NA PREZENTACI začínajících umělců rekrutujících se z řad studentů a absolventů uměleckých vysokých škol se donedávna soustředily hlavně pražské nezávislé galerie (Entrance, A.M.180, Etc., Jelení, NoD aj.), které svůj výstavní program systematicky zaměřují na experiment s uměleckými médii a na autentickou osobní reflexi. Spojuje je mj. i snaha o ekonomicky efektivní, krátkodobé projekty, koncipované případně i pro veřejný prostor. Některé galerie působící v regionech zájem o prezentaci aktuálního dění v umění rovněž vykazovaly (např. v Brně galerie Na bidýlku, Eskort nebo projekt Arskontakt), nicméně dvě aktuální výstavy v Galerii Kabinet BKC a v Galerii aula FaVU VUT dokazují, že po ukončení činnosti uvedených nezávislých galerií přejímají jejich dramaturgický potenciál další subjekty. Na progresivní mladou generaci se příkladně orientuje Galerie BKC nejen v prostoru Galerie mladých, ale i v Galerii Kabinet, která původní strategii jako poněkud konzervativně vymezený prostor opouští směrem k mediální rozmanitosti a přesahům. Právě zde uskutečněná kolaborativní výstava Přibližuji, zvětšuji umělců Filipa Cenka, Radoslava Zrubce a Gabriela Abrantese, jejíž kurátorkou je Marika Kupková, je toho dokladem.
Výchozím tématem instalace tří umělců je samotný prostor kabinetu ve fyzické i významové rovině. „Kabinet”, obecně vnímaný jako pracovna nebo místnost pro sbírky, evokuje přízraky preparátů, nedokončených pokusů a ztracených patentů. Jedním z určujících principů kabinetu je redukce vybraných jevů, kterou lze metaforicky chápat jako jejich vychylování z běžné optiky vnímání: nad diaprojektory se ve sklenici s vodou tvoří nekonečný vír, v němž rotuje hřebík, plastové kelímky slouží jako reproduktory. Instalaci, tvořené projekcí a drobnějšími objekty, dominuje v čele místnosti projekční plocha. Podélný prostor galerie tak evokuje svými dispozicemi kinosál, kde ovšem chybí zázemí sedadel, tedy standardní divácké pohodlí (jen náhodou dříve prostor sloužil jako skutečná projekční místnost). V tomto ohledu představuje divácky „nepohodlná“ projekce metaforu recepce samotného promítání, které nenese jednoduše uchopitelnou naraci. Textové vstupy, které obrazovými pasážemi prolínají, je bezprostředně nevysvětlují, ale jen volně doplňují.
Instalace rovněž využívá vrstvení projekční plochy a přeformátování projekce; před zadním panelem je předsazen menší, jehož obrysy skutečná velikost promítaného obrazu přesahuje tak, že tvoří jakýsi boční rám. Subtilita rozměrné instalace evokuje „vratkost“ projekční plochy, která jako by levitovala nad zemí, podložena jen provizorními podpěrkami. Vlastní projekce ze dvou diaprojektorů je soustředěna do jediného formátu. Kombinuje statické fotografie, filmové výseky, textové titulky a grafické symboly. Rytmus obou diaprojektorů je asynchronní, obraz a text se nespojují v jednotné sekvence, ale vytváří jakousi dvojjedinou syntaxi. Mizí obvyklá doprovodná role titulků, text se stává rovnocenným a částečně nezávislým obrazovým plánem. Projekce připomíná mimovolné obrazy v naší paměti, otisky obrazových vjemů, které přetrvávají, i když je už nevnímáme smysly. Je to mixáž recepce vnějšího světa s vnitřním komentářem. Prvně obdobný princip „polyekranu“ použil Cenek ve spolupráci s Terezou Sochorovou na výstavě, která byla součástí Přehlídky animovaného filmu v Olomouci na konci roku 2008. Projekci také založil na významové i vizuální tenzi dvou diaprojektorů, z nichž jeden asynchronně promítal textové titulky a druhý černobílé fotografie. Tentokrát ale projekt povyšuje textovou složku nad doprovodnou úroveň titulků – Cenek texty vysouvá do středové části obrazu a mění rovněž jejich poetiku eliminací sdělnosti. Celek, vzniklý ve spolupráci s již zmíněnými Zrubcem a Abrantesem, je uvozen podmanivou hudební skladbou o morálním relativismu přátelství.
Druhou kolektivní brněnskou výstavou je ambiciózní projekt Double Blind, v němž záměrně není přiznán kurátor (iniciátorkami jsou Kateřina Fojtíková, Tereza Severová a Katarína Uhlířová). Projekt má předobraz ve video-experimentu konceptuálních umělců Sophie Calle a Grega Sheparda s názvem No Sex Last Night aka Double Blind (1992), který přehodnocoval významy subjektu a objektu, reality a fikce, a relativizoval úlohu herce jako ústředního hybatele děje. Pojem Double Blind označuje distancovaný výzkum, v jehož průběhu se dvojím kódováním zúčastnění snaží eliminovat přímý vliv lidského úsilí na finální výsledek.
Mladí umělci, kteří jsou na výstavě zastoupeni, podobně pracují s jazykem postprodukce. Tento fenomén v rovině uměleckého záměru zformuloval francouzský kurátor a teoretik Nicolas Bourriaud ve stejnojmenné knize (Postprodukce, česky 2004). Podle něj je současný umělec DJ, který z existujících stop sestavuje novou skladbu, nebo programátor či internetový surfař, kteří pouze hledají vlastní cestu světem existujících informací a nabízejí nové čtení reality. V době internetu se tak umělecké dílo nejvíce podobá jakémusi komunikačnímu portálu. Navíc se tím narušuje a stírá rozdíl mezi produkcí a konzumací kultury, které jsou čím dál tím obtížněji od sebe odlišitelné.
Projekt Double Blind je tedy rovněž dokladem, že všichni přizvaní umělci zdánlivě neosobní formu sdělení využívají jako nástroj k individuálnímu a subjektivnímu vyjádření. Postprodukované výsledky – a to jak v rovině konceptuální, tak i čistě technické –, jsou součástí jejich vlastní autofikce. Pohyblivé i statické obrazy užívají stejné nebo podobné formální prostředky a postupy k navození fiktivního prostředí, dějů a stavů. Diváka následně uvedou do kulturně, sociálně a historicky ukotvené situace.
Filip Cenek, Radoslav Zrubec, Gabriel Abrantes / Přibližuji, zvětšuji, 04 03 – 14 04 2009, Galerie Kabinet, Brněnské kulturní centrum, Brno.
Ivars Gravlejs, Michal Panoch, Jan Nálevka, Petra Pětiletá, Jan Šerých, Dušan Zahoranský, Daniela Baráčková, Katarína Uhlířová, Adéla Babanová, Tereza Severová, Kateřina Fojtíková / Double Blind, 18 03 – 03 05 2009, Galerie aula, FaVU VUT, Brno
Pohled do instalace výstavy Double Blind, 2009, prostorová instalace, foto: archiv autorů;
Filip Cenek, Radoslav Zrubec, Gabriel Abrantes, Přibližuji, zvětšuji, 2009, prostorová instalace, foto: archiv autorů.
Pavlína Míčová je teoretička audiovizuálního umění.