Za lehce cynickým názvem a úvodní animací z dílny jedné z pořadatelek a autorekprojektu Tamary Moyzes, kde z perníkové rodinky postupně kdosi ukusuje oba rodiče, se skrývá sbírka vesměs velmi seriózních uměleckých příspěvků k debatě o málo populárním, o to však ostudnějším problému rodin i jednotlivců, kteří se v boji se státní legislativou ocitli v rolích obětí.
Výstavu kurátorek Lenky Kukurové a Zuzany Štefkové lze považovat za jakýsi prvotní průzkum v dané oblasti, jímž vznikla pestrá směs děl reprezentujících škálu od angažovaných, povětšinou dokumentárně pojatých prací po osobní umělecké artefakty. Podle původního záměru organizátorů je hlavním tématem výstavy v České republice enormně rozšířená praktika neopodstatněného odebrání dětí ze sociálně slabých rodin do patologického prostředí ústavní péče. Toto zadání splňují v plném rozsahu pouze dva projekty: pozoruhodná komiksová série autorky TOY BOX o životě pod trvalou hrozbou ztráty vlastních dětí a pilotní projekt výstavy od Tamary Moyzes. Ta vedle velkoformátových tisků rodin s vystřiženými portréty odebraných dětí, vystavuje také videozáznam akce v parlamentu ČR, při níž tyto rodiny demonstrovaly svou újmu po vzoru protestujících po celém světě právě s portréty svých dětí, vyjmutých z rodinných fotografií.
Vedle českých a slovenských autorů, kteří jsou na výstavě zastoupeni téměř rovnoměrně (celkový počet vystavujících je dvaadvacet), zde vystavila jedno ze svých bohužel méně výrazných děl – dokument na téma postavení slovenských Romů – také známá srbsko-berlínská aktivistka Tanja Ostojić. Z podobně společensky apelativ- ních děl rozhodně stojí za zmínku také například internetový projekt Jany Štěpánové Rent a Baby nabízející zájemcům děti „na míru“, nebo True story Dušana Zahoranského – díl americké telenovely předabovaný do romštiny. Naopak z děl zastupujících introspektivní, vizuální pól vynikají Bezpečné úkryty Mileny Dopitové (negativní otisky dětských úkrytů).
Dost možná bude v našem do svých vnitřních problémů zahleděném uměleckém světě obtížně přijímán fakt, že řada vystavených projektů je reakcí na problémy skutečného světa – jsou tedy skutečně angažované, nejen umělecky intervenující. To riziko však autoři výstavy jistě rádi podstoupí, tím spíše, že si mohou být vědomi nejen společenské, ale naštěstí i umělecké hodnoty velké části vybraných děl.
Po úspěšné jarní hackerské akci, kdy se pod zástěrkou politicky žádoucího sociálního projektu tato výstava dostala do jinak dosti ordinérního programu galerie v prostorách Ministerstva kultury v Nosticově paláci, výstava pokračuje na rodinnapohoda.cz.
Tamara Moyzes, Rodiny, 2009, velkoplošný tisk, happening, video.
Jitka Hlaváčková