ŘEKNĚME TO JASNĚ; tady nejde o barvu kůže. Jakkoli musím přiznat, že jsem doposud nikdy neviděl tak širokou barevnou paletu užitou pro povrch nahého lidského těla jako v malbách Marlene Dumas. Tizian, Rubens, Delacroix, ti všichni dokázali, že barva kůže může v malbě nést celou škálu modří, červení a zelení. Ale tyto úžasné bledé průhledné barvy, počínaje červenohnědou přes hlubokou fialovomodrou až po variace na čerň na živém těle a strašidelné odstíny zeleného a namodralého závoje na těle mrtvém nebo ve tváři, ty z Marlene Dumas dělají výjimečnou malířku. Ale neposuzujme věci podle barvy kůže. Měli bychom se podívat na charakter jejích obrazů.
V ranějších cyklech, jako jsou Black Drawings (Černé kresby) – 1991-1992, čítající 111 tušových a akvarelových kreseb malých formátů, se klasickému „bílému“ pozorovateli nemusí podařit nikoho identifikovat. Je černá černá? Vidíme a musíme také jednoznačně uznat, že všechny černě stejně nevypadají. Díky naší mentální distanci dlužíme i dnes celému černému světadílu absolvování podobných lekcí.
Models (Modely) – 1994, tvoří obdobný cyklus sestávající ze100 portrétů. Můžete si sice přečíst, že jsou založeny na dobře známých tvářích ze světa módy a médií, je ale obtížné rozeznat ,kdo je kdo. Celá skupina je směsicí ras, stylů a výrazů tváře a vypadá to, že mezi modely se dostala i hadí hlava. Důležitější ale je se zblízka podívat na to, jak Marlene Dumas zachází s náhodou a jak se prostě stane, že se z tekuté tuše vytvarují řasy a kontura vlasů. Malba potřebuje čas – hodně času – aby se mohla dívat a rozhodnout, tu přidat drobnou modrou linku přivřených očí, tam trochu světle zelené k vytvoření záhadné záře. Za ta léta si Marlene Dumas osvojila výjimečné malířské schopnosti. Umí malovat způsobem, který vypadá, že potřebuje jen pár tahů štětcem. Obraz Fingers (Prsty) – 1999, je důkazem této lehkosti.
A řekněme také rovnou, že nejde ani o sex. Jakkoli musím uznat, že jsem v malbě doposud viděl jen málo tak erotických, vzrušených dívek a gest jako u Marlene Dumas. Goya, Toulouse-Lautrec, Matisse, Picasso, ti všichni dokázali, že malba může vyzařovat celou řadu svůdných významů. Ale tak otevřený přístup k vizuální hře sexuálních příslibů z Marlene Dumas činí mezi současnými umělci výjimku. Pornografické obrazy naši společnost zcela prostoupily. Nejspíše existuje více obrazů lidí při nejrůznějších sexuálních aktivitách, než kolik jich skutečně na světe je. Děsí vás ta představa? Neměl by s tím někdo zkusit udělat něco pozitivního?
Všechna díla, jež Marlene Dumas vylovila z této bezedné zásobárny pornografických obrazů, mají jeden leitmotiv. Její malby za sebou nechávají slepou uličku pornografie, uličku, která vede jen od jedné perverze (z níž se postupně stává hlavní proud) k jiné, a místo toho, aby vše se strnulou přesností zobrazily, obohacují její malby otevřeně sexuální obrazy o prvek tajemství a příslibu. Navrací je do oblasti erotiky a touhy.
Na své výstavě nazvané All Is Fair in Love and War (V lásce a ve válce je všechno povoleno) konané v newyorské galerii Jack Tilton/Anna Kustera v roce 2001, zobrazovaly malby jako Aurora, Stella či Electra (2000-01) spoře zahalené ženy za síťovitou strukturou. Marlene Dumas si hraje s amsterodamskými výklady s prostitutkami a na nás divácích nechává rozhodnutí o tom, kdo by měl být ve vězení a kdo ne, když je po lásce a začíná válka, a na které straně mříží vlastně stojíme. Malby jsou ale víc než pouhá hra s divákem. Vytahují ony ženy z anonymity a na poli úplné bezejmennosti jim vytvářejí identitu a dodávají nesmrtelnost.
