Ne každá textová instalace musí být nutně radikální a čistě konceptuální. Možný dojem, že takto založené umění se soustředí jen na svou samotnou strukturu, a už ne tolik na obsah, vyvrací umělkyně Lenka Vítková posledním projektem připraveným pro pražskou galerii Pavilon (A řekla:, 17. 3. – 16. 4. 2009). Přímo se v něm dotýká poněkud opomíjené lyricko-romantické polohy takových konceptů. Tři vystavené texty tvořící instalaci jen potvrzují, že svou práci v intencích ryze postkonceptuálního umění vůbec nevnímá. Naopak, hledá to, v čem ve skutečnosti tkví poetický potenciál textu: objevuje nové cesty od slov ke slovům, která přecházejí v psaní, od jejich relativních významů k mentálním posunům v jejich sdělení a smyslu.
Texty najdeme schované na dně krabice od bot, připíchnuté na zdi a plynoucí jako titulky na monitoru obrazovky. A při jejich čtení si představujeme některé životní situace. Aktivaci synestetického vnímání podporuje neutrální až věcná intonace autorčina hlasu, který zaznívá jako doprovod textu videa. Jeho až apatické zabarvení v žádném případě neodpovídá skutečným momentům v mezilidské komunikaci, kterých se týká; určitým okamžikům a emocemi ovlivněným reakcím by se spíš vymykalo. Paralelní volby, posuny významů, protiklady či podobnosti se všemi strategiemi a kontradikcemi jsou paradoxy obsahu slov, kterým hlasový vstup dodává na relativnosti a rozporuplnosti. Zda odpovídat kladně nebo záporně, nebo jen podle vlastní potřeby, zda si vybrat výhodnější možnost, nebo volit upřímně. Principy nedorozumění, které Lenka Vítková prozkoumává a přetváří opět v text, přecházejí do specifické vrstvy poezie a vlastně všeho, co může také znamenat. Jsou to privatissima a slovní performance zároveň.
Eva Krátká