Daniel Pitín v rozhovoru s Janem Mertou a Josefem Bolfem. Rozhovor je přetištěn z katalogu mezinárodní přehlídky Prague Biennale 4, v jejíž části Expanded Painting věnované současné malbě je Daniel Pitín kurátorem české sekce Short List 09: 12 Painters from Czech Republic.
RÁD BYCH tímto krátkým textem a úzkým výběrem několika malířů a malířek představil blíže současné české malířství, které má silnou tradici a kořeny, ale kterému podle mne chybí zapojení do širšího, minimálně evropského kontextu současného umění. Myslím si také, že skrze to, co je nám cizí, můžeme teprve nalézt to vlastní. Nejsme schopni toho dosáhnout pouze mezi sebou. To byl jeden z důvodů, proč jsem přijal nabídku utvořit malý výběr současné české malby pro Prague Biennale, které se snad právě o něco podobného od začátku snaží.
Rád bych vybral opravdu kvalitní umělce a umělkyně různých generací a představil je tak, abych vás nalákal na další zkoumání jejich tvorby. Koncepci výstavy hledám společně s nimi a ve chvíli, kdy píšu tento text, pro ni mnozí z nich teprve připravují své obrazy. Jsme tedy kdesi uprostřed práce. Proto bych spíše než představování jednotlivých umělců a umělkyň raději našel i pro sebe něco, na čem česká malba roste, tedy nějaké podhoubí nebo obecné kořeny, existují-li vůbec.
Řekl jsem si, že by mohlo být zajímavé vyzvat jednoho z vystavujících umělců, který prožil všechny proměny nejen politické, ale i umělecké scény, a vést s ním dialog o malířství a jeho proměnách. Pro konfrontaci jsem následně oslovil i jednoho umělce střední generace. Neptám se jich tolik na jejich osobní tvorbu, ale více mě zajímají právě ty dřívější i současné obecné podmínky vzniku české malby.
V mé sekci na bienále je takto zkušený malíř Jan Merta, který na můj návrh ochotně přikývl. K rozhovoru jsem přizval i malíře Josefa Bolfa, který patří ke generaci, která vstoupila na umělecké pódium už za zcela jiných podmínek.
Daniel Pitín: Pane Merto, když jsme spolu mluvili nedávno u mě v ateliéru, tak jsem vám vnucoval myšlenku, že vás v období komunismu stmeloval společný nepřítel a že tím byl váš umělecký postoj jasně daný. Říkal jsem, že nalézt dnes takovou pevnost a jednotu je v něčem možná těžší. Vaše odpověď už zněla méně romanticky. Mohl byste ji, prosím, znovu formulovat? Jaká je vaše zkušenost z té doby ve srovnání s dneškem? Změnilo se pro vás něco ve vztahu k vaší práci?
Jan Merta: Společný nepřítel nás stmeloval. Podzemní akce měly úžasnou atmosféru. Jasně daný byl ovšem jen postoj politický. Vymezovat se proti oficiálnímu umění umělecky nemělo smysl. Už to nebyl nějaký socialistický realismus, ale vyčpělý odvar modernismu. Po roce 1989 se ukázalo, že odpor nebo rezistence ještě neurčovaly uměleckou kvalitu a soudržnost našeho umění. I v dnešní demokracii si musíte vytvořit odolnost vůči různým nepřátelům a pokušením, dnes jako i dřív si budovat a hájit nutnou míru svobody. Umělecký postoj není nikdy jasně daný. Znovu si ozřejmujete důvod, proč co děláte a jak to děláte. Tohle je základ pevnosti, který nemůže být závislý na nepříteli. Jednota se stává spíše vnitřní kategorií. Nerozpadnout se.
Mimo sebe naopak vítám různorodost, otevřenost a nejistotu jako vysoce konstruktivní stav. Pokud budeme trvat na nějaké podobě vnější jednoty, bude to nejspíš solidarita.
