Eli Broad

Eli Broad začínal v Detroitu obchodovat s nemovitostmi, si jistě nepředstavoval, že o pět desítek let později bude jedničkou ve svém oboru, podle časopisu Forbes bude třetím nejbohatším člověkem v Los Angeles a spolu se svou ženou Edythe také jedním z nejaktivnějších filantropův USA a vášnivým sběratelem umění. Jeho nejnovější aktivitou v oblasti umění je společný podnik s Los Angeles County Museum of Art (LACMA). Broad Contemporary Art Museum (BCAM), které bylo otevřeno v únoru 2008, je první fází dlouhodobého plánu přeměny LACMA. Manželé Broadovi na něj přispěli šedesáti miliony dolarů včetně deseti milionů určených na nové akvizice, také na stavbu nové muzejní budovy o rozloze více než 5 a půl tisíce čtverečních metrů, kterou navrhl Renzo Piano. Úvodní expozice BCAM je přehlídkou nejlepších děl sbírky. Když jsem se s panem Broadem setkala v jeho kanceláři ve dvanáctém patře budovy na Westwood’s Murdock Plaza, bylo zrovna pondělí, osm hodin ráno, byla to jeho první schůzka toho dne. Požádala jsem ho, zda si mohu rozhovor nahrávat. Odpověděl: „Prosím, samozřejmě…“

Eli Broad: Takže vy se chcete bavit o BCAM?

Sonia Campagnola: Samozřejmě, ale mohl byste mi nejprve říci, co vás přivedlo ke sběratelství?

E.B.: Sběratelkou byla nejprve moje žena. Mě vždycky zajímaly věci stojící mimo svět obchodu. Byl jsem členem mnoha univerzitních komisí. Předsedal jsem malé správní radě jedné střední školy. Byl jsem místopředsedou státního univerzitního systému. Vždy mě zajímalo, co si myslí ostatní lidé mimo sféru obchodu. Měl jsem také přítele, který byl velkým sběratelem, jmenoval se Taft Schreiber. Zatáhl mne do toho. Bylo fascinující setkávat se s umělci, jejich agenty, kurátory atd. Vše začalo v roce 1973 a první dílo, které jsme koupili, byla kresba od Van Gogha.

S.C.: Kdy jste se zaměřil na současné umění?
E.B.: Naše zaměření se postupně měnilo. Nejdříve jsme vlastnili některá z raných Matissových, Picassových a Miróových děl, ale potom se náš zájem posunul, začali jsme se věnovat spíše dílům ze 60. a 70. let.

S.C.: Co vás na sběratelství zajímá? Na co se zaměřujete, když hledáte a objevujete umělce?
E.B.: No, někteří z těch, na které sázíme, budou v budoucnosti z historického hlediska významní. Nejsme velcí objevitelé. Nicméně v době East Villageské scény, v osmdesátých letech, jsme… no nechtěl bych říct, že jsme je objevili, ale mnoho z nich jsme nakoupili velmi brzy. Například Cindy Sherman. Koupili jsme její dílo Untitled Film Stills asi za sto padesát dolarů a máme největší světovou kolekci jejích prací. Velmi záhy jsme také koupili Jeana-Michela Basquiata, Keithe Haringa a další. A poté jsme, jak jistě víte, založili The Broad Art Foundation (Broadovu uměleckou nadaci), abychom mohli dále sbírat a půjčovat díla do muzeí po celém světě. Takže nyní máme 1800 děl ve dvou sbírkách.

S.C.: V čem se od sebe liší sbírka patřící Nadaci a vaše soukromá sbírka?
E.B.: Díla v soukromé kolekci jsou starší. Jsou v ní Jasper Johns, Cy Twombly, Robert Rauschenberg, Roy Lichtenstein. Většina děl mladších umělců je ve sbírce patřící Nadaci.

S.C.: Seznamujete se s umělci, jejichž díla sbíráte, přátelíte se s nimi?
E.B.: Ale samozřejmě! Každého umělce, kterého sbíráme, osobně znám nebo nás alespoň jednou navštívil. Jeff Koons je můj dobrý přítel. A Cindy, tu také dobře znám…

S.C.: Jaké umělce v poslední době nejvíce sbíráte?
E.B.: Už jsem zmiňoval Jeana-Michela Basquiata. Máme vůbec největší kolekci děl Jeffa Koonse, vlastníme také docela slušnou sbírku prací Roye Lichtensteina. A samozřejmě Cindy Sherman.

S.C.: Radíte se s někým, než koupíte dílo, nebo se rozhodujete sami?
E.B.: Nakonec rozhoduji sám. Ale kupuji si všechny časopisy o umění. A různě po světě také chodím na mnoho výstav. A pak také, … víte, v naší nadaci pracuje šest lidí, takže část přípravné práce udělají za mě.

