Pod střechou brněnského Pražákova paláce si žije vlastním životem Atrium (chtělo by se napsat Galerie Atrium). Tento prostor zůstal i po příchodu Marka Pokorného na post ředitele Moravské galerie v roce 2004 vyhrazen výstavám současného umění. K žádné razantní proměně dramaturgie tedy nedošlo, i když ke změnám přece jen ano, což se navenek projevilo mimo jiné novým řešením výstavních katalogů s výrazným designem od Radima Peška1. Kurátorská dvojice Yvona Ferencová a Petr Ingerle se zaměřila na představování sice mladých, ale již nějakým způsobem etablovaných autorů, pohybujících se v různých uměleckých „žánrech“2.
Poslední výstavou roku 2006 byl společný projekt Isabely Grosseové a Jespera Alvaera Transkultura: Akt 13. Byl první z řady projektů představených v Atriu, které více či méně zapadají do diskurzu tzv. kolaborativních respektive participativních4 projektů, jimž se dostává zvýšené pozornosti od konce devadesátých let, ale zvláště pak v několika posledních letech. Obecně jsou tyto projekty postaveny buď na vzájemné spolupráci umělců nebo na spolupráci umělců a „obyčejných lidí“, kteří jsou do projektu vtaženi – specifik emparticipativních projektů je to, že se spoluúčastníci pohybují v „předpřipraveném“ rámci (tento rámec nebo kontext obvykle vytvářejí sami umělci). Participativní projekty často problematizují hranici mezi soukromým a veřejným prostorem, zviditelňují síť sociálních, ekonomických či politických vztahů ve společnosti.
Východiskem Transkultury byla cesta po severní Africe, z níž si autoři přivezli nejen zvláštní „suvenýry“ (zřejmě nejzajímavější byly „poutače“ řemeslníků čekajících na ulici na nabídku práce), ale také kontakty na konkrétní lidi, s nimiž se tam seznámili. V druhé fázi ve spolupráci s Moravskou galerií vyřídili pro několik z nich oficiální pozvání umožňující výjezd do České republiky a zároveň oslovili prostřednictvím inzerátů širší veřejnost s žádostí o podporu projektu ve smyslu aktivní péče o hosty (ubytování, spolupráce na tvorbě jejich programu atd.). Umělci se také starali o fundraising – podařilo se jim do projektu zapojit několik sponzorů. Transkultura je svou komplexností v jistém smyslu modelový příklad a s řadou jeho prvků se budeme setkávat i v dalších projektech.
Jedním z nich je přímé oslovení veřejnosti5 – nejčastěji prostřednictvím inzerátu. Jiří Skála takto hledal dva dobrovolníky pro realizaci projektu Výměna rukopisu6. V tomto případě byli nakonec pro nezájem veřejnosti osloveni studenti FaVU. Andrea Láníčková a Filip Smetana dva měsíce pracovali na výměně svého rukopisu. Šlo vlastně o reprízu projektu, který o rok dříve uskutečnil sám autor7. Přímou účast na projektu, která jej posouvala spíše do kategorie performance, Skála nahradil odstupem manažera či vědce sledujícího průběh experimentu, dotýkajícího se problému lidské identity a možnosti její proměny ve vzájemné (v tomto případě navíc veřejné) interakci.
S větším úspěchem se setkala výzva Zbyňka Baladrána. Jeho výstava Tabulka (Monument transformace, fragment # 3)8 zahrnovala kromě samotné Tabulky – jež je se svým poznámkovým aparátem také jistým fragmentem, fragmentem autointerpretace celého projektu – také desítky fotografií s tématy „procesu změny“ a „komunikace“, které autor na základě své výzvy získal od obyvatel Brna. Baladrán narozdíl od některých svých starších projektů, kde s nalezeným „materiálem“ pracoval volněji jako se zdrojem k otevřenému samplování, tentokrát omezil svůj „autorský projev“ na kontextualizaci získaného souboru. Ta spočívala jednak v estetizující galerijní instalaci, jednak ve vztažení k tabulce, která svou zakotveností v širším rámci projektu Monument transformace tvořila jakýsi apriorní rámec instalace. Prolínání soukromého a veřejného se v tomto případě také spojilo s problematikou napětí mezi subjektivním a objektivním vnímáním běhu času.
