Stanley, stainless, steel… Jméno Stanley připomíná anglická slova koroze nebo ocel, on je ale schopný vyrobit cokoliv z čehokoliv. Jeho roboti žijí, dokážou chodit, tančit, zpívat, kouřit cigarety, mluvit, účinkovat v hudebních formacích nebo se i pomilovat. Poslední dobou se dokonce objevilo několik videí, v nichž roboti kážou o Bohu na pražském Hlavním nádraží, hrají si na revizory a na slepce v metru. Robot jménem WD-40 to dopracoval dokonce na frontmana kapely The Prostitutes a moderátora letošního vydání Fresh Film Festu (robotman.cz).
Marian Povoda od dětství zbožňoval elektroniku, rádia, dráty, elektronky. Svého prvního robota, který prý vypadal jako robot Emil, smontoval, když mu bylo 14 let. Koncem 50. let pak ještě jako kluk z Československa utekl, zamířil do Itálie a pak do Francie, kde prožil 60. léta, dále pokračoval do Spojených států, odkud se začátkem 90. let vrátil do Prahy. Elektronický nomád Stanley se všude živil výrobou a opravami elektroniky. Na korunu nehledí, neváhá zrealizovat v krátkém čase klauzur potrhlé nápady studentů AVU ani udělat dětem radost přítomností Wédéčka. Nic pro něj není problém.
Výstava v galerii Trafačka se skládala ze dvou částí: fotografické retrospektivy Stanleyho celoživotní tvorby a ze skupiny živých robotů. Samotná instalace působila poněkud zastarale a nekoncepčně, připomínala trochu stálé expozice v národopisném muzeu. Z mého pohledu jí chyběl kurátor, který by do přehlídky vynálezů, zážitků a úspěchů vnesl nějakou koncepci, povýšil ji na výstavu současného umění. Nabízelo by se např. vystavit všechny umělecké projekty, kterým pomáhal na svět v posledních 10 letech. Měli bychom obsažnou výstavu realizací různých podivných přístrojů od promítajícího motocyklu Silviny Simianti, futuristických strunných nástrojů Michala Cimaly, několika druhů Tereminu až po pohádkové postavičky Františka Skály jr. Na vernisáži by zahráli robotičtí hudebníci na cybernástroje ve skupinách The Prostitutes nebo Roxor… Proto výstavu Svět robotů chápu spíše jako přehledovou.
Stanley nebere svět umění příliš vážně. Tvorbu chápe spíš jako dobrodružství. Možná právě proto je tolik inspirativní. Jako umělce ho lze přirovnat k umělcům typu Baselitz nebo Salák, kteří pracují na celoživotním konceptu a vsadili na strategii jedné noty, jejíž poselství je tvořeno právě neustálým opakováním.
Stanley takto neuvažuje, vytváří roboty a stroje, protože jinak nemůže. Pro současnost je podstatná právě inspirace, chuť tvořit a pohrávat si, kterou díla Stanleyho Povody vyzařují.V digitálním věku se totiž projevuje souboj člověka s přírodou právě v pasivitě, kterou přináší technologie. Mnohdy jim jako laici/uživatelé nerozumíme a podřizujeme se jim. Kolem computerů a jiných elektronických přístrojů tak vznikají mytologie podobně jako v minulosti vznikaly okolo nevysvětlitelných přírodních jevů. Dnes v souboji silnější/ slabší však mnohdy stroje vítězí a jediný, kdo může technologii zkrotit, jsou právě umělci, vynálezci nebo vědci. Jediný způsob, jak se nenechat životem v 21. století zlikvidovat, je ho utvářet, experimentovat, být kreativní. Uvádět ve skutečnost vlastní sny, železo kout železem a přitom zachovat úsměv jako třebaprávě Stanley Robotman Povoda.
Záběr z expozice Svět robotů, foto: Darina Alster.
Darina Alster
