DÓRA MAURER by

by 11. 1. 2010

GR – ŠB: Jako jedna z mála žen se věnujete geometrické abstrakci, která bývá doménou mužských autorů. Jak jste dospěla k tomuto výtvarnému projevu?
DM: Pomalu a až postupem času. S výtvarnými studii jsem začínala v 50. letech a stejně jako u nás tehdy každý jsem nejprve zaznamenávala viděné, nikoli však naturalisticky, ale spíše po vzoru maďarského umění z počátku 20. století, jehož charakter byl aktivistický, expresivní a geometrický. Ústřední myšlenkou mých pozdějších – již samostatných – děl byl střet geometrických a organických forem. Tvořila jsem především hlubotisky a po určité době zjistila, že už mě ani tolik nezajímá obraz samotný jako spíš otisk, který po sobě zanechává tisková deska a to, co se s ní děje. Vlastní tisky se staly jakýmsi druhem dokumentu. Klasickou čtvercovou desku jsem pak buď rozlámala, zmačkala, rozřezala či různě zohýbala, čímž se pochopitelně zdeformovala. Jednotlivé fáze těchto změn jsem pak zvýraznila rastrováním. Mé postkonceptuální malby vznikaly počátkem sedmdesátých let na podobném myšlenkovém principu; objekt jsem zdeformovala – například jsem postupně přeskupovala shluky různých forem – a celý proces následně zaznamenávala na způsob diagramu, pomocí barevných pruhů.Tak jsem se tedy dostala ke geometrii, de facto zcela přirozenou, takřka empirickou cestou. Oproti předchozímu uměleckému přístupu u mě došlo ke změně v tom smyslu, že jsem si uvědomila, že jsem z podstaty spíše pozorovatel než ten, kdo vyjadřuje vlastní myšlenky. Vynikající geometrické umělkyně tu byly mimochodem i dříve, jmenujme alespoň Sonju Delaunay, Sophii Täuber-Arp, Rozanovou, Sztyepanovou, Udalcovou a další. Vera Molnarová byla zase první, kdo se začal zabývat počítačovým geometrickým uměním. Dnes je žen-umělkyň čím dál více, což pochopitelně platí i o těch, které se věnují geometrii.

GR – ŠB: Před rokem 1989 docházelo k občasným setkáváním výtvarníků ze zemí bývalého východního bloku při různých neformálních výtvarných aktivitách. Na které osobnosti a na která setkání si vzpomínáte? Měla jste možnost setkávat se i s umělci tvořícími za tzv. železnou oponou?
DM: První umělci, které jsem poznala osobně, nepocházeli ze sousedních států, ale ze zemí mimo železnou oponu. To byl směr, kterým jsme tehdy hleděli. V roce 1966 se v Boloni uskutečnila moje první samostatná výstava, oficiálně zakázaná, kterou zařídil jistý italský student medicíny, a hned poté následovala Vídeň, což byla taktéž výstava „načerno“.
V roce 1967 jsem získala Rockefellerovo pracovní stipendium do Vídně, v jehož rámci jsem se seznámila a posléze také vdala za Tibora Gáyora, který žil venku už od roku 1956. Studoval architekturu, ale skončil u výtvarného umění. Získala jsem dvojí občanství a od té chvíle jsem mohla svobodně cestovat nejen mezi Budapeští a Vídní, ale prakticky po celé Evropě. V průběhu oněch let jsme pochopitelně navštívili mnoho vynikajících umělců, mimo jiné Maxe Billa, Richarda Paula Lohse, Karla Pfahlerta, Hartmuta Böhma a další. Bylo to svobodné období, plné nových setkání.
Počátkem 70. let jsem se začala přátelit také s českými a polskými umělci. Bohužel jsem se nemohla zúčastnit přátelského setkání v Balatonbogláru, které mělo symbolický význam a kde se v bratrském duchu potkali slovenští, čeští, východoněmečtí a maďarští umělci. Celá událost zůstala zdokumentována na skvělém fotografickém tablu Lászlóa Bekeho. Mí kolegové z Bratislavy a Brna jezdili do Budapešti takřka každý víkend. U nás to tehdy začalo být opravdu horké. Po roce 1977 a Chartě jsme bohužel ztratili kontakt s mnohými z nich, protože dostali zákaz vyjíždět.
My sami jsme ovšem několikrát uspořádali takovou okružní jízdu po umělcích a navštívili Staźewského, Gostomského a Krasińského ve Varšavě, seznámili se s Janem Kubíčkem, Daliborem Chartným, Milošem Urbáskem, Rudolfem Filou nebo s Milanem Dobešem, zaznamenali jejich díla na diapozitivy a pořádali jsme v Budapešti osvětové projekce. S Jiřím Valochem, Jozefem Jankovičem a Jozefem Robakowskim se dosud přátelíme, Ryszard Winiarski už je bohužel po smrti.
Od roku 1973 pořádám tématické výstavy, zpočátku to bylo na neformálních místech, úplně poprvé například ve výstavní síni balatonboglárské Galantské kaple, později v Klubu mladých umělců, v budapešťském klubu Fészek a ještě později, díky pomoci progresivních maďarských kunsthistoriků, také ve venkovských maďarských muzeích.
To byl i případ velké mezinárodní výstavy s názvem „Sériová díla“ z roku 1976, která proběhla ve Svatoštěpánském muzeu ve Stoličním Bělehradu, kde se jako obvykle objevila díla mnoha východoevropských umělců. Československé velvyslanectví tehdy protestovalo proti protizákonné účasti. Podobných příležitostí pak bylo až do roku 1990 ještě několik. Tehdy jsem byla požádána, abych vedla ročník malby na Akademii výtvarných umění v Budapešti. Soustředila jsem se na práci s mladými umělci a jejich prostřednictvím naplnila i svou vášeň pro pořádání výstav. Od roku 2006 jsem kurátorkou celkem tří tematických mezinárodních výstav v budapešťském Muzeu Vasarely, které teď už samozřejmě probíhají v jiných podmínkách. Každého ročníku se pravidelně účastní starší i mladší středoevropští umělci. Loni zde vystavoval Pavel Hájek a Robert Urbásek junior a výstavu „Vizuální poezie“ reprezentovali umělci Jiří Valoch a Jozef Robakowski.