Ve smrti jsou si všichni rovni. Říkáme-li, že smrt mezi lidmi nečiní rozdílu, neznamená to, že mrtví v očích lidí, kteří je milovali, ztrácejí svou lidskou důstojnost a půvab. Masmédia nám ukazují stovky mrtvých z válek, katastrof a pohrom; těch, kdo zhynuli při nehodách, zločinech nebo teroristických útocích. Uvykli jsme tomu, že se objevují na fotografiích v novinách a v televizních zprávách. Sotva však dokreslují všechnu tu hrůzu. Masmédia drancují důstojnost zavražděných a zabitých. Neměl by jim někdo ztracený půvab, důstojnost a žal vrátit zpět?
V roce 1988 namaloval Gerhard Richter obraz Tote (Mrtvá) jako součást svého cyklu 18. Říjen 1977. Na základě fotografie na něm zobrazuje mrtvou Ulrike Meinhoff, zakladatelku skupiny Baader-Meinhoff, která se ve vězení zabila. Původní fotografie, na níž byla vidět hlava ženy, jež spáchala sebevraždu, vyšla v německém magazínu Stern a byla zároveň důkazem vítězství Německé republiky nad militantní skupinou, která měla v úmyslu pro sen o jiné společnosti zničit stát. Sen, který se zvrátil a nalezl svou smrt. Zdá se, že Richterova malba dokáže mrtvé vrátit důstojnost, což nám umožňuje pociťovat zármutek a zapomenout na pomstu. Nezbude ani pocit triumfu, žádný tanec kolem mrtvého těla nepřítele, jen návrat lidskosti. Marlene Dumas stejný motiv namalovala v roce 2004. Malba s názvem Stern se posouvá dále za fotografické hranice a nabízí ještě něco jiného. Navrací mrtvéintegritu a krásu jednotlivce. Začínáme chápat, že někde musela existovat matka, která svou dceru milovala, nebo milenec, přítel, otec. Podobné je to, když Marlene Dumas maluje podle novinových fotografií bezejmenné mrtvé africké imigranty, kteří se utopili a jejichž těla vyplavilo moře na pobřeží Španělska nebo jižní Itálie. Možná je důležité poznamenat, že většina názvů příliš nenapomáhá ke zjištění toho, jaký příběh byl pro dílo podkladem. „Stern“ znamená hvězda, a nevěřím že je dvojznačnost tohoto názvu náhodná. Pro některé revoluční německé skupiny byla Ulrike Meinhoff hvězdou.
Hvězdou, ale jinou než Marilyn Monroe, jejíž tragická smrt odhalující hluboké stíny ležící na jejím životě v záři reflektorů a slepotu mužského pohledu zůstává stále otevřená. Dead Marilyn (Mrtvá Marilyn) – 2008, neukazuje sexuální symbol, ale jen ženu, jejíž život právě skončil.
Měli bychom zaslechno
ut její výkřik v posledním filmu Misfits (Mustangové), směřovaný uprostřed země nikoho ke třem mužům lovícím mustangy, aby je prodali do továrny na výrobu psího žrádla: „Jste šťastní, jedině když vidíte někoho umírat! Proč se tedy nezabijete sami a nejste při tom šťastní?!“
Od poloviny 70. let kompilovala Marlene Dumas (narozená v roce 1953 v jihoafrickém Kapském Městě, z nějž v roce 1978 odjela do Amsterodamu) své osobní archivy, stovky fotografií z médií, osobní fotografie, náčrtky, kresby, polaroidy a poznámky. Skoro všechny její malby a akvarely jsou odvozeny z poznámek vytvořených na základě fotografií. Celé její dílo se točí kolem lidského těla, počínaje ženskými tvary přes sexualitu, těhotenství, děti a dětství až po zaměření na lidskou tvář a portrét.
Jelikož vyrůstala v JAR, mohl v níApartheid vyvolat jistý odpor k malováníčernobílého světa. Dílo Marlene Dumas stojí proti společnosti, která zjednodušeně odděluje dobro od zla a odolává přitom politickýmči ideologickým systémům, které učí schematům bezmyšlenkovité lásky či nenávisti. Výsledky této víry můžemespatřit v malbách jako jsou například The Pilgrim (Poutník) – 2006, The Neighbour (Soused) nebo Look-Alike (Podobnost) – obě 2005. Tyto portréty osob se zjevně arabskými kořeny mohou stejně dobře zobrazovat hledané teroristy nějaké podzemní armády. Poutník se podobá Usámovi bin Ládinovi a je dost dobře možné, že najdete jistou podobnost i s jinými osobami z databází tajných služeb nebo protiteroristických center. Ale jako lidské bytosti můžeme mít respekt k jejich integritě, pokud se rozhodneme, že s nimi zkusíme žít na této planetě a sdílet její zdroje.
