Technologický alchymista – i takto označují Ivora Diosiho, slovenského umělce, který má na svém kontě již celou řadu zajímavých projektů, mezinárodních výstav, odborných přednášek i uměleckých cen. Podívejme se alespoň ve stručnosti na jeho tvorbu, a na témata, kterým se ve své práci věnuje.
IVOR DIOSI SE NARODIL v roce 1973 ve slovenské Zvoleni. Na Univerzitě Komenského v Bratislavě vystudoval management informačních systémů a poté i informační bezpečnost. Vedle těchto spíše technických studií se věnoval i předmětům humanisticky orientovaným: v Erasmus University v Rotterdamu studoval filozofii, a na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě si zvolil filmové dějiny a filmovou produkci.
Jeho různorodé vzdělání mu tedy umožnilo skloubit svět umění a nových technologií, a mohl se zaměřit na propojení klasických forem umění (jako obrazy či film) suměním digitálním, s videoartem, s virtuální realitou a podobně. Důraz přitom vždy kladl zejména na interakci mezi divákem a uměleckým artefaktem či herní aplikací. Tuto interaktivitu se navíc pokaždé snažil obohatit něčím novým, a jeho tvorba tak využívá například ovládání hlasem, pohyby, či pomocí bio-feedbacku.
Za svou práci již Ivor Diosi získal řadu grantů a ocenění, a jeho audiovizuální projekty a instalace se objevily na mnoha výstavách a festivalech po celém světě (například Digitalsalon v New Yorku, ACA Media Arts Festival v Tokiu, festival Multiplace v Bratislavě či Transmediale v Berlíně atd.). Od roku 2004 působí primárně v Praze jako umělec / rezident v organizaci CIANT (Mezinárodní centrum pro umění a nové technologie) a vedle své tvorby pořádá i přednášky a workshopy.
Pravděpodobně nejznámějším projektem Ivora Diosiho je Home Dictate, umělecká modifikace enginu hry Unreal Tournament. V této sociální simulaci uživatel ovládá herní prostředí svým hlasem (jako politik či diktátor) a zvolenými slovy a větami působí na herní postavy, které pak určitým způsobem reagují – objevují nová teritoria, v klidu se rozmnožují, anebo naopak bojují s nepřítelem. Software průběžně rozpoznává klíčová slova (např. rodina, demokracie, válka, terorismus, národní zájmy), zkoumá jejich frekvenci a bere v úvahu i umístění ve větách. Podle toho následně odhaduje, co hráč říká, a jak by se tedy měly herní postavy (neboli „boti“) chovat.
Reakce virtuálních postav jsou velmi dobře vidět i při použití rétoriky známých osobností. Zatímco u legendárního proslovu I Have a Dream Martina Luthera Kinga byl herní svět v harmonii, po přečtení textu The Jews are Guilty ministra propagandy Josepha Goebbelse se boti začali připravovat na válku. Mimochodem, projev prezidenta George W. Bushe o situaci v Iráku způsobil podobně agresivní reakce. Nejzábavnější je ale multiplayer, kde proti sobě stojí dva hráči a snaží se dobře zvolenými (a dobře načasovanými) proslovy dovést svůj virtuální stát k vítězství. V průběhu hry navíc každého hráče snímá kamera a jeho tvář se objevuje v samotné hře – jednak ve stylizovaných městech coby obraz velkého vůdce (či Velkého Bratra), a jednak dokonce i na samotných herních postavičkách.
Otázka identity uživatele je ostatně typickým motivem v Diosiho tvorbě. Uživatel není jen osobou, která si prohlíží interaktivní instalace nebo ovládá herní aplikace, ale sama se stává jejich součástí. Příkladem budiž třeba projekt vert.ego, který bývá často označován jako první horor ve virtuální realitě. Účastník se pohybuje ponurým světem a pozoruje tajemnou postavu, která se tam nachází. Záhy ale zjistí, že ta osoba je uživatel sám – jeho tvář totiž opět celou dobu snímá kamera (která je součástí instalace) a obraz streamuje v reálném čase zpět do virtuální reality. Divák tedy sleduje příběh, jehož je zároveň hlavním aktérem.