S.C.: Cestujete hodně za uměním, navštěvujete výstavy a veletrhy?
E.B.: Ano, například v červnu jsme jeli na Bienále do Benátek a pak do Basileje. Potom jsme jeli do Londýna a do Paříže. A tak to děláme dvakrát za rok.

 

S.C.: Byli jste se v Benátkách podívat v Pinaultově Nadaci? Máte pocit, že existuje nějaká spojitost mezi tím, co BCAM dělá v LACMA, a veřejným programem Pinaultovy nadace?
E.B.: Ano, nadaci jsme navštívili. Úvodní výstavu jsme neviděli, jenom to, co tam bylo vystaveno během Bienále. Bylo to zajímavé. Nejsem si ale úplně jistý, zda je Palazzo Grassi tím nejlepším místem pro vystavování děl tohoto typu. Z části sbíráme díla těch samých umělců. Naším hlavním zájmem ale je, aby díla z našich sbírek byla přístupná veřejnosti, bez ohledu na to, zda patří do soukromé nebo nadační sbírky. Za posledních pětadvacet let jsme zapůjčili díla více než čtyřem stovkám muzeí.

S.C.: Muzeím ve Spojených státech?
E.B.: Ano, a také v Evropě: například do Centre George Pompidou, do Tate, do mnoha německých muzeí. Dokonce i do některých muzeí afrických.

S.C.: Sbíráte převážně umělce z Los Angeles?
E.B.: Máme hodně prací od Eda Ruschy i od jiných losangelských umělců.

S.C.: Kolik děl tak přibližně za rok nakoupíte?
E.B.: To je různé, řekl bych asi tak nejméně 20 až 30 děl za rok. Ale koupili jsme například také kolekci multiplů Josepha Beuyse. Bylo to asi 600 děl ze soukromé sbírky v Německu, které jsme pak vystavili v Guggenheimově muzeu v Bilbau. Předtím byly vystaveny jenom jednou, na Hamburském nádraží v Berlíně.

S.C.: Kolik peněz jste za umění utratili třeba v loňském roce?
E.B.: Řekl bych, že až příliš… Do soukromé sbírky jsme koupili dílo Cubi I od Davida Smithe (1963), které bylo velice drahé. A pak jsme také koupili velkou malbu od Cy Twomblyho. Koupili jsme dvě malby od Jeffa Koonse a také jeho sochu Rozbité vejce (Cracked Egg) z roku 2006.

S.C.: Rozhodli jste se, spolu s vaší nadací, spojit se s LACMA a postavit v rámci muzejního komplexu novou budovu – kterou také financujete–navrženou Renzem Pianem, v níž budou vystavena díla z vaší sbírky.

E.B.: Mám důvěru ve veřejné instituce. Jak víte, budovu jsme zaplatili my a Renzo Piano odvedl skvělou práci. Výstavní prostory jsou úžasné, mají přes 900 čtverečních metrů bez sloupů a jiných překážek.

S.C.: Kdo si vybral Renza Piana, vy nebo LACMA?
E.B.: Rozhodl jsem já. Šest nebo sedm let předtím uspořádali soutěž a vybrali Rema Koolhaase, ale nefungovalo to. Piano by se nikdy nepřihlásil do soutěže. On se do nich nemusí hlásit, stejně jako Frank Gehry. Tak jsem ho navštívil v Paříži a řekl jsem mu, že tu budovu musí postavit on. A on mi odpověděl, že má moc práce. A já mu na to řekl: „Musíte to udělat.“ a on se zeptal: „Proč?“ a já řekl: „Máme peníze, budete jednat jenom se mnou a s ředitelem, máme už přesně, co chceme.“ A tak se přijel podívat na areál a řekl, že tu budovu postaví jen tehdy, když bude moci předělat celý areál. Jak víte, máme vstupní pavilon a zbavili jsme se garáží, které se přesunuly do podzemí. Je to vzrušující.

S.C.: Jakou roli byste chtěl, aby na losangelské umělecké scéně BCAM hrálo?
E.B.: Myslím, že nabídne nejlepší kolekci současného umění v celé oblasti Los Angeles. Časem se budou expozice proměňovat.

S.C.: A vždy tam budou díla z vašich sbírek?
E.B.: Ano, chceme díla zapůjčovat i nadále. Vše, co budou chtít vystavit.