D.P.: Josefe, ty patříš ke generaci, která nastupovala koncem 90. let. Přesto tvoje dětství a studia ještě patří do období totality. Cítíš se (i ty) nějak ovlivněn těmito změnami v české společnosti?
Josef Bolf: Spíše by se dalo říci, že ve mně zůstaly nějaké věci, které s dospíváním v pozdní fázi komunismu (a studené války) bezprostředně souvisejí. Je to určitě jistá forma „negativního“ fatalismu, tedy utkvěla představa, že vše dopadne naprostou katastrofou (nebo v nejlepším případě jenom špatně), a pak i určitá frustrace z totality svobody, z ohromného množství možností, které svobodný svět nabízí. Asi to bude generační problém, dětství jsme strávili ve společnosti, která zcela samozřejmě předpokládala, že svět je omezený a že realizovat se s sebou přináší buď kolaboraci se systémem, o kterém se předpokládá, že je korupční a zlý, nebo jeho faktickým (i fyzickým) opuštěním. V okamžiku, kdy se ten systém zhroutil, jsme se ocitli zaskočeni bezprostřední bezbřehostí svobody, její totalitou. Někdy mi připadá, že tento absolutní požadavek totální svobody svým vlastním způsobem spouští pocity hluboké frustrace.
D.P.: Vraťme se nyní do současnosti. Určitě vidíte, že umění je zasaženo, nebo alespoň bylo, uměleckým trhem. V českém prostředí si o tom sice zatím pouze povídáme, ale vy s tím máte již určitou zkušenost. Před patnácti lety jste téměř neprodal jediný obraz a teď jste hojně zastoupen v německých galeriích. Měla na vás ta změna velký vliv?
J.M.: Na způsobu mé práce tehdy a dnes se změnilo málo, přestože podoby zobrazení se časem proměňují. Podstatné je, že už nejsme v izolaci a vystavujeme se srovnání v širším měřítku. Může to i bolet, ale cítím, že to v důsledku posiluje. Neměnil bych. Že vystavuji a prodávám v dobrých galeriích (rád připomínám, že jsem začínal v pražské MXM), mi pozvedlo sebevědomí, ale na budování samotných obrazů ani na jejich množství to zásadní vliv nemá. Ověřil jsem si, že umělec má málo co do činění s klasickým zákonem nabídky a poptávky. Nezajímá mě výroba, zajímá mě dospět ke správné podobě obrazu. Vždycky jsou nějaké tlaky, ale galeristé moji danost respektují. Je podstatné, že spolu nemluvíme jen o obchodu, ale snad ještě více o umění a že máme přátelské vztahy. Na obecnou úvahu o trhu a umění tu nemáme prostor.
D.P.: Pepo, vím, že i ty jsi zván na výstavy ve světě a máš kontakt se současným vývojem umění. Mluvili jsme spolu o tom, že polská, ale třeba i rumunská malba, která byla v 90. letech v podobné situaci jako česká, je dnes mnohem známější. Zajímá mě tvoje osobní zkušenost, proč myslíš, že tomu tak je?
J.B.: Myslím si, že české umění (malbu nevyjímaje) není méně kvalitní a jeho přednosti (sebeironie, jistý „romantismus“ atd.) jsou kvality celkem osobité. Problémem je pravděpodobně nejistá forma prezentace na mezinárodní scéně. Myslím, že chybí jasně fungující mechanismy a fatálně selhávají instituce v naprostém ignorování spolupráce s možnými partnery ve světě. Asi i spoustu, podle mě opravdu žabomyších, sporů a dělení umění na to pravé a to falešné nic moc neřeší, spíš to ukazuje na problémy emancipující se české společnosti, jejího výrazného měšťáckého charakteru a s tím souvisejících komplexů periferie. Určitě v úspěšném etablování jisté „národní“ scény sehrávají velkou roli různé geopolitické události, které naši společnost také trochu míjejí. Připadá mi jako jedna z možností, jak situaci aspoň trochu změnit, jasně formulovat nějakou platformu, ze které současné umění vychází, na co se odkazuje ve světovém a českém kontextu. Prostě má zkušenost je taková, že o umění z Čech nikdo moc neví, a myslím si, že je to škoda a částečně i naše chyba.
