Josef Bolf – New York byl pro mně pozitivní šok

Malíře proškrabávaných voskových melancho­lických obrazů, Josefa Bolfa (1971), jsem pro Flash Art CZ/SK Edition zpovídala v atelieru v Karlín Studios, vzpomínali jsme společně na jeho loňský tříměsíční stipendijní pobyt v new-yorském ISCP.

KATARÍNA UHLÍŘOVÁ: Když jsi vyplňoval žádost o rezidenční pobyt v ISCP v New Yorku… jakou sis dával šanci na úspěch?

JOSEF BOLF: Sepsal jsem tu žádost na poslední chvíli, na celou záležitost jsem tehdy nějak zapomněl. Až tak jsem to ne­prožíval, protože jsem už podobných žá­dostí vyplňoval několik. Nemyslel jsem si, že mi to vyjde. Na druhou stranu jsem se těšil. Chtěl jsem se do NY podívat vždycky. Myslím, že jsem tehdy napsal asi strašnou věc, takový slepenec, ne motivační dopis…

K.U.: Jsi známý tím, že hodně pracuješ do­poledne. Jak s tebou „zamával“ po příletu do NY časový posun?

J.B.: Hodně. Bylo mi špatně asi týden. Ne­mohl jsem spát, navíc New York je město dost intenzivní. Všechno mi trvalo strašně dlouho, jezdil jsem všude pozdě. Než jsem se trochu dal dohromady, uběhl měsíc. My jsme tu v Čechách takoví zpomalenější, zvyklí, že se o nás většinou někdo postará. V NY si každý zařizuje všechno sám.

K.U.: Jak ses, Pepo, po NY pohyboval? Pěšky, metrem, autobusem? Taxíky?

J.B.: Pěšky, to dává sebevětšímu městu důvěrnější rozměr. Často a rád jsem jezdil metrem, občas autobusem. Taxíky, ty moc nechtěly jezdit do čtvrti, kde jsem bydlel. Bydlel jsem v Bed-Stuy, u Alberta di Ste­fano, v malém domku. Je to trochu problé­mová čtvrť – už asi ne tolik jako byla kdysi. V Bed-Stuy žije hodně málo bílých a je to chudší čtvrť. Je to ale jen kousek od Wil­liamsbourghu, ten zas na mě působil tak nějak evropsky a útulně. Levné a dobré sushi. Dobré bary a restaurace. A každou sobotu a neděli tu vytahují lidi ven spoustu zajímavých věcí na prodej: oblečení, desky, nábytek i obrazy… Bylo mi příjemné sem jen tak chodit. Svého času byl tenhle kus NY hodně in, dnes ale začíná být prý trendy a předražený. Takže se zase pomalu umělci stěhují a galerie se posouvají za roh…

K.U.: Často se ptám přátel, když se vrátí odněkud z dálek na jejich dojem z cizího metra. Třeba já mám hodně ráda berlínské metro. Jak se ti líbilo metro pod i nad New Yorkem?

J.B.: Metro v NY je super. Je docela stra­šidelné. My v Praze tu máme metro hodně luxusní. V NY jsou některé zastávky taky pěkné, ale moc jich není. Na většině zastá­vek kape voda a pobíhají tam krysy… Ani nevěříš, že může fungovat, že se to metro nerozpadne. Všechno ale nakonec nějak funguje. Když se náhodou něco pokazí, bývá to docela často, souprava nepřijede, tak se někde objeví nenápadný kus papírku nahrubo vyjetý z tiskárny, jen tak nenápad­ně přilípnutý.

K.U.: Takže žádná elektronika, svítící ta­bule, sofistikované značení a plazmové te­levize?

J.B.: Vůbec, ani náhodou, newyorské metro je strašně účelné. Všichni pasažéři si všech­no mezi sebou navzájem řeknou, davy se rozejdou, pomalu se přesunou jinam.

K.U.: Vybavují se mi nějaké filmy…závě­rečná scéna Krokodýla Dundee, jak na sebe lidi v metru pokřikují. Takhle opravdu New York vypadá?

J.B.: Jo, takhle nějak vypadá New York pod zemí. Metro je skvělé místo. Já si na­táčel celé hodiny jízdy metrem… fascino­valo mě to, byla to moje obsese. No vidíš, vlastně jsem si to ani nikdy nepustil. Ale mám to v počítači. Hodně se mi líbilo, jak metro hučí nad zemí. Po Brooklynu jezdí nahoře, hodně píská. Je to nezvyklé. Je to jak z Francouzské spojky.

K.U.: Co tě v NY vzalo za srdce nejvíc?