Každej pes jiná ves Kateřiny Šedé sice neobsáhl tak široké spektrum zapojených institucí a subjektů jako Transkultura, přesto jej lze v úhrnu označit za „největší“projekt, který Atrium ve sledovaném období představilo.9 Autorka do něj zapojila 1000 domácností, jež obeslala dopisem s přiloženou „havajskou“ košilí potištěnou HLAVNÍM VZOREM panelového sídliště. Šedá s Líšeňáky pracovala i dál. Pozvala je na vernisáž výstavy a mnoho z nich se jí zúčastnilo. Tato vernisáž tvořila samotné jádro projektu, jehož ideálním cílem bylo prolomit pravidla anonymity panující na velkém sídlišti. KPJV by se dal více než jiné zmíněné projekty posuzovat etickými měřítky – nakolik autorka pomohla lidem v jejich situaci. Příznačné je, že se nezaměřila na nějakou „vyloučenou komunitu“, ale na „obyčejné sídliště“, jedno z těch, v nichž žije zhruba třetina naší populace. Tomu ostatně odpovídají i reakce, které Šedá prezentovala v pražském prostoru Tranzitdisplay10 – ne všichni účastníci měli pocit, že na jejich životech je potřeba něco měnit.
Projektem Kateřiny Šedé, který byl paralelně prezentován i na Documenta 12 v Kasselu, pomyslně vyvrcholila v našem prostředí zřejmě bezprecedentní a pozoruhodná výstavní série. To, co navenek mohlo působit jako radikální obrat kurátorů Atria k dílčí, byť velmi „silné“ oblasti současného uměleckého diskurzu, bylo do jisté míry spíše shodou okolností.11 O návratu k pluralitnějšímu programu svědčí poslední výstava roku 2007, světelné instalace Martina Sedláka12, a také plánovaná výstava Marka Meduny (od března 2008). Sedlákovy objekty spadají již do „klasického“ modelu, v němž umělec diváku prezentuje „hotové“ artefakty, aniž by narušoval nastavené hranice oddělující jednotlivé aktéry dané komunikační situace… Bylo by nakonec naivní očekávat, že by se program Atria zaměřil trvale jen na jednu tendenci.
1. Novou úpravu katalogů iniciovala Yvona Ferencová – první takto pojatý katalog byl vydán k výstavě Marka Blaža (kurátorkou byla právě Ferencová).
2. V letech 2005 a 2006 v Atriu vystavovali: Marko Blažo, Josef Bolf, Denisa Lehocká, Michal Kalhous, Barbora Klímová, Jan Šerých; vedle těchto individuálních tvořily výjimku dvě skupinové výstavy – Dobré zprávy. Slabikář (Filip Cenek, Jiří Havlíček, Antonín Koutný, Petr Strouhal, Jan Žalio a Magdalena Hrubá) a Z Marsu (součást 22. mezinárodního Bienále grafického designu – výstava autorských projektů z oblasti grafického designu).
3. 13. 10. – 6. 12. 2006, kurátor Petr Ingerle.
4. Na tuto problematiku je zaměřeno celé první dvojčíslo Sešitu pro umění, teorii a příbuzné zóny (vydává Vědecko-výzkumné pracoviště Akademie výtvarných umění v Praze, číslo 1-2 vyšlo v roce 2007). Mimo jiné je zde velký prostor věnován projektu Kateřiny Šedé, o němž bude řeč dále v textu.
5. Participativní či kolaborativní projekty svými předpoklady i důsledky nutí k zamýšlení se nad pojmy jako je společnost či veřejnost na jedné straně a společenství či komunita na straně druhé. Dalo by se snad zjednodušeně říci, že reakcí na podobnou výzvu se posunujeme z anonymní „veřejnosti“ do „společenství“, které sdílí jasněji definovaný soubor hodnot a očekávání.
6. 14. 12. 2006 – 11. 3. 2007, kurátorka Yvona Ferencová.
7. „Autor ve spolupráci s Christinou Courtin po dobu 36 pracovních dnů (14. 1. – 4. 3. 2006) přepisoval v newyorské galerii Art in General 36 krátkých pasáží anglického překladu knihy Rudolfa Těsnohlídka Liška Bystrouška.“ (převzato z tiskové zprávy k výstavě)
8. 23. 3. – 17. 6. 2007, kurátorka Yvona Ferencová.
9. 28. 6. – 30. 9. 2007, kurátorka Yvona Ferencová.
10. All Dressed Up With Nowhere To Go, 14. 12. 2007 – 20. 1. 2008, skupinová výstava (Danica Dakić, Sanja Iveković, David Maljković, Roman Ondák a Kateřina Šedá).
11. Původně zamýšlené pořadí výstav se poněkud lišilo.
12. 11. 10. 2007 – 2. 3. 2008, kurátor Petr Ingerle.
Jan Zálešák je výtvarný kritik. Žije v Brně, pracuje na VVP AVU v Praze
Zbyněk Baladrán: Tabulka (Monument transformace: Fragment #3), pohled do instalace, foto: archiv MG.
From Demolition, fotografie z výstavyTranskultura:Akt1(IsabelaGrosseová a Jesper Alvaer), foto: archiv MG;
Jiří Skála: Výměna rukopisu, pohled do Atria (Andrea Láníčková a Filip Smetana), foto: archiv MG;
Kateřina Šedá: Každej pes jiná ves, vernisáž, foto: archiv autorky.