Od února do dubna 2009 probíhal v Ústí nad Labem intenzivní projekt umělecké dvojice Tellervo Kalleinen a Oliver Kochta-Kalleinen nesoucí název Celosvětový sbor nářků. Tento participativní projekt finsko-německého dua se již uskutečnil v nejrůznějších městech světa, kde také našel své stoupence a nadšené obdivovatele. Místní mutace byla pojmenována Ústecký sbor nářků a byla produkována FUD UJEP a Galerií Emila Filly z Ústí nad Labem. Probíhala v kontextu výstavy Let Us Be Us, která uzavírala téměř dvouletý mezinárodní projekt Land of Human Rights, jehož hlavním organizátorem byl association for contemporary art z Grazu.
Finský termín „Valituskuoro“ (Complaints Choir) označuje spontánní situaci, kdy si lidé vzájemně stěžují na nejrůznější problémy. Toto slovo inspirovalo manžele Kalleinen k vyvinutí participativního projektu, na němž se zpočátku sami aktivně podíleli, s přibývajícím počtem zájemců v nejrůznějších částech světa začala být aktivní účast umělců nad jejich síly a možnosti. Vytvořili tedy volně dostupný manuál, podle kterého může každý, kdo přijme zodpovědnost za tento umělecký projekt, realizovat vlastní „sbor nářků“.
Projekt vychází z lokálního sběru stížností, jenž je v konkrétním městě anoncován jako otevřená výzva formou plakátů, letáků, informací v médiích atd. Kdokoliv může poslat jakoukoliv stížnost. „Sbor nářků“ se dále rozvíjí prostřednictvím vzájemných setkání a později zkoušek účastníků a organizátorů projektu, které mohou (ale i nemusí) mít až komunitní charakter. Stížnosti jsou na první schůzce zpracovávány a doplňovány samotnými účastníky. Dále se jich ujímá textař a hudební skladatel, kteří ve vzájemné kooperaci vytvoří finálnípodobusborovépísně. Píseň nazkoušejí spolu s autory stížností, veřejně i neveřejně ji předvedou na různých místech ve městě a pořídí videonahrávku akce (youtube.com/watch?v=JqWdG5VaxQk).
„Sbor nářků“ reflektuje aktuální situace a problémy občanů měst. Stížnosti obecného i velmi lokálního či osobního charakteru se objevují téměř v každém zpracování Complaints Choir, jejich střídavé řazení navíc přispívá k rytmu skladeb a současně i k jejich mírně ironickému vyznění.
Povahu Ústeckého sboru nářků ovlivnili autoři Bohdan Bláhovec (text) a Marek Doubrava (hudba, odborné vedení sboru). Jako refrén zvolili vulgární stížnost: „Teď mě sere jen to, že mě nic nesere, ale to se může kdykoliv změnit“, která se v nejrůznějších podobách a obměnách prolíná celým textem: „Jediné, co mi teď vadí, je to, že nevadí mi nic. To se ale může snadno změnit… Teď mě sere jen to, že předtím mě nic nesralo a že se to teď už trochu mění…“ Stížnost sama se tedy proměňuje nejen formálně, ale částečně i obsahově, a tak vystihuje základní rys mezilidské komunikace – nestálost a proměnlivost výroků a promluv, které v různých kontextech mohou plnit různé role a nést různé významy. Zmiňovanou nestálost můžeme navíc pociťovat i jako protipól formy sborového zpěvu, která bývá mnohdy vnímána jako příliš strojená, tradiční či klasická. Podobnou uvolněností a autentičností působí i videonahrávka sboru. Snímek je situován do ústecké MHD, čímž poněkud vystupuje z formálního zpracování ostatních Complaints Choirs. Nedosahuje teatrální profesionality jiných sborů, např. sborů z Helsinek nebo Florencie, svou uvolněností spíše navazuje na vůbec první provedení v Birminghamu. Ústecký sbor nářků neschovává problémy, o kterých zpívá, za uniformitu sborového provedení, ale nechává jim vyniknout v konkrétním prostředí.
Natáčení Ústeckého sboru nářků 4. 4. 2009, foto: Radek Jandera.
Vendula Fremlová