Hakim Bey ve svých esejích pojednávajících o dočasných autonomních zónách vyjadřuje přesvědčení, že revoluce jako společensko-politický nástroj ztroskotala a je třeba se připravit na novou otevřenou formu decentralizovaných seskupení v podobě autonomních zón. Ty se týkají nejenom společenských, politických a sociálních forem, ale především kulturní oblasti. Vyjadřuje se tak k problému psychologického nomádství jako taktiky, která spěje od pasivního k aktivnímu. Tento postoj zahrnuje evropské dějiny od Nietzscheho až po Deleuze a Guattariho, potýkal se s různými ideologickými, postmoderními názory na svět a vyústil v decentralizaci pojmů směrem k mýtu. Takto formulované mýty nám umožňují vidět obraz světa v jeho odlišnosti. Tyto fazety či struktury mají blízko k určitému „výkladu“ tvorby Petra Lysáčka z posledního období. Autorovy zásahy do živých, dočasných „mentálních“ struktur, a to kulturních i společenských, jasně ukazují podobnost jeho přístupu k teorii autonomních zón H. Beye. Práce s médii, transformace různých znaků, forem, ikon do podoby nezvyklých až překvapivých materiálních gest je to, co je na Lysáčkovi zábavné a neopakovatelné. Neustálá chuť podněcovat a otvírat banální či zavedené obsahy našichexistencí vyvěrají do nové podoby vnímání, do nových příběhů, které v mnoha případech vyúsťují v pointu uměleckého díla. Silná katarze – symbolická gesta znejišťování, ale ne zneužívání takových postojů k vlastnímu vidění světa – je tou hlavní náplní Lysáčkova uměleckého snažení. Ve výčtu námětů se v jeho tvorbě objevuje Buddha nebo antikrist, „nepotřební filozofové“, nalezené předměty, Indiáni nebo sportovci různého ražení. Vyjadřují snahu pochopit odvrácenou a nepotřebnou podobu uměleckého díla pro současnou postkomunistickou a konzumní společnost. Je fascinující sledovat, jak Petra Lysáčka baví samotný akt hry a objevování. Jednotlivé formy, barvy, materiálové struktury navzájem doplňují jedna druhou a utvářejí tak oblast pro otevřenou interpretaci. Je to určitá analogie postupu od jedné k druhé a k další, které jakoby šamanským zásahem definují nové, netušené oblasti. Názvy jako Ohnivé kolo, Nabodnutá žába – duch země, Na měsíci zajíc stlouká nesmrtelný nektar, Část lebky s vlasy, Uťatá paže a noha, Srdce s vylouplýma očima, Hněvivá obětina pěti smyslů, Můj pes už není můj pes, Pendolino, Luxol, Machno Nestor, Drtikol, Air Funes, Iggy, Buddhismusv USA, Švestkový čertík, Černý jestřáb, Podle Suchardy, Bohatství, Běsi, Aktivní antistres pobyt, Government Industry, Fare Evasion, Míša Kulička, Garson, Hejdánek, BC 5000, Baroko, Muchomůrky, Indián s tabákovým váčkem, Buddhismus/štokrle, Čajový meditační stolek, Soft Stars, Čertík, Autoportrét, Robot, Krajina bez mušketýrů, Aquapark,VIP, Charismatic (nevíš jestli dva chlapi na jednu babu, nebo obráceně), Helma, Co s nimi – 20 filozofů, Heavy Metal Fun, Rozcestí, Veuyer podtrhují autorův bohatý a zabydlený svět.
Petr Lysáček, V.I.P., 2009, silikon, akryl, syntetika, sádra, sprej na dřevěné desce, 120×170 cm, foto: Vladimír Šulc.
František Kowolowski