D.P.: Pane Merto, nedávno jste byl členem komise Ceny Jindřicha Chalupeckého pro umělce do 35 let. Setkáváte se s mladými umělci a umělkyněmi? Co si myslíte o generaci, která teď nastupuje na scénu? Vidíte zde něco specifického, nějaký společný, sjednocující pocit?
J.M.: Řadu mladých umělců potkávám. Pro hodnocení nastupující generace mi chybí větší znalost a odstup. Je zajímavé, že různé umělecké generace mají podobný počet výrazných talentů, jako by lidská populace měla předem dané limity, které se mění velice pomalu. Pokusím se ty nejmladší přesto charakterizovat a to trochu i pomocí vymezení vůči nám starším. U mladých se projevuje delší tradice konceptuálního myšlení, širší informovanost, širší názorové i formální rozpětí, dřívější možnost realizací a rozvinutí nových médií. Oproti tomu se vše nějak víc ředí. Mladé generaci je už zcela vlastní pluralitní různorodost a to taky bohužel v již akademických podobách. Imperativ experimentu a inovace je již téměř klišé. Když dojde k vyhroceným postojům, necítíme takovou exi
stenciální tíži jako v 60. až 80. letech. Mladé vizuální umění je spíše estetické než symbolické. Více si hraje a mixuje podobně jako současná hudba. Více genderu, explicitní sexuality, sociálních projektů, politiky. Mezinárodní jazyk, ověřené formy, propojenost s okolním světem, přímočarost a nezávaznost vedle touhy opět měnit duchovní a sociální realitu. To jsem tomu tedy dal! Jak z toho mám mít sjednocující pocit?
D.P.: Pepo, pro tebe je tato otázka asi těžší, protože nemáš dostatečný odstup, ale co myslíš, že je zde v umění, v naší generaci, to zajímavé? Na co bys mě upozornil, kdybych o českém umění nic nevěděl?
JB: Určitě bych tě upozornil na všechny aktivity nezávislých galerií, jako je AM 180, Etc., Tranzitdisplay, karlínské Entrance a Studios galerie, MeetFactory, NoD atd. Myslím, že malá schopnost Národní galerie a některých dalších institucí pracovat se současným uměním zapůsobila také trochu jako katalyzátor; určitě je důležité pro umělce, když si uvědo-mí, že se musí spolehnout sami na sebe. Pro mě jsou prostě zajímavé osobní cesty, jakýkoli přístup, který se snaží zpracovat všechny možné problémy po svém, s vědomím nějakých obecných souvislostí, je důležitý.
D.P.: Někdy mám pocit, že vlivy, které přejímáme každý do své práce, bychom měli ostřeji oddělovat, snažit se více vyhrotit formu nebo postoje a hledat víc to, co je nám vlastní. Ale lidí, kteří jsou v umění vzdělaní a vyžadují určitou originalitu a individuální přístup, není moc a už vůbec ne na institucionální úrovni. Myslím, že to pak vytváří atmosféru, že je to vlastně všechno jedno, protože to „oficiální umění“ je opět špatné a nelze to změnit. Takže jakoby pokračujeme v tradici undergroundu. Vím, že tyto vnější vlivy nemají hrát v umění takovou roli, ale bohužel mám pocit, že z určitého odstupu hrají větší roli, než jsme si ochotni přiznat. Ne že by mi šlo o nějaký masový zájem o umění, ale přeci jen, komunikace je na určité úrovni důležitá. Zvláště když už ji nikdo nezakazuje. Jaký je váš názor? Čím můžeme oslovit evropské publikum?
