde mají bohatí a mocní muži ve středním věku šanci tajně si sáhnout na mladé umělkyně, zmalovaně jako nezletilé prostitutky.“ Já mám sice atmosféru vernisáži rád a je mi líto, že jsem přišel o to objímání osahávání, ale prohlédnout si výstavu v klidu zase dává báječný, energií nabitý prostor pro pochybnost, dvojznačnost a přemítání. V Benátkách jsem měl sám pro sebe celé pavilony snových Giardini; na Dokumentech vládl jen tichý. tlumený ruch a šum; Münster se po slavnostním zahájení stal zase jen obyčejným německým městečkem s desetitisíci bicyklistů.

A na co jsem v Münsteru přišel kromě toho, že při jízdě na kole se musím radikálně zlepšit v etiketě při zahýbáni doleva? Zaprvé, že benátský zvyk dělení pavilónů podle národnostii/státu je přežitek devatenáctého století. (Pavilony by měly být přiděleny moderním, mladým kurátorům nebo zkušeným alchymistům odkudkoli, výstavy by měly být oproštěny od nacionalismu. To by z bienále udělalo studnici informací a starý dobrý kotlík stidlio chaosu.) Zadruhé, v současnosti se koná tolik bienále, až umění trpí přílišným vystavováním, a my všichni prokazujeme kurátorům i umělcům špatnou službu, pokud tyto výstavy vidíme jen během vernisáži, kdy vlastně není nic viděl. Ale snad nejdůležitějším objevem je, že každá ze tří zmíněných akcí nabízí ukázku strategií a stylů těch starých fesionálů, kteří se někdy, navzdory sexistickým konotacím, nazývají „muži v černem“. Mám samozřejmě na mysli kurátory.

Organizátorem 52. benátského bienále je Roben Storr, který za své kariéry ve světě umění vystřídal mnoho odborů. V několika svých monografických výstavách také dosáhl alchymie dobrého kurátorství. Znám ho celá desetiletí; dovoloval mi sedět na svých skvělých přednáškách. V letech 1990 až 2002 byl kurátorem MoMA (The Museum of Modem Art; pozn. překl.); od roku 2002 do roku 2006 byl profesorem Institutu výtvarného umění (Instituce of Fine Arts) na New York University. Vždy byl umělcem a v současné době je děkanem Yale Schod of Art, konzultujícím odborným kurátorem ve Philadelphia Museum of Art, poradcem Nelson-Atkins Musea v Kansas City a pravidelným přispěvatelem do několika uměleckých časopisů. Storr je známým příznivcem umělců jako např.: Bruce Nauman, Sigmar Polke, Gerhard Richter, Roben  Ryman, Louise Bourgeois, Ellsworth Kelly, Susan Rothenberg, Sol LeWitt. Jenny Holer, Giovanni Anselmo a Elizabeth Murray nebo Ilya u Emilia Kabakov, Thomas Nozkowski, Kim Jones a Naney Spero, kteří se všichni sešli v jeho výstavě. Storrovo resumé je ohrommujíci. Jeho příspěvek na bienále je svým způsobem jeho resumé ve velkém. A to není dobré.

Storrova výstava se jmenuje Think with the Senses – Feel with the Mind. Art in the Present Tense. (Myslete smysly – ciťte myslí. Umění v přítomnem čase). Myslete a ciťte v názvu predpokládá, že ve světě umění existuje rozštěpení těla a mysli. Možná existovalo v minulosti, v době, kdy se z teorie a akademismu stával monolit. Tento dualismus však v dnešní době působí jako falešná dichotomie, jako boj v dávno ukončené válce. Většina by souhlasila s filosofkou Mary Midgley, která napsala, „Veškeré myšlení je poháněno cítěním a veškeré seriozí citělní obsahuje i myšlení. Myšlení a cítění nejsou v protikladu.“ Přesto však segregační přístup této výstavy toto rozdvojení znovu oživuje. Napostá většina Storrvých největších oblíbenců, stejně jako většina maleb, je vystavena ve vzdušném italském pavilonu v centru výstaviště, zatímco většina méně známých konceptualistů a umělců vychádzejícich z fotografie je umístěna ve čtvrtmílovem Arsenale.

