„Termín Žlutá aktovka jsem slyšel v rádiu. Použil ho výherce soutěže o nejlepšího pedagoga. Znamená to čas, který je v rámci hodiny věnován předmětu mimo osnovy“, říká Michal Pěchouček, který byl spolu s Dušanem Zahoranským pozván jako hostující kurátor dvojvýstavy v Galerii NoD a Galerii Jelení. Projekt nazvaný Tajemství žluté aktovky reflektuje jejich pedagogickou zkušenost na Katedře výtvarné výchovy Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem a v Ústavu umění a designu na Západočeské univerzitě v Plzni. V době, kdy uměním může být obchodování na burze, držení hladovky nebo provádění vědeckého výzkumu, se role pedagoga značně posouvá. Podobné experimenty jsou většinou zařazeny do kategorie multimédií, která přesahuje čisté výtvarno. Může se stát, že student přijde s nápadem, se kterým pedagog nemá žádnou zkušenost. Ten pak buď studentův přesah prostě odmítne, nebo otevře „žlutou aktovku“ a začne společné bádání v neprozkoumaných vodách.
Výstava umožnila alternativní přístupy už samotnou volností svého zadání: oba kurátoři vybrali jména z řad svých studentů, nikoli konkrétní práce. Studenti tak měli možnost reagovat na daný prostor. Zatímco v Jelení vznikla v zásadě nekonfliktní instalace simulující vernisáž, doplněná konfrontací fotografických sond Michala Pěchoučka a studentky Veroniky Peškové, skutečná vernisáž v NoD už tak poklidně neproběhla. Černá skvrna barvy – součást díla Stanislava Pexy, která měla být v rámci vernisáže roznesena diváky po podlaze, nakonec skončila na stěnách i uměleckých dílech. Ale pozor, jen některých! Jako by agresivní divák ve svém vandalismu ještě stíhal vynášet estetické soudy, a to dokonce velmi rigidní – zatímco tradičnější závěsné obrazy zůstaly nedotčeny, houpačka vyrobená z velkého plyšového psa i improvizovaná polystyrenová lednička na pivo to tedy „schytaly“. Profesoři se žlutou aktovkou v ruce mají, zdá se, další témata k zamyšlení.
Miroslav Hašek, Schody, 2010, video, 5 minut, foto: autor.
Stanislav Pexa, Bez názvu, instalace, 2009, foto: archiv autora
Karina Kottová