Ivor Diosi rád experimentuje s mnoha různými způsoby ovládání a interakce. Kupříkladu v instalaci Dingir se návštěvník pohybuje mezi dvěma abstraktními sochami, ale s pomocí rozšířené reality (což je kombinace reálného světa a digitálních prvků) může na monitorech vidět, že se kolem něho v prostoru vznáší virtuální organismy. Tyto bytosti reagují na pohyb a hlas, a když návštěvník začne kupříkladu tančit, u organismů to nastartuje evoluci. Různé pohyby ovlivňují rychlost a směr vývoje, a každá jednotlivá „hra“ tedy probíhá odlišným způsobem.
Poslední instancí v oblasti interakce je pravděpodobně bio-feedback. Princip bio-feedbacku spočívá v tom, že uživatel ovládá počítač přímo svými fyziologickými procesy, jako je dechová a tepová frekvence, či tzv. kožní galvanická reakce (změny vodivosti kůže, které ovlivňuje například nálada, stres či fyzická námaha). Součástí bio-feedbacku, respektive jeho podmnožinou, je neuro-feedback, tedy de facto ovládání počítače mozkovou činností, kterou lze snímat například s pomocí EEG.
Na principu biologické zpětné vazby funguje projekt Lilith, na kterém ředitel CIANTu Pavel Smetana spolupracoval právě s Ivorem Diosim. Zájemce je nejprve napojen na několik senzorů, a poté je již výsledek experimentu plně pod kontrolou diváka. Umělecká instalace Lilith totiž vyhodnocuje vědomé či podvědomé signály, která člověk vysílá, a tím se vytváří virtuální krajina a definuje se pohybu živatele v prostředí. Srdeční rytmus navíc ovlivňuje hudbu, takže výsledkem je skutečně unikátní audiovizuální zážitek.
Kromě uměleckých projektů, 3D artu a herních modifikací seIvor Diosi věnuje i tvorbě softwarových aplikaci. Za zmínku stojí kupříkladu program s pracovním názvem MMS, což je zkratka slov multimédia, motion-capturing a stereoskopie. Tento program umožňuje jednoduše zpracovávat data z motion-capturingových systémů, a využít je v enginu hry Unreal Tournament 2004 k rozhýbání předem připravených virtuálních postaviček. Volitelně je možné nasimulovat i stereoskopický záznam, kdy vzniknou dvě videa (pro pravé a levé oko), a finální výsledek tedy může být ve 3D, podobně jako třeba v kinech Imax.
Je velmi obtížné shrnout práci Ivora Diosiho do jedné nebo dvou vět. Jeho věk sice svádí k označení „mladý a nadějný umělec“, ale jeho mezinárodní úspěchy ho již staví mezi významné umělce evropské úrovně. Na místo zhodnocení by tedy možná stačilo jen přání – aby se našemu „technologickému alchymistovi“ i nadále dařilo, a abychom mohli i v dalších letech obdivovat jeho pozoruhodné interaktivní programy a instalace.
Ivor Diosi a Pavel Smetana, Lilith, 2006, interaktivní instalace, foto: archiv autorů.
Ivor Diosi, Dingir, 1999 – 2001 a dál ve vývoji, interaktivní instalace / hra, foto: archiv autora.
Ester Erdelyová, Immediate night (A4, 29.4.), Ester Erdelyová, 2x: Akcia: Multiples, 3.5.2008.
Floex (Tomáš Dvořák) + Tomáš Vaněk, Živá partitúra, multimediálna performance. Všetky reprodukcie pochádzajú z archívu Multiplace.
Jan Rylich je student teorie nových médií na FFUK a nezávislý novinář.