Americká kritika uvítala výstavu Think – Feel jako „zázračnou“  a „nezávislou“. Ačkoli je elegantní ve své jednoduchosti a nepřecpanosti, ačkoli řada ze Storroých koni opravdu zazářila, celkově je Think – Feel záležitost spíše odměřená, uhlazená, pečlivé kontrolovaná, trochu antiseptická a sešněrovaná. Italský pavilón začíná hrůzostrašnou Apocalypse Now, připomínající májku s vystřihanými hlavami od Nancy Spero. O dvě místnosti později přichází vyvrcholení celé šou, gigantické kvazi-abstruktní malby starého umělce a kouzelníka Sigmara Polkeho. Nic z následujících exponátů už nedosáhne na tuto vysoko nastavenou laťku. S Polkeho místností sousedí šest vzrušujících, i když tak nějak povědomých Richterů. Po nich následuje místnost s Naumanovými děsivými fontánami s lidskými hlavami, pak galerie věnované Rymanovi, Kellymu, Anselmovi, LeWiturvi a Chéri Samhovi. Nedaleko se nalézají místnosti s fascinujícími videi Kary Walker, Steva McQueena a nováčka Joshuy Mosleyho.

Mnohá z těchto děl jsou podmanivá a poetická (Walker a McQueen se velmi blíží Polkeho úrovni). Často akumulují takové kvantum myšlenek, až Storrova strategie připomíná bleskovou válku, ale najdeme zde bohužel jen málo kurátorské alchymie nebo smyslných doteků mezi díly navzájem. Zdá se, že Storr se zcela zřekl ambic na odvážné a dobrodružné monstršou, které říkáme bienále. Místo toho svolal svá velká esa, zůstal věrný svým nejlepším kámošům, vystavil pár nových jmen a představil divákům cosi jako středoproudový muzejní průřez. Kritika sice tleskala Think – Feel jako „nekomerčnímu“ podniku, ale italský pavilon je přitom tak nacpaný komerčně úspěšnými umělci, až připomíná vilu zazobaného sběratele. Tato část výstavy působí jako výstřel z děla. Zvlášť nealchymická je místnost, která je věnována mrtvým, je to hřbitov umělců, kteří se nemohou bránit – mezi nimi Felix Gonzalez-Torres, Martin Kippenberger. Chen Zhen a Fred Sandback.

Každý souhlasí se Stonavým argumentem pro „přitomný čas,“ výběr umělců bez ohledu na věk, pověst či módnost. I já mám mnohé ze Storrových miláčků v oblibě; dokážu si nicméně představit, že na dvacetiletého, třicetiletého, ba dokonce, běda, v mém případě na víc než čtyřicetiletého diváka, může tento triumfální pochod umění udělat trochu skličující, třebaže silný dojem. Vzbuzuje otázku, zda to nejsou dějiny psané vítězi – utvrzení daného spíš než průzkum morfologie okamžiku. Italský pavilón je správná výstava. Možná je jen na nesprávném místě. Jak Glenn O´Brien Trefné poznamenal o německém malíři Albertu Oehlenovi, který by býval této výstvě mohl dodat šťávu, „existuje jen jeden správný způsob (jak něco dělat) ale (Oehlen zkoumá) milión geniálních omylů.“ Co exhibici Think- Feel chybí jsou právě tyto geniální omyly.

