Zatím poslední společný projekt nazvaný Reprezentace národa vystavují Isabela Grosseová a Jesper Alvaer jako součást trienále v Národní galerii. Dvojice je známa svými sociálními intervencemi – i zde se pokusili o intervenci, tentokrát do institucí sdružených pod Radou galerií ČR. Podle svých slov chtěli podnítit debatu o smyslu a směřování této struktury. Na základě výzvy Národní galerie k účasti na trienále vymysleli projekt, pomocí něhož by ji samotnou mohli vtáhnout do diskuze, jež Národní galerii tolik chybí. Snažili se ukázat na instituce, financované státem nebo kraji, na jejichž bedrech stojí nejen vystavování umění, ale především akviziční činnost a ochrana sbírek. Obraz současného umění je závislý právě na rozhodnutích těchto galerií při nákupu umění do sbírek, a tudíž by je měli vést poučení lidé s jasnými vizemi a pevným názorem na současné umění. Mezi institucemi Rady galerií ČR dnes existují velké rozdíly – skvělou práci odvádějí např. Moravská galerie v Brně, Galerie Klatovy / Klenová (která s nesmírnou energií dokáže přitáhnout nejen pražské umělce a teoretiky, aby jezdili na výstavy takovou dálku), Muzeum umění v Olomouci nebo KGVU ve Zlíně. Naopak jiné vypadají jako „teplá místečka“ bez orientace v současném dění a bez vize o budoucnosti. Grosseová a Alvaer uskutečnili rozsáhlý výzkum. Osobně navštívili všech 28 institucí a hovořili s jejich představiteli. Výsledky prezentují v šedesátistránkové česko-anglické publikaci, která je na výstavě i mimo ni volně k dispozici (také na o—-o.info/tmp/RepresentingTheNation.pdf). Tisk se tváří seriózně, obsahuje fotografie dokazující, že autoři opravdu všechny galerie navštívili, obsah je však mírně řečeno podvratný. Každé instituci je věnován jeden medailon. Skládá se z názvu, jména ředitele/ředitelky, stručné historie, zaměření sbírek a tzv. prohlášení – ve formě eseje nebo rozhovoru. Po letmém začtení člověka napadne, že texty jsou podivné. V horším případě noviny odloží, v lepším začne zjišťovat, kde je zakopán pes. Podle autorů má čtenář několik možností, jak projekt rozkódovat – jednak je zde sama neobvyklost výpovědí, ale vodítkem má být především tiráž, v níž jsou Grosseová a Alvaer uvedeni jako autoři tzv. „kompenzačních portrétů“, a dále poděkování, kde se objevují také jména významných zahraničních umělců a teoretiků (Boris Buden, Prelom kolektiv, Allan Kaprow, Hans Haacke, Marius Babias aj.). Termín kompenzační portréty autoři převzali od Marcela Duchampa, který jej v roce 1942 užil při přípravě katalogu ke skupinové výstavě First Papers of Surrealism. Kompenzační portréty byly vtípkem ironizujícím formuláře imigračních úředníků, které surrealisté prchající před Hitlerem do USA museli vyplňovat. V katalogu k surrealistické výstavě si mohli její účastníci v kontrastu k imigračním dokumentům volně pohrát se svou identitou – jako portrét zvolili často protichůdnou podobu (blonďatý dandy Max Ernst jako vousatý stařec) nebo čtení podobizny trochu zkomplikovali (Marcel Duchamp použil fotografii melancholické ženy, oběti hospodářské krize ve 30. letech, která se mu fyzicky velmi podobala). Kompenzačními portréty jsou v projektu Reprezentace národa myšlena tzv. prohlášení, tedy překlady převážně levicově orientovaných textů týkajících se institucionální kritiky. Pokud si vypomůžeme frází, autoři chtěli „nastavit zrcadlo“ českým institucím pomocí těchto teoretických textů zabývajících se galeriemi z hlediska kulturní politiky nebo ekonomického či sociálního kontextu a snažili se upozornit na to, že podobný způsob myšlení v Čechách neexistuje. Obsah původních textů však Grosseová s Alvaerem zmanipulovali, aby je přiblížili našemu prostředí. Například v prohlášení GHMP její ředitelka Petra Hoftichová, resp. Jonatan Vickery hovoří o skupině Guma Guar (ve skutečnosti o londýnské skupině 90. let BANK) s takovou poučeností, že text spíš navodí smutek z bídy českého galerijního milieu, které není podobné reflexe schopno, než cokoliv jiného. Autoři apropriovali cizí texty a Barthesovu smrt autora provedli do důsledku. Projekt tak uvízl v jisté mezifázi. Není ani skutečným průzkumem současného stavu převážně regionálních galerií, ani neposlouží jako zdroj překladů důležitých zahraničních textů, které v češtině dosud chybí, protože jejich znění není přesné a ani není možné zjistit autora. Grosseová s Alvaerem tvrdí, že se nesnažili o mystifikaci, ale naopak jim šlo o transparentnost celého projektu. Myslím si, že klíče k jeho dešifrování širší veřejností nejsou zcela zřetelné. Ve stupni zakódování tak koresponduje s výstavou Současný český kubismus kurátorů Václava Magida a Vasila Artamonova (GHMP, 2008), která rovněž obsahovala skryté návody, jak přijít na její pravý smysl (absurdní formální instalace a především text k výstavě složený z klišé a frází), ale opět počítala s velmi znalým divákem, takže její poselství pochopil málokdo. Součástí expozice ve Veletržním paláci je kromě audionahrávky Edinburského manifestu Raši Todosijevće (1975) o parazitování v/na umění také tzv. černá zeď, na niž odkazuje jeden z textů v publikaci. Na nástěnku je možné umístit jakékoliv reakce a sami autoři sem připevňují vytištěnou e-mailovou korespondenci týkající se tohoto projektu. Zatím je „zeď“ bohužel téměř prázdná. Mezi několika reakcemi vystupuje rukou rychle napsané vyjádření Milana Knížáka, že vše, co ve své části říká, je lež. Přitom jeho kompenzační portrét vyznívá více než lichotivě: jako laskavý mudrc (v originále Seth Siegelaub) zde v rozhovoru s Tomášem Vlčkem, resp. Charlesem Harrisonem vysvětluje, jak by měly fungovat výstavy. V jedné části dokonce obhajuje projekt samotný: „Využití katalogů a knih ke komunikaci (a šíření) umění je nejneutrálnějším prostředkem prezentace nového umění.“ Logičtější by byla jiná reakce ředitele instituce, která vznik projektu podnítila. Spíše uspořádání veřejné diskuze než rychlé odbytí pramenící z nepochopení. Tato drobná věta zpochybňuje i celou přehlídku – věnovali její organizátoři péči porozumění jednotlivým uměleckým dílům? Otázkou zůstává, zda prezentace v rámci diskutabilního trienále byla dobrou volbou. Zatím projekt odbornou debatu nevyvolal a těžko říct, zda se tak stane. Mezi odborníky, natož širší veřejností, ji nerozproudilo ani několikaleté sporné fungování Národní galerie nebo čerstvé změny v GHMP.
Vyznívá tedy projekt jako velmi pracné, nicméně zbytečné gesto? I přes všechny výhrady výsledný produkt stojí za důkladné pročtení a především zamyšlení. Publikace je na světě, poraď si s ní, jak kdo můžeš.
Isabela Grosseová, Jesper Alvaer, Reprezentace národa, 2008, publikace (součást intermediálního projektu), foto: Isabela Grosseová.
Terezie Nekvindová