J.B.: Všechno. Ten pocit, že se celé město neustále mění. NY je různorodý, namícha­ný, každá část má kouzlo a je hodně svoje. Být v NY je stres. Všechno se děje za po­chodu, stále musíš něco řešit. NY člověka pohltí. Vlastně je to docela příjemné. Chodil jsem rád do obrovské videopůjčovny Kim‘s video, tam jsem našel všechno důležité. Také jsem hledal dobré prodejny komiksů třeba Forbidden Planet.

K.U.: … a tvůj newyorský filmový hit?Pouštěl sis nějaký film víckrát? Nebo si vol­ně brouzdal napříč videopůjčovnou?

J.B.: Doháněl jsem, co jsem neviděl v Pra­ze. Hlavně filmy z Asie. Já tenkrát poprvé viděl ty slavné asijské filmy, jako jetřeba Oldboy. Projel jsem si celé korejské série. Obrazy jsou syrové, poeticky drsné. Dost poetické, až mě to štvalo. Víc než Oldboy, se mi líbil film o jedné holce,…tuším Sym­pathy for Lady Vengeance, byl vtipnější. Asi z nějakého sentimentu jsem si půjčoval staré evropské filmy. Hlavně od Bergmana. Bergmana jsem si pouštěl znovu. Potřebo­val jsem občas trochu změnit a zpomalit rytmus.

K.U.: A hudba?

J.B.: Chodil jsem často na koncerty. Měl jsem své zdroje – brácha Štěpán a Jakub Hošek nebo Veronika mi pravidelně posí­lali přes internet informace, kam bych mohl zajít. I kamarád, který v NY žije a hraje na violu v několika kapelách, mi občas poslal echo. Asi tak deset minut od domku v Bed­-Stuy, co jsem bydlel, byl klub Goodbye Blue Monday. Byl to spíš trochu squat než klub, každý večer tam hrály aspoň tři, čtyři kapely, nahoře bývaly i výstavy a under­groundové večírky. Takže jsem toho vi­děl a slyšel hodně. Taky jsem šel na Sonic Youth. Kousek, nedaleko od Williamsbour­gu je bývalý bazén – McCArrena Pool, ide­ální místo pro obrovské koncerty. Trochu moc lidí na mě. Ale byl to fajn.

K.U.: Tvůj největší hudební zážitek?

J.B.: Nejvíc se mi líbil koncert Big a little a … mají tři bicí a klávesy. Zábavná kapela.

 

 

 

 

 

 

 

 

K.U.: Měl jsi s sebou foťák s kamerou, kreslil sis někdy? Dělal sis poznámky za běhu?

J.B.: To já nedělám vůbec, vlastně ani tady. Za běhu já nekreslím. Foťák s kamerou mi stačil. Notýsek u sebe nosím jen pro jistotu, jen kvůli nějakému pocitu. Focení je rychlé, bezbolestné. Venku nekreslím. Nějak mi to nejde.

K.U.: Zpátky do Bed-Stuy… jak vypadala tvoje čtvrť?

J.B.: V Brooklynu jsou většinou starší men­ší dělnické domky ze třicátých let. Tři patra jsou asi maximum. Klasické malé domky jako z mafiánských filmů. Napřestřelku. Myslím, že se tu natáčel film American Gangster… ještě jsem ho neviděl. Natáče­lo se kolem místa, kde jsem bydlel. Oblí­bil jsem si také film Jacob‘s Ladder. Kdysi dávno jsem ho viděl v Praze. Dokonce jsem si ho i koupil. Je to o NY osmdesátých let… příběh o vojákovi, na kterém ve Vietnamu zkoušeli různé chemie, a on potom měl halucinace. Tam je vidět právě to rozpadlé metro a celý Brooklyn. Trošku vylepšený Brooklyn. Na živo má svůj půvab. Toho vojáka hraje Tim Robins…

K.U.: A atmosféra v Bed-Stuy dnes?

J.B.: Slyšel jsem asi jednou i střelbu. Ne v naší ulici, o blok dál. Sousedi si mě moc nevšímali. Jen jedno místo jsem neměl rád. Bylo trochu drsnější. Scházeli se tam, mladí kluci bez práce, těm jsem se vyhýbal. Měli řeči. Poznali ale, že jsem z Evropy, tak mě po čase nechali být. Asi si řekli, že to nemá smysl. Když za mnou chodili kámoši, říkali mi, ať si dávám pozor. Našel jsem na ulici spoustu prázdných igelitových pytlíků, fr­čely tam asi drogy. Zní to ale hůř, než to ve skutečnosti je, ta ulice je fakt hezká. Ko­neckonců je to ta dobrá část Bed-Stuy. Tam dál, cestou na metro, co byly liquer stor, tam jsem se tvářil, že nerozumím, a přes den jsem nosil černé brýle a sluchátka. Byl jsem nenápadný.

K.U.: Kde jsi měl ateliér? Na Manhat­tanu?

