Druhá sólová výstava Georga Herolda v galerii Petzel se skládá ze tří samostatných kapitol – z úvodu, statě a závěru.
Ve vstupní části vás šest černobílých fotografií lidských těl,různě pokroucených ve snaze strčit si nohu do pusy, vtáhne do fiktivních průzkumů politiky těla a identity ve stylu 70. let: tato pouť o šesti zastaveních představuje jakousi žertovnou meditaci nad možností srolovat a pozřít sebe sama.
V hlavním sále jsou vystaveny dvě velké figury zhotovené z dřevěných latí potažených plátnem. Jedna z nich, růžová, předvádí sexy pózu, celá do oblouku prohnutá proti stěně, zatímco druhá, oranžová, se opírá o pilíř, jednu nohu zvednutou. Obě působí zároveň směšně i dramaticky. Sdílejí prostor s dalšími šesti sochami sešroubovanými z dřevěných latí – tyto figury předvádějí povýšená, prostopášná a hrubá gesta. Jedna postava klečí, jako by se modlila, další se plazí jako beznohý žebrák, další svírá své pohlaví boxerskou rukavicí. Sžíravý humor těchto figur je obhajobou potupy, násilí, trestu, represe. Naprostým zjevením je pak třetí sál: tři vtipné autoportréty umělce manévrujícího s jakousi escherovskou krychlí představují narážku na celostní psychologii, kouzelnické triky, ale zároveň i na estetiku minimalismu. A socha uprostřed místnosti – tvar rozlomené krychle – je jejich nejzákladnějším archetypem. Umělec, často považován za člověka obdařeného zvláštním nadáním, se zde vysmívá svým vlastním demiurgickým schopnostem.
Touha i vina, vzpoura proti dobrému vkusu i nutkavé lpění na normě, to jsou hlavní témata, jež před nás Herold staví pomocí své typické sardonické kritiky. Jsou smrtelně vážná, ale i jedovatě vtipná. Dramatická, nikoli tragická.
Georg Herold, pohled do instalace ve Friedrich Petzel Gallery, New York, 2009.
Sonia Campagnola