GR – ŠB: Byla jste oslovena v souvislosti s připravovaným projektem centra SEFO (Středoevropské forum Olomouc), které má být nově otevřeno v Olomouci v roce 2014. Jak se vám myšlenka multikulturního otevřeného centra moderní a občanské kultury zaměřené na umění ze střední Evropy se speciálním důrazem na umění ze zemí bývalého východního bloku líbí?
DM: Pochopitelně mě těší, že vznikne tak netradiční doplněk muzea – viděla jsem plány, budova připomíná kontejner. A mám také radost, že se muzeum bude soustřeďovat na střední Evropu. Politicky zabarvené umění postkomunistických zemí přichází nyní, po 40. letech, v západních zemích do módy, ale osobně se domnívám, že tenhle trend nebude mít dlouhého trvání. A také je zde opomíjeno mnoho forem, které nebyly ze své podstaty politické, přesto nebyly o nic méně nonkonformní či opoziční. Tyto různorodé formy, lišící se podle jednotlivých regionů, si podle mého názoru zaslouží hlubší pozornost, trvalé zastoupení např. v muzeích a také možnost trpělivého, vytrvalého výzkumu. Považuji za eminentně důležité, aby v době dnešních nacionalisticko-fašistických výbojů vznikla instituce, která bude v pravém slova smyslu multikulturní – neboli která bude usilovat o diachronní prezentaci umění určitého národa v kontextu uměleckých jevů jiných regionů, s otevřeným srdcem a čistou hlavou a zároveň na akademické úrovni. Bude k tomu zapotřebí spousta práce a starosti. Budapešťská sbírka byla kdysi postavena na myšlence, že maďarské umění se jejím prostřednictvím zapojí do širšího uměleckého kontextu, především toho západoevropského, což podle mého názoru souviselo především se snahou se po dlouhém období izolace otevřít světu. Tyto tendence už ale patří minulosti.

GR – ŠB: V Muzeu umění Olomouc se díky úsilí několika kurátorek podařilo vytvořit unikátní kolekci vašeho díla. Jakým způsobem tato kolekce reflektujevývoj a změny ve vaší nedávné tvorbě?
DM: Nesmírně vstřícní olomoučtí kurátoři měli dobrý nos na volbu děl, která se vždy nějakým způsobem vážou k určitému zlomu v rámci mojí tvorby. Bohužel ale neměli šanci dostat se dál než do poloviny osmdesátých let, protože právě to byla časová hranice, kterou nám stanovili. Z roku 1972 vybrali první a nejdůležitější z objektů-obrazů vzniklých přeskupováním malých množin předmětů – magický čtverec složený z celkem 500 prvků. Z maleb, které vznikly na základě tohoto díla – tzv. „Kvazi-obrazů“ – si vybrali ty, kde se poprvé objevuje zdánlivá prostorovost, jež se později stala takřka ve všech svých rysech základem mých dalších prací. Do expozice zahrnuli také můj první, pseudo-perspektivistický obraz, u kterého jsem změnila dříve standardně využívané barvy a v zájmu představení toho rysu mé tvorby, který se intenzivně zabývá právě barvami, sem zařadili také můj první „bazén barev“, obraz menších rozměrů.
Doufám, že až bude muzeum otevřené a budu v něm snad moci i vystavovat, sbírka se rozroste také o reprezentativní ukázky z mé pozdější tvorby.

Dóra Maurer, Regata 3, Bazén barev 1, 1984/1992, akryl, překližka, 62×90 cm; Quod libet 4, 1989, akryl, sololit, 107×100 cm;

Kvazi – obraz 101, 1983, akryl, dřevotříska, 180×144 cm.

Množstevní tabule 4 (Magický čtverec), 1972, větvičky, akryl, dřevotříska, 90×62 cm. Foto: Lumír Čuřík, courtesy: Muzeum umění Olomouc.

Rozhovor připravila kurátorka Gina Renotière, vedoucí oddělní SEFO Muzea umění Olomouc, spolu s kurátorkou Štěpánkou Bieleszovou, vedoucí Umělecko-historického oddělení Muzea umění Olomouc.

More stories by

Gina Renotière