V Arsenale se Storr uchyluje k pochybnému manévru, kterému říkám ,,Kurátor jako moderátor“ nebo „syndrom Andersona Coopera“ (známého moderátora CNN, pozn. překl.). Tady kurátor de facto Hltá: ,,Kdekoli se na světě vyskytne nějaký problém, budu ta toho.“ Takže tu máme fotografie pohraničních strážců, hřbitovů, vojáků, slumů, vězení a uprchlíků. Některé jsou dobré, většina přehnaně doslovná. Pár umělců styl večerních zpráv překračuje. Patří k nim El Anaisui, Oscar Munoz, Nedko Solakov, Tatiana Trouvé, Sophie Whettnall, a zejména Yang Zhenzhong s videem na deseti obrazovkách, ve kterém se neznámí lidé zadívají do kamery a prohlásí: „Zemřu.“ Tento formálně nepůvodní, ale efektivní kus ukazuje, že každý druh jistoty, ať už kurátorské, politické, filosofické nebo náboženské, bude nakonec životem zmařen.

K apoteóze jistoty slouží Documema 12 v německém Kasselu. Tato fantazie za 19 miliónů eur, zahrnující pět budov, park a sto padesát umělců, rozcupovaná anglickou kritikou jako „nejhorší výstava v dejinach“ a „katastrofa„, je nadutá, despotická a egoistická fruška. Přesto však vyvolává polemiku, což je jedna z mála věcí, ke kterým jsou takovéto výstřednosti dobré. A vyvolává ji, aniž by užívala umění jen k ilustraci, což bývá další častý kurátorský problém. Proto je škoda, že organizátorský manželský pár Roger M. Buergel a Ruth Noack drzí svůj koncept pud tak neúprosnou kontrolou, až se jejich výstavu stává arogantní a dogmatickou.

Documenta 12, složená převážné z konceptuálních, politických, minimalistických, kvazi-formálních a často neznámých děl z konce šedesátých a sedmdesátých let, je manifestem dobrého, špatného, prehliženého u otravně akademického. Tak jako v případě dvou předcházejících ročníků staví kurátoři na tezi, že dějiny při pohledu z nestedoproudého úhlu budou vypadal jinak a že „jinakost“ se stane relativním pojmem. K tomu v této výstavě dochází poměrné často. Například malá, dalo by se říct jednorázová galerie dvou abstraktních maleb polozapomenuté umělkyně Lee Lozanono a rozmazaného portrétu od Richtera z roku 1972 ukazuje, že Lozano, ačkoli není tak významná jako Richter, zkoumali‘ podobné plodný terén na pomezí fotografie a abstrakce ve stejné době jako on.

Najdeme zde díla, která jinde vypadají dobře – černá galerie s černým nákladákem od Inigo Manglano-Ovallea, připomínající částečně Ad Reinhardta a částečně paranoidní fantazií, vycpaná žirafa Petera Friedla, zabitá v roce 2002 na útěku před bombou na západním břehu Jordánu, multikanálové video Imogen Stidworthyové, zachycující němého muže, který se učí vyslovit slova „já nenávidím“, vlajkové malby Abdoulaye Konatea, Lu Haovi aktualizace Eda Rusche, konžský volební lístek Guye Tillima se skoro třemi sty volebními stranami, starožitné čínské židle Ai Weiweie, rozmístěné po celé výstavě, báječnou video-dekonstrukci fotbalového zápasu od Hanina Farockiho, skleníkový pomník feminismu Mary Kelly, terasová rýžová políčka od Sakarina Krue-Ona a výtečné video Lovely Andrea od Hito Steyerlové o pátrání jedné Ženy po fotografovi, který ji jako mladou dívku nafotil v sexuální bandáži.