J.B.: Na Times Square. Také to není žádná extra čtvrť. Tam, kde byla studia, se myslím dřív říkalo Hell‘s Kitchen. Pár drsnějších španělských barů, dřív tu asi bylo i hodně prostitutek. Bývalá vykřičená čtvrť. Times Square je takový obrovský Václavák. Všu­de plno lidí. To je důležité, měl jsem ve svém studiu okno, ne každý ho měl.

K.U.: To je jako tady u tebe v atelieru v Karlin Studios. Na co ses díval z okna na Manhattnu?

J.B.: Na Port Authority Bus Terminal – na hlavní autobusové nádraží. To autobusové nádraží má asi šest pater, díval jsem se jsem z okna do jednoho patra garáže… ale dalo se vyjít na střechu, byl odsud pěkný výhled na budovu New York Times.

K.U.: Myslíš, že takhle podobně jednou do­padne Karlín? Až ho celý přestaví?

J.B.: To nevím.

K.U.: A měl jsi vůbec v NY čas na malová­ní?

J.B.: Nakonec jsem se k malování přeci jen dostal. Protože jsem měl také pracovní schůzky a chtěl jsem ukazovat svoje věci. Z Prahy jsem si totiž dovezl jen portfolio. Daleko hůř jsem se ale soustředil. Tři mě­síce jsou na malování strašně málo, stále jsem měl pocit, že mám někam dojít a ně­co vidět. Nakonec jsem tak týden nebo dva něco dělal. Bylo to vlastně vše vystaveno v Praze ve Futuře.

K.U.: A co sis přinesl z Ameriky domů? Co ti připomene ten čas za oceánem?

J.B.: To s městem NY nemá asi mnoho společného. Šíleně jsem se zamiloval do jednoho japonského komiksu, The Drifting Classroom. Koupil jsem si sedm dílů a ka­marádi mi posílají další díly. Je to tak konec sedmdesátých let až polovina osmdesátých, o třídě která se posune v prostoru a v čase… je hozená do budoucnosti. Děti tam zůsta­nou sami, učitelé zešílí. A oni bojují, ty své dětské bitky. Trochu Pán much. Do toho ha­lucinace. Byl jsem fascinovaný a fakt jsem si ten komiks přivezl. Kazuo Umezu se jmenuje ten Japonec, co to nakreslil. Klasik hororových mang. Ještě jsem si koupil jeho Scary Books, ty se mi ale už tolik nelíbily. A jak jsem se k tomu dostal? Mívali jsme takové prezentace pro ostatní „studenty“ ve studiích… jeden čínský student, mě na ten­hle komiks upozornil.

K.U.: Našel jsi v NY nové přátele?

J.B.: Měl jsem tam kamaráda Nathana Rit­terpushe, byl na rezidenci v Karlin Studios. Bydlí kousek od Bed-Stuy, je hodně spole­čenský, takže mě vzal na silná místa a dobré párty. Přijel domů na poslední měsíc a půl, to bylo výborné. Setkával jsem se i s Čechy, co tam už žijí delší dobu, především přes Irenu Kovářovou z Českého centra, která je v NY jako doma, ale právě Nathan byl skvělý v tom, že se v NY zcela přirozeně orientoval. Má svou galerii, zajímaly nás podobné věci. I když to zní asi nadneseně, moc mi pomohlo, že je Nathan velmi ote­vřený a společenský „místní indián“. Také bylo fajn setkávat se jinými residenty, kaž­dý týden měl někdo prezentaci, potkal jsem spostu lidí se kterými udržuji kontakty.

K.U.: Říká se, nejen po Karlíně, že ses vrá­til z New Yorku veselejší, je to pravda?