Aniž by poskytovala nápovědu, kdo je útočník, maluje rovněž oběti: oběšené ženy, Imaginary – 2002-03, a hlavy mužů se zavázanýma očima, The Blindfolded Man (Muž se zavázanýma očima) – 2007. Duct Tape (Lepicí páska) – 2002-05, ukazuje obraz toho, co jsme všichni mohli vidět v televizi a v tisku – lidskou hlavu zabalenou do igelitového pytle. Nevíme ale, kdo ti lidé jsou. Nevíme, zda jsou jsou to vězni nebo oběti naší armády a naší války nebo jestli to jsou vězni a oběti někoho jiného, předpokládaného nepřítele.
Mezitím jsme se ale z jejího umění, prostřednictvím její neochvějné obhajoby lidskosti, něco naučili. Musíme zjistit kdo jsou, co se jim stalo a kdo je urazil. Musíme se o to zajímat, pokud chceme, aby lidské hodnoty přetrvaly.
Asi nikdy není příliš pozdě vyměřit sivlastní hrob. Můžete si myslet, že si zasluhujete obrovské mauzoleum a státní pohřeb. Ale buďme upřímní: nakonec nepotřebujeteo moc více místa než my ostatní. Možná je v tom něco, o čem bychom měli v životě přemýšlet: změřit místo, které potřebujeme pro sebe, a začít zbylý prostor uvolňovat pro ostatní.
Marlene Dumas se narodila v roce 1953 v Kapském Městě. Žije a pracuje v Amsterodamu.
Vybrané samostatné výstavy: 2008: MoMA, New York/ MOCA, Los Angeles/The Menil Collection, Houston; Zeno X, Antverpy, Belgie. 2007: Museum of Contemporary Art, Tokyo; Gallery Koyanagi, Tokyo. 2006: Paul Andriesse, Amsterdam. 2005: Staatliche Kunsthalle, Baden-Baden, SRN; Zwirner & Wirth, New York.
Vybrané skupinové výstavy: 2008: Bad Painting – Good Art (Špatná malba – Dobré umění), Museum Ludwig, Viídeň; The Gallery, David Zwirner, New York; The Hands of Art (Ruce umění), S. M. A. K., Ghent, Belgie; Collecting Collections, MOCA, Los Angeles. 2007: The Painting of Modern Life (Moderní svět očima malby), Hayward Gallery, Londýn/Castello di Rivoli, Turín, Itálie; Painting Now! Back to Figuration (Malba nyní! Zpět k figurativnosti), Kunsthal, Rotterdam; A Story of the Image: Visual Art as Visual Culture (Příběh obrazu: vizuální umění jako vizuální kultura), Institute of Contemporary Arts, Singapur; The Present: The Monique Zajfen Collection, Stedelijk Museum, Amsterdam; Global Feminism (Globální feminismus), Brooklyn Museum, New York; Seduced: Art and Sex from Antiquity to Now (Svedení: umění a sex od starověku po dnešek), Barbican, Londýn. 2006: Eros in der Kunst der Moderne, Fondation Beyeler, Basel; Six Feet Under (Pod drnem),k Kunstmuseum, Bern; Essential Painting (Esenciální malba), National Museum of Art, Osaka; Infinite Painting: Contemporary Painting and Global Realism (Nekonečná malba: současná malba a globální realismus), Villa Manin, Passariano di Codroipo, Itálie. 2005: 52 bienále v Benátkách; „The Triumph of Painting (Triumf malby), The Saatchi Collection, Londýn.
Dead Marilyn (Mrtvá Marilyn), 2008, olej na plátně, 38×49 cm, soukromá sbírka, New York, © 2008 Marlene Dumas.
The Woman of Algiers (Alžířanka), 2001, olej na plátně, 198×101 cm, sbírka MOCA, Los Angeles a Nasher Museum of Art na Duke University v Durhamu, částečný a přislíbený dar od Blakea Byrna, © 2008 Marlene Dumas.
Gerhard Richter, Tote (Mrtvá) – cyklus, 1988, olej na plátně, 62×62 cm, courtesy MoMA, New York.
Duct Tape (Lepící páska), 2002-05, olej na plátně, 130×110 cm, soukromá sbírka, New York; Stern, 2004, olej na plátně, 110×130 cm, Tate, zakoupeno s přispěním
Foundation Dutch Artworks a Bank Giro Loterij, 2007; The Pilgrim (Poutník), 2006, olej na plátně, 100×90 cm, soukromá sbírka. Všechny obrazy © 2009 Marlene Dumas.
Rainald Schumacher je kritik umění a spisovatel žijící v Berlíně.