Documenta 12, Moderna?

Pročetla jsem Document Magazine No. 1, 2007. Modernity ? s úvodními eseji o historii přehlídky Documenta. První díl magazínu editovaného Georgem Schröllhammerem který precházel otevření výstavy, obsahoval text Vladimíra Beskida o volné sochařské práci Márie Bartuszové, krátký text do katalogu napsala Zuzana Bartošová. Beskid mne tentokrát potěšil citací autorčiných slov z katalogu její samostatné trenčínské výstavy: „Myslím si, že tvary samy o sebe májů svoj silný psychologický výraz,  ktorým pôsabia napríklad hranaté, ostré, anorganické tvary … studeno. Oblé organické tvary … teplo, dotýkajtíce sa oblé tvary môžu vzbudzovať pocit nežného dotyku, objatia- možno aj pocity erotické…“ 1

S mapou Kasselu mířím k Aue-Pavillonu, dočasnému pavilonu na louce v parku před oranžérií Karlsaue, jehož autory jsou Anne Lacaton a Jean-Phillipe Vasala, architekti pařížského Palais de Tokyo. Avizovaný lehký transparentní pavilon jakoby ztěžkl stříbrnými a zlatými foliemi. Míjím větrem upravenou Ai Weiweiovu věž, která by v polorozbokném stavu mohla být metaforou současné sochy bez přílišného sentimentu k recyklovanému vzácnému materálu. Možná jen Lao´c – motýl ve vzdálené Čině mávl křídly.

Uvnitř Aue-Pavillonu mohu komponovaně komemplovat o tradici křišťálového paláce, o rýžovém poli v parku, skleníkových rostlinách, o frontách na současné umění, opakujících se jménech a principech, o neuvěřitelném množství židlí, o lodích a maskách z barelů… o putujících formách. Jsem zjevné ovlivněna úvodním uměleckým projektem Ricarda Basbauma a otázkou v jeho názvu: ,, Chtěli byste, se zúčastnit uměleckého prožitku? „ Účasti na tomto projektu si obyvatelé Kasselu mohli adoptovat sochu – objekt, bílou prefabrikovanou smaltovanou formu s kruhovým otvorem uprostřed. Právě zde,  v Aue-Pavillonu byla vystavena trikanálová videoprojekce celého procesu sžívání se obyvatel z různých koutů světa se zvláštním objektem. Naznačovala množství interpretací, mnohá čtení jedné jediné formy. Vida pmkytovala osvěžující možné  odpovedi na otázky: „Co  s tímto objektent? Co s modernitou Jakou a čí? Je/byla moderna naši antiku? „ Tyto otazky si vybduji reakce zrejme velmi  subjektivni. Nejaký čas budou  jednotliví kasselane s adoptovanou sochou-objektem žít, budou  o ni pěmýšlet, budou ji, ,,užívat, duševně i fyzicky“ Potom zas zmení svého dočastného majitele – interpreta. Ten ji nově nainstaluje.

Stejně subjektívně a svobodně, jistě promyšleně, vnímám vystavenení volných sadrových plastik Marie Bartuzsové. Kurátorská dvojice, Ruth Noack a Roger M. Buergel, si osobě loni v zimě  v košicích na čas adoptovala pre dvanáctá kasselská Documenta sedmnáct  sadrových bílých  plastík- objektů- mikropřostředí. Jak se dozvídáme z katalogu i z popisek v Aue- Pavilonu, jedna se o soubor drobných sadrových prací z let 1970- 1978. Většina biomorfných oblých sádrových odlitků a vylitků nese titulek Bez názvu, navích vybraný soubor obsahuje jedno vrstevné archetypálni Nekonečné vejce z roku 1985.

Dramatické nasvícení instalace měkce organického bílého souboru na fialovém podkladu dodáva prosté sadře  elementární vzhled. Bartuzsové ovoidy jakoby se přes noc staly perlamy, nesoumněrnost a křehkost jim dodává na exclidivite, na rozdílod prosklených vitrín s tajemnými objekty domova Běly Kolářové, které jako by civilně vstupovaly proudu diváků do cesty a komunikovaly s díly ostatních

Maria Bartuzsová: Bez názvu. Foto archiv rodiny Bartuzsových a SNG. © s laskavým svolením rodiny Bartuzsovýck, Košice.