J.B.: Ano. Ono bylo strašně důležité, že v rámci pobytu probíhaly tzv. studio visits. Je to zvláštní situace, jednou za deset dní za tebou někdo přijde, když se napíšeš na list. A ten člověk k tobě přijde maximálně na dvacet minut, musí stihnout během dvou dnů dalších pětadvacet lidí. Sedíš s ním a s laptopem, otevřeně mluvíš o svých vě­cech, ukazuješ a vysvětluješ. Ty reakce byly zajímavé. Je dobré, že se naučíš mlu­vit o sobě a o svých věcech, zapneš v sobě takovou pásku a mluvíš. Nějak mi ty jiné reakce pomohly. Potvrdilo se mi to, co jsem si myslel už dávno. Aby něco někoho zau­jalo, musí to být dobré, jiné. Hodně osobní. Z těch reakcí mi také sepnulo, že nikdo není zvědavý na něco, co všichni znají už odji­nud. Nemusí ty tvoje věci být zas za kaž­dou cenu záměrně jiné nebo exotické, spíš osobní. Je fajn, když můžeš být osobní, jiný než se očekává. Strašně mě to uklidnilo. Věnuji se dlouho něčemu, co občas v módě je a občas není. Reakce z úplně jiných spo­lečensko-kulturních diskurzů byla opravdu pozitivní. Má smysl dělat dlouhodobě to, čemu člověk doopravdy věří. Hlavně ze mě spadla taková místní klaustrofobie. Ně­kdy to tu totiž působí, že umění musí nějak vypadat. Že tu existuje předem definovanýobraz toho, co se očekává. In jsou tak dva tři způsoby… a najednou bylo v NY těch způsobů, jak vidět umění, asi tisíc. Žádné definitivní postoje a názory uzavřených part. Tam je těch part neuvěřitelně mnoho, nemá cenu se tím vším tolik zabývat. A to je svoboda, na druhou stranu je to stále byz­nys. Třeba non profit galerií je strašně málo, asi jen šest. Je to vlastně všechno art fair, ale prostředí je úplně jiné, hodně otevřené. Umění tím pádem nemá žádný rámec, žád­ná omezení. Z člověka spadne sevření, již zmíněná klaustrofobie. To sevření se možná neprojevovalo tolik v mé práci, já ho cítil uvnitř. NY byl pro mě pozitivní šok. Cítil jsem tu změnu, i když formálně se zas tak moc nezměnilo. New York byl pro mě vý­razně terapeutický moment. Můžeš si na­jednou dělat, co chceš. Američané v sobě mají ohromně pozitivní přístup. Každý den se může jejich život zlepšit, i když je jim třeba šedesát a řídí taxík. Na jednu stranu je to možná namachrované, není to ani moc vtipné, někdy spíš přiblblé. Je to ale posilu­jící, a hlavně pozitivní.

K.U.: Oblíbil sis nějakou speciální NY ba­revnost nebo vnitřní naladění? Změnilo se nějak tvé vnímání, jsi teď na něco citlivěj­ší?

J.B.:V New Yorku jsou cítit úplně jiné pa­chy… vůně i smrady, je cítit moře, šílená vlhkost. Ono to vlastně s tou barevností sou­visí. Intenzivněji jsem vnímal vůně a chuti jídel. Vnímal jsem také zvláštní newyorský prostor. To je asi tím, že různá místa jsem znal hlavně z filmů…procházel jsem neu­stále nějakou živou kulisou. Nathan zase viděl film Životy jiných a tvrdil mi, že mu to v Praze připadalo podobné.

K.U.: Poslední otázka, v jakém duchu pro­bíhá otevření výstavy v New Yorku?

J.B.: V těch top galeriích není žádný velký ruch ani raut, dostaneš tak maximálně jedno pivo. Ale zažil jsem i velkou párty u Natha­na v jeho galerii. Také jsem kvůli zahájení galerijní sezóny jsem v NY zůstal o několik dnů déle. Bylo to tuším ve čtvrtek večer. Probíhalo asi sto výstav najednou, v každé galerii jsem potkával jiných sto lidí. To bylo fajn.

 

Katarína Uhlířová je redaktorkou Flash Artu CZ/SK Edition. Žije a působí v Praze a v Bratislavě.

 

Josef Bolf (1971) žije a pracuje v Praze.

V letech 1998 – 2002 byl členem skupiny Bezhlavý jezdec (s J. Mančuškou, J. Šerých a T. Vaňkem)

Vybrané samostatné výstavy:

2008 – Great Expectations, Zak Gallery, Berlín; Suspirium, výstavní síň Sokloska, Ostrava.

2007 – Co když se můžeš vrátit v čase a všechny ty hodiny bolesti a temna vyměnit za něco lepšího, Galerie ad astra, Zámek Kuřim; Pink Eyes, Galerie Na bidýlku, Brno.

2006 – Death is not the End, Moravská galerie, Brno; Měkký a růžový, Hunt Kastner Artwork, Praha; My Empire of Dirt, Galerie Slavie, Náchod.

2005 – Double Feature Picture Show, Galerie České pojišťovny, Praha.

1999 – Eldorado, vývěsní skříň BJ, ulice Komunardů, Praha; Chtěl bych sbírat kousky tvého srdce až ti jednou pro někoho pukne, Černý pavouk, Ostrava.

1998 – Umělý chlapec, Galerie Starter & Sorter, Praha; Novos Bichos, České Budějovice City Gallery, České Budějovice

 

 

Kůzle, 2007, 74×99 cm, akryl a tuš na plátně.
Dole zleva: Cesta ven, 2008, 40×60 cm, olej, vosk a tuš na plátně; Židle, 2008, 40×70 cm, Dveře na balkon, 2008, olej, vosk a tuš na plátně; olej, vosk a tuš na plátně; Dveře do sklepa, 2008, olej, vosk a tuš na plátně.
Na předcházející straně: Čekárna, 2008, 70×110 cm, olej, vosk a tuš na plátně.
Foto: Jan Freiberg.