Bienále a jejich kultura

Událost, jenž připadla na letošek si pro sebe nazvěte jak chcete, třeba harmonické střetnutí, svolávání stád nebo kolosální průser. Každých deset let totiž dojde k tomu, že se během jediného týdne postupně zahajuje Bienále v Benátkách, Art Basel. Doeumenta a Skulptur Projekte Minister. A tak se šestého června sjely tisíce uměleckých harcovníků z celého světa k největšímu tahu letošní sezóny, jenž v sobě spojuje prvky letního tábora, konference, karnevalu a flámu. A mě to přimělo k zamyšleni o bienále a jejich kultuře, o tom, komu jsou ty špumprnákle vlastně určené, jak jsou organizované, zda jsou umění ku prospěchu, a jestli ně náhodou nejsou pasé.

Ač zaběhaný názor tvrdí opak, v umění hned tak něco nezastará. Jak se říká, všechno se mění, ale avantgarda zůstává. Minulý týden to v Chelsea zelo prázdnotou, ovšem kdybyste následovali příslušné davy do Evropy, potkávali byste na každém rohu ty samé ředitele a zástupce muzejních rad, umělecké poradce a jejich klienty, kurátory a ještě další kurátory, obchodníky, novináře. lidi od PR a kdovíkoho ještě – jak společensky konverzují a při tom napjatě vyhlížejí příští posun paradigmatu. Je to svět sám pro sebe. Všichni chodí na tytéž výstavy a večírky, bydlí v týchž pár hotelích, stravují se v týchž bezhvězdičkových restauracích a mají bezmála tytéž názory. Svět uměni mám nadevšechno rád, ovšem v branži, která si zakládá na nezávislém uvažování není takové chováni ničím jiným než opičením.

Bienále jsou otevřená všem bez rozdílu, zároveň nás však vrhají zpět do dob autokratických panovníků. Rozhodování a výběr často podléhají diktátu jediného kurátora, který uplatňuje naprostý mocenský absolutismus. Tihle kurátoři, jakkoli svědomití, dokážou zároveň popouzet své okolí tím, jak všem nábožně vnucují svůj vlastni ideální, rozmařilý, popřípadě pochybný vkus. Jedno se jim ale nemůže upřít; ať dělají co dělají, kdokoli si najde sto a jeden důvod, proč právě jejich přehlídky stojí za starou belu. Běžná, byť nahlas zřídka vyslovovaná námitka zní: „Ta výstava neutajím nic, protože já tam nic nemám.“

V současnosti po celém světě existuje přes šedesát různých bienále a trienále. Tyhle akce a jejich kultura se natolik rozmohly, že jsme s kurátorem Danem Cameronem uvažovali o vydávání recesního měsíčníku nazvaného Bienále, který by se zabýval výlučně těmito přehlídkami. Lesklá zadní strana by pořád dokola propagovala tvorbu Jorge Parda, Rirkrita Tiravaniji, Liama Gillicka, Pierra Huyghe a Philippa Parrenu, kteří jsou neustále někde k vidění. Časopis by přinášel pravidelný sloupek s názvem „Tento měsíc ve clahově estetice.“ žebtričky jako „Chaotické instalace v rozlehých prostorách.“ diskuse umělců o tom, jak „pronikli do místní kuhur „ či seznam autorů, kteří prohlašují, že jejich psaní je „subverzi všech bienále.“

Nejstrašnější částí Bienále by byla zřejmé rubrika „Ze života kurátorů“, jenž by přinášela pravdivé příběhy. Třeba tento (skutečný) příběh známého kurátora, který přizval slibného nastupujícího umělce k účasti na svém bienále. Ten se okamžitě zajímal o výši rozpočtu u o to, zda jemu u jeho dvěma asistentům budou uhrazeny výlohy za letenky a hotely. Poté přepnul na příchozí hovor svého asistenta z Moskvy, který právě instaloval jedno jeho dílo a domlouval si cestu do Turína kvůli rozebráni jiné jeho instalace, s tím, že se chce zastavit v Seville, aby tam opravil ještě další věc. Nebo si vezměte současnou představitelku Velké Británie na Bienále, která si podle britského Observeru loni prošla všechny pětihvězdičkově hotely v Benátkách a zkoumala tam hustotu tkaniny povlečení, aby se mohla rozhodnout, kde hude bydlet. Také požadovala vlastní člun a na její přáni si cestou z Říma do Cannes udělal Julian Schnabel zajížďku do Benátek svým soukromým tryskáčem, aby jí poradil s instalací. Ne že by na tom kdovíjak záleželo, ale tahle umělkyně vytvořila 60 z kreseb určených pro první sál svého pavilónu za pouhých pět hodin. A ne že by kdovíjak záleželo na čemkoli jiném, ale Muzeum moderního umění si zamluvilo polovinu z nich. Na bienále se točí velké peníze.

Rád bych tenhle systém poslal jednou provždy do háje, neboť je těžké představit si, jak to bude fungovat za nějakých patnáct let. Nová generace bude muset organizaci těchto ohromných přehlidek pojmout novým způsobem. Navíc bienále a jejich kultura už nejsou téměř směrodatné, protože daleko víc lidí nabízí umělcům daleko lepší výstavní příležitosti. Na otázku „Mají bienále ještě smysl?“ odpověděl kurátor Roben Nickas v nedávném rozhovoru „Nikoli. A umělecký kritik nebo kurátor, který si myslí něco jiného, neslonží své. věci.“ Znepokojivé je, že téměř každý, kdo se pohybuje ve světě umění vídá tyhle přehlídky pouze při zahájeni. A to je hrozný přístup k prohlížení umění. Člověk přitom neustále těká mezi davy, tu a tam zahlédne výsek čísi tvorby, pozdraví se s jedněmi a prchá před druhými, razí si cestu zástupy lidí, čeká v dlouhých frontách, aby mohl v nějakém pavilónu strávit pár minul s několika stovkami uondaných souputníků, kteří se pořád dokola jeden druhého ptají „Cos tu viděl dobrého?“ a „Kam jdeš dneska večer?“ Takhle se nedá vidět opravdu nic.

A proto jsem se rozhodl dát si protentokrát pauzu. Jsem zároveň chudák i šťastlivec. Posledních dvou akcí jsem se zúčastnil, tuhle jsem však zatím vynechal, alespoň do příštího týdne. To už budou davy pryč, na výstavách nebude téměř ani noha a já o nich napíšu do příštího čísla New York Magazine. I když mi nevadilo přijít o ten cirkus, mrzelo mé, že mi ušlo něco z toho zážitku. Ač jsou podobné spektákly prosáklé adrenalinem a běží v nich hlavně o okamžité uspokojení, vzrušení, spekulace a navazování kontaktů, provází je zároveň prazvláštní pocit kmenové sounáležitosti. Dnešní svět uměni je natolik roztříštěný, že tyto události jsou jedinými příležitostmi k tomu, aby se člověk cítil součástí nějakého společenství. Tyhle svátky jsou zároveň jakési velikánské srazy, během nichž v uměleckém světě probíhá cosi hluboce primitivního. Při vzájemném ohmatávání tykadélky a složitých rituálech se přímo před vašima očima přezkoušejí a manipulují kódy pro konzum, příslušnost mezi vyvolené a formování názorů. Může vám z toho být nanic. Ale taky to ve vás může vyvolat úsměv. Teď jde jenu to, zda nám umění nějaké důvody k úsměvu nabízí.

Jerry Saltz působí jako kritik umnění v časopise New York Magazine, kde byl tento článek otištěn poprvé. Psát mu lze na adresu jerry_saltz@newyorkmag.com