KAŽDÝ, KDO V POSLEDNÍM desetiletí sledoval mezinárodní trh s uměním, může pouze žasnout nad jeho strmým růstem. Každoročně čteme o nových rekordních cenách zaplacených za díla současných umělců, kteří byli ještě nedávno relativně neznámí. Nový druh sběratelů své bohatství investuje do vytváření sbírek nejnovějšího umění, kvalitou a rozsahem souměřitelných s muzei, a je ochotný za ně platit obrovské sumy. I ty největší aukční síně se do věci vrhly po hlavě, rozšířily svá oddělení současného umění, dohodly se na partnerství s předními odborníky nebo si je rovnou najaly, a ucházejí se o přízeň prestižních sběratelů. Velmi známým příkladem události, která tento boom pomohla nastartovat, je prodej kolekce nabídnuté Charlesem Saatchim prostřednictvím Christie‘s v roce 1998, v níž byla díla Cindy Sherman, Damiena Hirsta, Rachel Whiteread nabízena společně se skupinou děl v té době méně známých umělců, která dosáhla všeobecně výrazně vyšších cen, než se očekávalo.
Také v České republice výrazně stoupl v posledních letech počet aukcí a v aukčních katalozích došlo též k nárůstu počtu děl žijících umělců. Lokální aukční síně začaly postupně na konec svých aukcí moderního umění a umění z přelomu století zařazovat skupiny levnějších děl současných umělců. Některé aukční domy se na současné umění (včetně studentských prací) přímo zaměřují. Na celém světě je zavedenou praxí, že aukční domy zahrnují díla méně známých umělců do aukcí společně s většími jmény, která přitahují pozornost významnějších sběratelů a doufají, že ti, kteří vyjdou z boje o populární díla poraženi, nebudou chtít odejít domů s prázdnýma rukama.
Ačkoli se říká, že zahrnování novějších děl do aukcí je důsledkem skutečnosti, že zdroje žádanějšího moderního umění vysychají, je zároveň jasné, že je toto rozšiřování aukčního trhu upřímným pokusem o tolik potřebné posílení současného českého uměleckého trhu a snahou napomoci místním umělcům přiblížit jejich díla rozrůstající se skupině sběratelů.
Zajímavým (a také nezvyklým) trendem v České republice je, že mnohá z děl, jež se na aukcích objevují, pocházejí přímo z ateliérů umělců – tedy z primárního trhu. Trh současného umění tradičně funguje na dvoustupňovém obchodním modelu: primární trh je v režii galerií, které zastupují umělce, a ti jim dodávají svá nová díla a sekundární trh je pak věcí aukčních domů a dalších obchodníků, kteří kontrolují další prodej umění. Na galerie fungující jak na primárním, tak i na sekundárním trhu je často pohlíženo s pohrdáním – nelze říct, že by neexistovaly, ale obchody tohoto druhu probíhají v zákulisí a jsou udržovány víceméně v tajnosti. Příkladem toho, jak hra na obou stranách může negativně ovlivnit program a obraz galerie, je situace, kdy veletrh umění Frieze odmítl účast známé galerii Haunch of Venison poté, co ji koupila aukční síň Christie‘s. Praotec všech veletrhů umění, Art Basel, také jasně naznačil, že nepřijme galerie obchodující na sekundárním trhu, což ostatně zůstává platným pravidlem na všech špičkových veletrzích umění.
Neznamená to nicméně, že aukcemi nabízejícími zároveň díla z primárního a sekundárního trhu je Česká republika zcela výjimečná. Tato praxe je také čím dál častější na rozvíjejících se trzích jako je Indie, východní Asie nebo střední Východ, jejichž místní trhy se současným uměním ještě nejsou dostatečně vyvinuté, fungujících komerčních galerií je nedostatek a veřejné instituce vystavující, zadávající a sbírající současné umění jsou neefektivní nebo prakticky neexistují.
V zemích se slabým trhem současného umění – což je i případ České republiky – mají místní umělci nepochybně méně možností než chuti učinit z tvorby zdroj své obživy. Nejsou-li odhodláni přesídlit na lukrativnější trh s větším množstvím příležitostí nebo nejsou tak talentovaní (či nemají tolik štěstí), aby si je našla renomovaná galerie nebo obchodník s uměním, jsou nuceni hledat k uvedení svých děl na trh jiné cesty. Pro stále větší množství umělců v České republice se tak z přímého přísunu děl na aukce stává nejlepší dostupná možnost. Stálý nedostatek komerčních galerií a obchodníků, kteří by s umělci spolupracovali na dlouhodobém rozvíjení jejich kariéry, má za následek vytvoření vakua, které nyní začínají vyplňovat aukce. Někteří umělci také dávají přednost větší nezávislosti a svá díla nabízejí k prodeji na některé z akcí na sekundárním trhu, které je smluvně ani morálně nezavazují k další spolupráci s konkrétním obchodníkem nebo galerií. A aukční domy si také strhávají menší provizi než soukromí obchodníci nebo komerční galerie, což je pro mnoho umělců přitažlivé. Noví kupci také na aukcích raději nakupují – to pro jejich větší transparentnost a jistotu; mohou se tam také rozhlédnout a zjistit, kdo co kupuje a za jaké ceny.
