Na návštěvu výstavy Absence v záznamu (termín vypůjčený od teoretika umění Normana Brysona) jsem se připravovala jako na výstup na Chomolungmu. Doprovodný text kurátorky Lenky Lindaurové jasně deklaruje, že nepůjde o oddechovou záležitost určenou k zabití nedělního dopoledne. Výstava má být průřezem těžko stravitelné produkce současného umění a zodpovědnost za svůj úspěch nebo krach svaluje na diváka, jenž podle kurátorky prochází těžkou krizí. Pasivní konzument televizní zábavy, zvyklý na to, že ho estrádní průmysl krmí silnými emocemi jako pečenými holuby, si odvykl s umělci spolupracovat. Vyžaduje umění nekomplikované, srozumitelné a když se mu ho za horentní vstupné nedostane, píše do návštěvních knih vzkazy podobné pozdravu manželů z Prahy, který jsem našla v této galerii: „Mistr Špála by se obracel v hrobě!“. Spojení mezi současným uměleckým dílem (reklamace diváků se většinou vztahují ke konceptu) a divákem je přerušeno. Je to pro to, že divák považuje za kritérium kvality díla jeho čitelnost? Příjde mu hermetická uzavřenost konkrétních děl výrazem umělcovy arogance? Podle Lindaurové je prohlubující se propast způsobena chybnou percepcí. S trpělivostí Bódhisattvy vysvětluje zmatenému návštěvníkovi výstav, že snaha pochopit, „co tím chtěl básník říci“ nevede než k dalšímu utrpení. Proč se proto neoprostit od přehnaných ambicí a zkusit jen dílo soustředěně, bez předsudků vnímat? Čtrnáct vystavujících autorů má být exemplárním vzorkem „problematického“ umění. Jde vesměs o autory s nenapadnutelným životopisem, dva živoucí klasici mezinárodní scény (Bruce Nauman a Liam Gillick) k tomu. Každý z nich pracuje odlišným způsobem. Divák se musí emočně i intelektuálně „utkat“ třeba se světelnou instalací (Jaroslav Prokeš), černobílou fotodokumentací akce, jejíž absurdita by utahala i vola (František Lesák), s už prázdnou (v mém případě)sklenicí nebo otiskem kárajícího prstu v galerijní zdi (Ján Mančuška). Paradoxně nejsilněji působí díla nejméně komplikovaná- obraz z připálených toastů Jana Jakuba Kotíka, demonstrace nezměrnosti vesmíru od Markéty Vaňkové nebo readymade Petra Lysáčka. Výstavě ovšem kraluje video Kateřiny Šedé (Paniččino všecko, 2007- 2008), která svým přístupem k divákovi do koncepce Lindaurové ani nepatří. Šedá – něco jako Superman v kostýmu sociální pracovnice – operuje zásadně v terénu mimo elitářské prostředí galerie a dokáže svými intervencemi do života právě „normálních“ lidí (v tomto případě dokonce zachraňuje vlčáka) hýbat jejich osudy.
Jolanta Trojak
Jan J. Kotík: A-10, 2003, toastový chléb, 120×200 cm, foto: Martin Polák.