Žádost redakce Flash Artu Czech &Slovak Edition, abych napsala něco o kulturní politice, mne příjemně překvapila. Toto slovní spojení patřilo k newspeaku režimu pod vládou komunistické strany a jako takovému jsme se mu dlouhou dobu po převratu raději vyhýbali. Zdá se ale, že se k němu budeme muset vrátit.
Kulturní politika státu pod vládou komunistické strany znamenala cenzuru a zakazování kvalitního, ale neposlušného umění a umělců a proti němu prosazování podřadných tvůrců a děl, jen když vyhovovala vládnoucí moci. Přesahy na obě strany hranice i život v šedé zóně byly náročné a bylo nutné na ně vynaložit nepřiměřeně veliké množství sil. V rámci tohoto boje za duchovní přežití se ale kultura a politika pro nás staly navzájem protikladnými pojmy. V normalizačních desetiletích se zcela vytratila představa, že kvalitní umění nejen že dokáže být aktivní politickou silou, ale že v jistém smyslu jsou každé umění a každý tvůrce nějak spjati s politickou situací doby, v níž umělci tvoří a v níž pak umělecká díla samostatně trvají jako ztělesnění skutečných hodnot.
Otevřeně politické umění se v posledních dvou desetiletích u nás prosazuje obtížně a je aspoň částečně veřejně přijatelné tehdy, jestliže reflektuje oficiální černo-bílou antikomunistickou rétoriku. Svobodnější a otevřenější umělecké akce, dotýkající se hlubších rovin problému, se setkávají s malým pochopením, ať už to bylo Politik-um skupiny Pode Bal nebo Davidovo neonové srdce, obojí na Pražském hradě ke konci prezidentské éry Václava Havla, nebo v poslední době nejvýrazněji Entropa v Bruselu od Davida Černého, Krištofa Kintery a Tomáše Pospiszyla. Politické dílo příliš snadno odepíšeme jako cosi, co se zapletlo s politikou, a tím se samo degradovalo mimo oblast pravého umění. Tu si rádi představujeme jako cosi čistého, povzneseného nad přízemnosti politiky, ekonomiky i světské slávy. Jenže právě taková rétorika už předem vzdává péči o hranice toho, co ještě je a co už není ve slušné společnosti přípustné: rozmývá hranice etických norem (je přece podstatné, za co nebo proti čemu a v které době se politicky angažujeme!) a bezbranně podléhá brutálnímu nátlaku moci a peněz (protože protivník velmi přesně ví, co za kolik stojí).
Do dnešní situace nás ale dovedla právě tato disociace sfér kultury a politiky a z ní plynoucí neochota kulturních lidí zabývat se politickými otázkami. Politika přece ve skutečnosti označuje to, jak si zařídíme společný život ve veřejné sféře, a ne ono pokleslé politikaření a přetahování o mocenské a finanční výhody, jak to vypadá při pohledu na naši veřejnou scénu! Moc nad institucemi, které si dnešní společnost zřizuje z veřejných prostředků a pro plnění veřejné služby, proto ve stále větší míře nabývají lidé, kteří reprezentují průměrný a podprůměrný vkus a jejichž kulturní požadavky uspokojuje snadno srozumitelné populární umění a kýč. Svou pozici mohou snadno pochopit jako obranu běžného daňového poplatníka, který má stejné zájmy – a jehož je třeba bránit proti té samozvané elitě, která nejenže produkuje nesrozumitelné, či přímo urážlivé umění, ale navíc ostatním ještě dává najevo, že jejich vkus a potřeby jsou nekultivované a méněcenné.
Úředníci ministerstva kultury sepsali a vláda před loňskými Vánoci schválila tzv. státní kulturní politiku. Je to pokus přepsat evropské standardy a dobré praxe do kategorií, kterým jsou tito a jim podobní úředníci schopni porozumět. Bez vzdělanostního zázemí, jež v západní Evropě zprostředkovalo aspoň doteky s aktuálními směry myšlení posledního půlstoletí i absolventům manažerských a správních studijních oborů, z toho ovšem vyšla chabě strukturovaná hromada nesrozumitelného newspeaku, tentokrát euro-úředního, ze které si průměrný český čtenář vezme jediné: finančním zázemím kultury musí být rozvinutý turistický průmysl… Pokud v tomto státě skutečně platí nějaká kulturní politika, je to politika faktická: přehlížení kvalitní umělecké kultury jako něčeho naprosto zbytečného, co zůstává zcela nesrozumitelnéi jako pouhá ozdoba a vnější reprezentační příznak.
Jestliže u politiků na regionální a městské úrovni si lze představit, že mají především málo zkušeností s hodnotnou kulturou a že by mohlo být prospěšné je trpělivě vzdělávat, tíživá a přetrvávající neschopnost na úrovni ministerstva kultury – tedy instituce přímo zřízené k podpoře kvalitního umění na všech úrovních a ve všech podobách – je neomluvitelná. Poslední ministr dokázal prakticky jediné: jeho činy staví proti sobě tzv. živé umění a péči o umělecké dědictví. Připomíná to taktiku rozděl a panuj jen zcela náhodou? Ministerstvu kultury se u nás už řadu let přiděluje jako zbytkovému resortu především podle toho, jaký je zrovna aktuální politický vztah k církvím. Pokud se o podpoře kultury mluví, pak jen vzhledem k vynaloženým penězům. Ne že by peníze nebyly důležité, to je snad to jediné, v čem lze souhlasit s Václavem Klausem, ale distribuce vždy zásadně omezených zdrojů je přece výsledkem politické vůle (opět: politické ve smyslu společného vyjednávání veřejných věcí)! Velké a mocné státy reagují právě nyní na světovou ekonomickou krizi zvýšením podpory umělecké kultuře, protože vědí, že korporátní a privátní podpora rychle klesne. U nás o něčem takovém nemůže být ani řeči, a ještě se využije vhodné situace, aby se zkrátila nejvíc podpora těm nekonformním a nezávislým, nepopulárním a radikálním.
Respekt ke kulturním hodnotám ze strany státní a komunální moci i požadavek nezbytné veřejné podpory jejím tvůrcům, ochráncům a interpretům naše společnost v letech normalizace ztratila a ve dvaceti letech po převratu je nedokázala znovu nalézt. Nevrátí se samy. Budeme se asi muset přestat ostýchat, že bychom si politikou jen ušpinili ruce. Představa, že zevnitř rozložíme mocensky a finančně zpevněné struktury české stranické politiky, je ovšem naivní a tvrdá zkušenost, již udělala na MK Helena Třeštíková, by se neměla lacině svádět na údajnou ženskou slabost. Není zatím jasné, jak – ale je myslím jasné, že kultura a její lidé budou muset být u nás aktivnější, pokud chtějí mít své oprávněné místo na českém slunci.
Nahoře: Pode Bal, Institucionalizované umění, instalace, vchod do Národní galerie, Veletržní palác, Praha, únor 2002, foto: Pode Bal.
Milena Bartlová je profesorka dějin umění na Masarykově univerzitě v Brně a předsedkyně Uměleckohistorické společnosti.