To vše velmi dobře funguje na „býčím trhu“, kde lidé nakupují a ceny stoupají – každý si připadá jako vítěz, přinejmenším v krátkodobé perspektivě. Situace v České republice má však do podobného stavu daleko. Pomalu se rozvíjející skupina českých kupců současného umění je stále pod silným vlivem „faktoru známosti“ a ještě nemá dost sebevědomí a zkušeností na to, aby se do věci pustila na vlastní pěst a hledala nové příležitosti. V aukčních prodejích stále dominuje moderní umění a soukromí sběratelé mají pochopitelně zájem získávat uznávaná díla. I když místní aukce zahrnují stále novější díla stále mladších umělců, nemají prostředky a možnosti k tomu, aby si se vznikající skupinou sběratelů vybudovaly individuální a dlouhodobé vztahy a mohly je tak vést novým územím a nemají proto čas ani energii udělat totéž pro jednotlivé umělce. U více než poloviny děl nejmladších umělců, která se do aukcí dostanou, se pak k relativně nízkým vyvolávacím cenám vůbec nepřihazuje.
Často se ani nedivím nechuti kupců vybírat si na aukcích novější díla, protože kvalita těchto děl – poskytovaných nejčastěji přímo samotnými umělci – nebývá nejvyšší. Mívám dojem, že umělci často do aukcí dávají svá méně oblíbená díla, jen aby rychle získali nějaké peníze. To samozřejmě neznamená, že nelze nalézt i některá dobrá díla, ale bez kontextu a pozadí je pro každého, kdo velice zblízka nesleduje současné umění, velmi obtížné vybrat nejlepší kusy. Sběratelé, účastnící se aukcí v České republice, což ostatně platí i jinde, přicházejí s přesnou představou toho, co chtějí koupit – nemají v úmyslu si odnést nová díla neznámých umělců. Jakkoli chápu, proč umělci díla do aukcí nabízejí a mám pochopení pro jejich ambice a naděje, nedovedu si osobně představit horší způsob, jak představit dílo mladého umělce jeho potenciálním sběratelům, zvláště když se tato skupina stále nachází ve svém časném vývojovém stadiu.
Pro známější umělce je situace o něco lepší, ale jen o málo: rychlé přihazování je na místních aukcích vzácným jevem a pokud už je dílo prodáno, děje se tak za vyvolávací cenu. Je velmi zajímavé, že o známém a v médiích probíraném letošním případu masivního přihazování, který vyústil v nový cenový rekord za dílo žijícího českého umělce, se proslýchá, že byl vyvolán místním galeristou, který také dílo nakonec zakoupil. Ačkoli galerista, hrající na aukčním trhu s úmyslem buďto u svých umělců zachovat nebo zvýšit cenovou úroveň, samozřejmě nezastupuje dlouhodobé zájmy sběratelů nebo umělců, do jisté míry dokážu mít pro tuto praxi pochopení. Nedávno jsem navštívila charitativní aukci, do níž jeden z umělců, které zastupuje naše galerie, daroval dílo. Kdyby o něj tehdy nikdo neprojevil zájem a já měla dostatek peněz, jistě bych učinila alespoň výchozí přihození. Nakonec jsem to udělat nemusela – dílo se prodalo samo i bez mého přičinění – ale pokušení bylo silné, a musím přiznat, že touha podpořit onu skvělou věc byla bohužel v tomto konkrétním případě pouze sekundárním faktorem.
Aukce hrají ve světě současného českého umění stále významnější roli. Nejenom, že vytvářejí velmi potřebnou komerční základnu pro širokou skupinu umělců, ale jsou také transparentní, čímž trhu dodávají důvěryhodnost. Tím, že nabízejí díla neověřených umělců, jednají však aukční domy proti zájmům umělců i zájmům svým. Prodej děl nižší kvality jen proto, aby se rychle získaly peníze, snižuje v dlouhodobé perspektivě důvěru sběratelů. Aukce, nabízející díla z primárních zdrojů, se často snaží nahradit soukromé galerie, nicméně bez toho, že by do umělců investovaly dlouhodobě. Toto zamlžování zodpovědnosti je zvláště nebezpečné v prostředí, kde jsou místní galerie a veřejné instituce slabé a svůj vliv neuplatňují. Umělcům pak toto znejasňování hranic ukazuje co dostávají – nebo spíš nedostávají – od galerií a institucí. Aukce jim může poskytnout příslib okamžitých prodejů s nižší provizí, ale umělci by neměli očekávat, že se o ně a jejich kariéru budou starat tržní mechanizmy. Lákadlo finančního zisku a okamžitého (jakkoli skromného) uznání je nutno chápat jako běh na krátkou trať, která navíc nikam dál nevede.
Aukce 1. Art Consulting Brno, foto: archiv 1. Art Consulting Brno.
Aukce, kresba z 18. století; Dražba v síni Sotheby’s, foto: archiv Sotheby’s.
Katherine Kastner je galeristka a kurátorka umění.