S.C.: LACMA je bezesporu na skvělém místě. Přemýšlel jste ale někdy o umístění svých sbírek v MOCA, největším muzeu v LA, které je zasvěceno výhradně současnému umění?
E.B.: No, já jsem byl zakládajícím předsedou MOCA. Rozjel jsem MOCA. Ale MOCA a Paul Schimmel se orientují více na přípravu výstav než na prezentování stálé kolekce. Jednal jsem například s hrabětem Giuseppem Panzou di Biumo a vyjednal jsem jeho sbírku. Bydlíval u nás doma. Ale když teď jdete do muzea, vidíte někde ta skvělá Panzova díla? Nenarazíte ani na Rothka ani na Rauschenberga ani na Kleina. No a pak jsem asi před jedenácti lety vstoupil do správní rady LACMA. Byla to příležitost změnit jeho tehdejší unavenou podobu a vytvořit něco velmi odlišného: nové LACMA. Se skvělým novým ředitelem, mladšími lidmi, novou budovou a novým areálem.

S.C.: Takže na Michaela Govana jste přišel vy?
E.B.: No, ano, já a také Bobby Kotick, další ze členů správní rady. Nebylo tak lehké přesvědčit ho, ať odejde z New Yorku a přijde do LA.

S.C.: Budete muzeu v budoucnosti pomáhat s novými akvizicemi?
E.B.: Ano, budou nakupovat nová díla. Právě jsem pro muzeum koupil skvělé dílo od Richarda Serry, Band (2006). Viděla jste ho v New Yorku? V naší budově bude ale vypadat mnohem lépe než v MoMA, protože naše výstavní sály jsou větší a lepší. V prvním patře budou mít Band, který byl během Serrovy retrospektivy vystavený v severní části MoMA. A druhé dílo, které bylo vystaveno v MoMA v jižním křídle, bude také k vidění v naší budově.

 

S.C.: Bude se někdo z vašich zaměstnanců věnovat jenom BCAM?
E.B.: Ne, lidé z Nadace sice spolupracují s lidmi z LACMA, ale za vše je zodpovědný Michael. My mu jenom půjčujeme to, co chce.

S.C.: Takže za výstavní program je zodpovědný Michael nebo vy…
E.B.: Ano, ale konzultujeme spolu. Ale cokoli chce Michael udělat… zkrátka, vidíme věci podobně.

S.C.: Chodíte do galerií v LA?
E.B.: Ano, občas. Podle toho, co v nich je. Chodíme do Gagosian, do Margo Leavin i jinam.

S.C.: Co si myslíte o umělecké scéně v LA? Je opravdu na vzestupu, jak se říká?
E.B.: No, myslím, že Los Angeles se může stát hlavním městem současného umění. Máme tu skvělé umělecké školy. UCLA je, myslím, asi nejlepší v Americe. USC, CalArts, Art Center College of Design, když pojedete na Whitney Biennial, tak 40% věcí tam vystavených bude od kalifornských umělců. Máme tu skvělé umělce. Vezmete-li Hammer Museum, BCAM, LACMA, MOCA a mnoho univerzitních galerií, tak budeme mít asi i větší výstavní prostor pro současné umění. Je tu čím dál více sběratelů. A v BCAM máme také mnoho nových mladých členů správní rady, sběratelů z oblasti zábavního průmyslu a podobně. Myslím, že vše roste rychle.

S.C.: Plánujete zasvětit část výstavního programu a galerie mladým umělcům z LA?
E.B.: Čas od času, ale ne během prvního roku. Ne, myslím, že Hammer a MOCA mohou pro mladší umělce udělat víc než my. Během kampaně jsme, myslím, až doposud získali přes 250 milonů dolarů. Máme velké výchozí jmění, ale ještě větší rozpočet. Vím, že po otevření se bude konat výstava německého umění z doby studené války, kurátorkou bude Stephanie Barron [a Eckhart Gillen]. Potom už nevím, co budou vystavovat v roce 2009 a 2010. Mohli bychom… Nikdo od začátku 90. let ještě neudělal Jeffu Koonsovi retrospektivu. Myslím, že by se mohla uskutečnit v BCAM.
V úvodní expozici budeme mít hodně Koonsových děl. Však víte, máme všechno od Králíka (Rabbit) až po Psa (Balloon Dog). Od Jeffa máme asi třicet věcí. Takže… je to vzrušující.

 

Franz Ackermann: Home, home again (Doma, zase doma), 2006, instalace, kombinovaná technika, různá velikost.

 Dough Aitken: New Skin (Nová kůže), 2002, čtyři projekce, elipsovitá videoinstalace na x-screen, různá velikost;

Mark Bradford: Untitled (Gwen) (Bez názvu / Gwen), 2005-06, kombinovaná technika,
284×365 cm.

Veškeré fotografie:The Broad Art Foundation, Santa Monica.

Cindy Sherman: Untitled #228 (Bez názvu #228), barevná fotografie,208×121 cm. The Broad Art Foundation, Santa Monica.

 

Sonia Campagnola je senior editorkou americké mutace Flash Artu.

Eli Broad se narodil v roce 1933 v Detroitu. Žije a pracuje v Los Angeles.