Tato díla prakticky zachraňují výstavu před ni samotnou. Stejné jako v případě Benátek přivítala kritika Documenta 12 jako protipól k trhu. Svět umění už ale jednou musí přestat démonizovat umělce a obchodníky. kteří uméní prodávají, a zapamatovat si toto: I umění, které se prohlašuje za nekomerční (cokoli to má znamenat), je skoro vždy na prodej. A prodává se v dnešní době dokonce docela dobře. Bez ohledu na to mě však Documenta 12 přinutila pohlédnout na příklady umění, které nemám ve zvláštní oblibě, z nové perspektivy. A právě díky tomu se mi navzdory určitým výhradám líbila. Benátky a Documenta se zajímavě doplňují: Benátky jsou bienále okořeněné zajímavým uměním, ačkoli to vlastně není bienále; Dcumenta je jen zčásti zajímavou výstavou typu bienále, sestávající ze spousty jakžtakž přijatelných děl. Obě výstavy lze chápat i jako etudy v extrémních organizačních dovedritetech. Skulptur Projekte Münster je oproti tomu ukázkou organizovaného chaosu a připomíná tak spíš pozdního Felliniho. Tato venkovní exhibice je pořádaná jednou za deset let Brigitte Franzen a legendárním německým kurátorem/šamanem Kasperem Königem, kteří dělají věci pěkně postaru: pozvou do Mansteru umělce, dají jim jízdní kola a mapy u vypustí je do terénu, aby si vybrali místo a udělali návrh. Potom spolu se svým úžasným personálem dají věcem volný průběh.

Problém münsterské akce nespočívá v tom, že bychom se od pětatřiceti účastníků nedočkali žádného hodnotného umění. Její slabinou je, že jednotlivé umělce nic nespojuje a nic nedrží výstavu pohromadě. Není za ni žádný skutečný koncept, žádná polemická otázka – žádná výpověď o veřejném uměni, o současném okamžiku, o sochařství všeobecné, o Německu, o Evropě, o čemkoli. Je to prostě hrstka umělců, kteří se kurátorům náhodou líbí. Možná se zdá, že by to mělo na velkou výstavu stačit, ale nestačí. A co hůř – je nebezpečí, že to podkope nejen dobrá dila, která jsou tu vystavena, ale i celý koncept výstavy jako takové.

Jsou tu k vidění velmi dobré kusy (doporučuji zapůjčit si kolo u být připraven na to, že exponáty nejsou vždycky tam, kde je očekáváte, což může být i součástí celého dobrodružství; i kdyby vás to nebavilo, rozhodně to patří k volnému pojetí celé výstavy). Mezi výjimečné příspěvky se řadí instalace zmenšených děl ostatních mansterských umělců, připomínající tak trochu dětskou zoo, stejně jako skutečná dětská zoo Mikea Kellyho, dva naparáděné veřejné záchodky Hanse-Petera Feldmana, projekt rekonstruovaných jízdních kul Guy Ben-Nera, strašidelná, pod mostem nahraná árie od Susan Philipsz a cestičku vinoucí se mezi parky a poli od Pawela Althamera. Na léto cestě nikam se okamžiky klidu střídají s návaly úzkosti. Právě zde nalezneme to vzrušující mrazení, které tyto velké exhibice dokáži vyvolat, díky kterému jim ještě dávno nehrozí vyhynutí. Pokud se kurátorům podali přijmout za své alchymii, chaosu nejistotu, pokud nesklouznou k povrchní, okázalé líbivosti, mohou být takové monstrózní megaakce i dnes prostorem k vybočení, mapou současného okamžiku, jevištěm pochybnosti a palimpsestem percepce. A ještě stále mohou být zdrojem potěšení, napětí, překvapení a objevů.
 

Skulptur Projekte Münster: Bruce Neuman  

42. Bienále v Benátkách: Giovanni Anselmo, Louise Bourggeois, Gerhard Richter, Chen Zen, Nedko Solakov.

Dokumenta 12, Kassel: Sakalin Krue-On, Mary Kelly, Lee Lozano, Harum Farocki.

Skulptur Projekte Münster: Dominique Gonzalez- Foerster.

Fotografie s laskavým svolením organizátorů: 42. Bienále v Benátkách, Documenta 12 v Kasselu a Skulptur Projekte Münster. © documenta GmbH,. © 42. Bienále v Benátkach. © Skluptur Projekte Münster 

 

 

Jerry Saltz je hlavním uměleckým kritikem pro New York Magazine, kde byla otištěna úrvní verze tohto článku. Lze ho kontaktovat na Jerry_Saltz@NewYorkmag.com