J.M.: Myslím, že „podzemní instinkt“ je na místě, třebaže – anebo protože – vy i já už jedeme po oficiální dráze. Touha být jinde a jinak koriguje naše možné zatuhnutí. Sevření oficiality můžeš prolamovat tím, že důsledně sleduješ vlastní stopu. Můžeš být establishment a stejně nebýt mrtvý. To tě opravňuje komunikovat na odpovídající úrovni. Říkal jsem, že nemám moc rád veletrhy a velké přehlídky (abych pravdu řekl, žádný veletrh jsem ještě nikdy neviděl), ale takové bienále je jednou z možností komunikace. Je ovšem pravda, že tyto akce lidem paradoxně umění přibližují, protože tam přijdou i takoví, kteří by do malé galerie nikdy nepřišli. Těžko budeme Evropě nebo světu nabízet nějaké národní speciality, nějakou pražskou nebo brněnskou školu. Ani mě to netrápí. Sázet musíme jedině na kvalitu.
D.P.: Pojďme se raději vrátit k samotné malbě. Co nebo kdo vás v malířství posledních let zaujal?
J.M.: V malířství mě zaujalo to, že má stále veliké možnosti výrazu a výpovědi. Rád si vzpomenu na výstavy Viktora Pivovarova, který nemusí horečně inovovat, a přesto nezklame, Vladimíra Skrepla u Pleskota, na poslední pastely, které jsem viděl u Adrieny Šimotové, na výstavu Petra Písaříka v galerii Ad astra, na obrazy Josefa Bolfa… Od u nás oblíbeného L. Tuymanse jsem neviděl žádný originál, protože málo cestuji, ale z reprodukcí vidím, že i mně je to poloha blízká. Zaujal mě Neo Rauch v Rudolfinu.VBerlíně jsem viděl dobrou výstavu Norberta Schwontkowského. Velikým zážitkem pro mě bylo okno v kolínském dómu od Gerharda Richtera. Řeknete, že to už není malba, že je to vitráž. Ale je to malování barvou a světlem.
J.B.: Asi před rokem jsem byl v Curychu na výstavě Kai Althoffa, opravdu mě přitahovalo to, co jsem viděl, totální zmatek, všechno divně poskládané, „špatné“ kompozice, ale vše dělané s jasným záměrem. Mám vlastně rád malbu, která si nějak nárokuje i zbytek prostoru, zajímá mě to, co dělá Sasnal, líbí se mi Marlene Dumas, Brad Kahlhamer, Dana Schutz, Raymond Pettibon, Tal R., je toho opravdu hodně… A určitě pro mě byla, jako asi pro větší část místní scény, důležitá výstava Neo Raucha v Rudolfinu.
D.P.: Pane Merto, za vašeho působení stihlo malířství několikrát vystoupit na výsluní i zapadnout do stínu jako zastaralé médium. Co vám tyto změny přinesly? V čem vidíte opravdovou sílu malby a její specifikum?
