OD ROKU 1999 VYHLAŠUJE jednou za dva roky Spolek přátel MG a Moravská galerie v Brně Cenu Michala Ranného, jejímž smyslem je ocenit osobnost české výtvarné scény, která svým působením výrazně přispěla k jejímu obohacení. Tento projekt představuje potřebnou protiváhu řady různých soutěží a cen orientovaných na začínající autory. Provoz výtvarného umění může na první pohled budit zdání, že nové tváře se každý rok vynořují odnikud a po několika měsících až letech slávy opět upadají v zapomnění. Cena Michala Ranného ukazuje, že i v tomto neustálém přicházení a odcházení nového (či alespoň jiného) lze a má smysl hledat pevnější referenční body.
Před dvěma lety, kdy tutéž cenu v Brně přebíral Jiří Kovanda, byl z iniciativy mladé generace umělců a teoretiků nastartován projekt Umělec má cenu. Zaměření tohto projektu je v zásadě velmi podobné, liší se ale svým institucionálním charakterem. Nominace finalistů jsou určovány volbou právě těch, kteří se zdají zatlačovat „zasloužilé umělce“ do pozadí – mladých představitelů uměleckého světa, kteří touto cestou sami vymezují, kdo pro ně představuje autoritu. Aniž by zde byl prostor pro souvislejší analýzu, mohu jen suše připomenout: jako první cenu dostal Vladimír Skrepl, a to od Jiřího Kovandy…
Moravská galerie zjevně pojala Skreplovu laureátskou výstavu jako příležitost do určité míry rehabilitovat postavení tohoto „umělce pro umělce“, jak jej v katalogovém textu charakterizuje ředitel MG a kurátor výstavy Marek Pokorný. Je zde patrný rozdíl oproti předloňské Kovandově komornější prezentaci, která sestávala z kolekce objektů doplněné o videozáznam londýnské akce Kissing Through Glass (2007). Skreplově výstavě je vyhrazeno celé přízemí Pražákova paláce a je to jeho první samostatná výstava ve „velké“ galerii. Mohlli snad tento posun na půdu muzea umění vyvolat nějaké nutkání k retrospektivnímu charakteru expozice, byl dokonale eliminován: prakticky všechny vystavené práce vznikly v posledních třech letech.
Přece jen bych tu ale určitý bilancující prvek viděl. A to ve způsobu sestavení instalace. Dominují obrazy – velká plátna, výrazně expresivní, někdy doslova utopená v silných nánosech past. V celku instalace ovšem stejně důležitou roli hrají objekty – nacházíme je téměř v každé místnosti. Řada z nich jsou jakási kumulovaná ready-made – například lustr postavený na pneumatice položené na soklu nebo sádrová hlava (snad) afghánského chrta s gumovou rukavicí navlečenou na čumáku. Vedle toho jsou zde ale i takové, které již výrazněji splňují parametry plastiky (Brian: Dentální Sebastián, 2009). Tyto objekty stejně jako oblečení navěšené na stěnách a kresby, ať už čistě rámované, nebo vrstvené na jednotlivých čtvrtkách uchycených na zdi papírovou lepicí páskou, dokládají, že ve Skreplově práci zůstávají všechna základní témata (a formální postupy) prakticky trvale otevřená.
Vstupní místnosti dominuje série Miss Kosmos B. Š. 1 – 3 (2008). Inspirována mediálně propíranou kuřimskou kauzou byla tato série vystavena vloni na půl roku v Ateliéru Josefa Pleskota. Brno je Kuřimi blíž než Praha, navíc je většina podstatných věcí v této kauze týrání dětí (a zjevně nejen dětí) spojena fakticky právě s Brnem. Narůstá fyzickou blízkostí k „místu činu“ naléhavost těchto pláten? Napětí blízkosti (fyzický prostor tělesné akce) a vzdálenosti (mediální prostor) a problematické identity vyvstávají jako neuralgické body této výstavy. Vezměme třeba ikony populární hudby s přemalovanými obličeji a jmény, někdy překrytými Skreplovou signaturou „Vladimír“. Je tu moment přivlastnění identity, záhadný proces, kdy skrze fetiš, masmediální obraz hvězdy jako obdivovaného těla, získáváte moc. Obrazy mučení (na výstavě se jich objevuje víc), které jsou v křesťanské ikonografii spojené se sublimací duše ubírající se nejkratší cestou k bohu, nemohou v době řízené mediální reality ukazovat stejně „snadnou“ cestu. Oběť se posunuje do soukromého prostoru, který se ale prolí- ná se světem hvězd, ikon obývajících malé či větší paralelní vesmíry slávy a štěstí.
Větší soubor Skreplových obrazů jsem prvně viděl až na výstavě v Galerii Vernon (2006). Zaujal mě jejich karnevalový, delirický tón, přítomný například v poetice „tance smrti“ – znásobený používáním glitrů a barevných šťavnatých past gelových akrylů. V Pražákově paláci je obraz Skreplovy práce komplexnější. Přibyla v něm výrazně rovina reflexe, již může symbolicky opsat pohled do zrcadla z názvu výstavy. A tím nemyslím sebe-reflexi jako nějaký aspekt toho, jak autor pracuje (tady asi není o čem diskutovat), ale jako prostor, do kterého může vstoupit divák a alespoň do jisté míry participovat na ambivalentních ritu- álech vymítání a adorace světa, ve kterém žijeme.
Vladimír Skrepl, Jako v zrcadle, Moravská galerie v Brně, 6.3. – 28. 6. 2009
Vladimír Skrepl, Lost Love, 2008, akryl na plátně, 100×70 cm, foto: Jiří Thýn;
Vladimír Skrepl, Dora, 2008, akryl na plátně, 80×60 cm, foto: Jiří Thýn.
Jan Zálešák je teoretik umění a kurátor.