J.M.: Nejdřív chci říct, že nejde o to, malbu jako médium udržet ve hře za každou cenu. Pokud by mělo malování vývojově zmizet, ať klidně zmizí. Pro někoho je rukou malovaný obraz něčím jako opisováním knih a elektronická média něco jako knihtisk. Ukazuje se ale, že toto srovnání neobstojí. Elektronický i malovaný obraz mají svá specifika a podle potřeby a okolností může fungovat obojí. Jde pořád o obraz. V náboženství i v umění byly radikálnější tendence, které bořily obraz jako takový. Umělci mají sklon svůj osobní vývoj zevšeobecňovat. Takový Ad Reinhardt vyhlásil konec obrazu (jsme v modernismu 20. století). Ukázalo se, že to byl konec individuální, logický konec určité tendence. V 70. letech 20. století se zdálo, že je malba pasé. Progresivní umění bylo minimalistické v prostoru, konceptuální, landartové nebo umění těla. Joseph Kosuth považoval následnou vlnu nové malby 80. let za obchodní strategii galeristů. U nás v Čechách řada lidí naplno malovala, aniž měli šanci vystavovat a prodávat v galeriích. Co to potom bylo tady? Pouhá retardace? Na začátku 80. let se malovalo ostošest a od podlahy (v té době jsem si pro sebe zpochybňoval malbu nejvíce). To bylo tím, že nám košilka modernity už byla malá. Hledali jsme nový výraz, který se vyvazoval z lineárního vývoje, kde stará všeobecná pravda byla nahrazena všeobecnou pravdou novou. Jednou pak bylo malování více v milosti, jin- dy méně. Labilní teoretici to reflektovali, ale mně tyto změny nálad přinesly zkušenost, že se tím malíř (pokud dospěl k důvodu používat barvy a plátno) nemůže nechat deprimovat. Nezáleží tolik na použitém médiu, ale na tom, jak a k čemu bylo použito. Malba to má dnes dobré v tom, že musí obstát mezi velkým množstvím nových médií a tendencí. S fotografickým a elektronickým obrazem má společné to, že je redukována na organismus o dvou rozměrech, a přesto může žít. Je v ní možné to, co nikde jinde. Je to specifický přenos určitého druhu myšlení, cítění a intuice prostřednictvím těla (nástroje) a barvy na plochu. Jde o proces značně fyziologický, což dokládají děti i historie. Malování a kreslení je dosud nenahraditelné a vzrušující.
V Praze v prosinci 2008.
Jan Merta (*1952) je malíř, jehož tvorba je na domácí scéně přítomná už od druhé poloviny 80. let. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze, v 90. letech patřil k okruhu známé pražské soukromé galerie MXM, v současnosti je zastupován berlínskou galerií Johnen. Jeho dílo najdeme v mnoha významných soukromých i veřejných sbírkách. Mertova tvorba se soustředí na malbu od miniaturních formátů po rozměrná monumentální plátna, věnuje se také graficeakresbě.Vroce2005mubylouděleno ocenění Osobnost roku časopisu Pars, v loňském roce byl členem poroty Ceny Jindřicha Chalupeckého. Vystavoval na Prague Biennale 2.
Josef Bolf (*1971) je malíř, který žije a pracuje v Praze. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru prof. J. Načeradského, prof. V. Kokolii a doc. V. Skrepla. V jeho obrazech, kresbách a kolážích se propojují imaginace, syrová poesie a existenciální a psychedelické zážitky s odkazy na různé kulturní a subkulturní fenomény. Zastoupen je galerií Hunt Kastner Artworks v Praze. Poslední větší soubor obrazů a kreseb vystavil v galerii G99 Domu pánů z Kunštátu v Brně. (josefbolf.com)
Jan Merta, Tom, 2007-2008, olej na plátně, 190×197.5 cm, foto: Martin Polák.
Josef Bolf, Školní hřiště, 2007, olej, tuš a vosk na plátně, 70×125 cm, foto: Jan Freiberg, courtesy Hunt Kastner Artworks, Praha;
Daniel Pitín, Kmotři, 2009, olej a akryl na plátně, 71×54 cm, foto: archiv autora.
Nahoře: Jan Merta, Five Pieces of a Painter, 2008, olej na plátně, 53.5×300 cm, foto: Martin Polák.
Daniel Pitín (*1977) je umělec, který žije a pracuje v Praze. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru klasické malby prof. Z. Berana a Konceptuálního umění prof. M. Šejna. Pitín je zastoupen Charim galerií ve Vídni a Berlíně, galerií Geukens & De Vil v Antverpách a Hunt Kastner Artworks v Praze, kde měl letos svou po- slední samostatnou výstavu. V roce 2007 obdržel Cenu Mattoni, která mu byla udělena během jeho účasti na Prague Biennale 3.