„Zázračno je bdělý, povznesený a pozměněný stav mysli, okamžik, kdy se realita zdánlivě rozevírá a plněji odhaluje svoji podstatu. Tohoto povznášejícího zjitření smyslů může být dosaženo básněmi, malbami, fotografiemi či předměty s nejasným účelem, stejně jako nevysvětlitelným uspořádáním zboží ve výlohách obchodů, obzvláště působivou atmosférou v ulicích města, kam se člověk náhodou zatoulá při procházce, případně rozzářenou tváří milované osoby“, píše Rick Poynor v katalogu k výstavě Cosi tísnivého: Surrealismus a grafický design, kterou připravil pro Bienále grafického designu Brno.
Britský spisovatel, kritik a teoretik designu a vizuální kultury vnímá surrealismus v grafickém designu jako tendenci, která je v porovnání s ostatní produkcí grafického designu plná odvážných řešení a nekonvenčních použití obrazu. Snové kompozice, iracionální juxtapozice, kolážovité skládání zdánlivě nesourodých prvků v jeden celek tvoří tuto zvláštní, vysoce subjektivní formu zázračné obraznosti, která v různých podobách kráčí historií grafického designu a jako taková je ve vizuální kultuře stále živá.
Když se ve Victoria and Albert Museu v Londýně konala výstava Surrealismus a design (2007), absence grafického designu přivedla Ricka Poynora k zájmu o tuto problematiku. V našem prostředí se mu naskytly ideální podmínky projekt realizovat, neboť surrealistická tradice je v českém grafickém designu velmi silná. Počínaje třicátými léty v knižní grafice Karla Teigeho, Jindřicha Štýrského či Toyen přes plakátovou vlnu padesátých a šedesátých let u Josefa Vyleťala, Zdeňka Zieglera, Karla Vacy, Karla Teissiga až po Jana a Evu Švankmajerovy.
Poynor se snaží ukázat různé žánry grafického designu – od typografie,přes design knih, časopisů, obalů gramodesek až k dominantnímu médiu plakátu, kde surreálná nespoutanost dosahuje svého maxima.
Vedle české tradice jsou početně zastoupeny též persony polského designu (Roman Cieślewicz, Jan Lenica, Andrzej Klimowski, Franciszek Starowieyski…). Surrealistickou produkci východního bloku Poynor konfrontuje s produkcí západní (Edward Fella, Vince Vaughan, Stefan Sagmeister, Brian Schorn, Elliott Earls…) v šesti tematických částech, ve kterých se snaží pojmenovat hlavní východiska surrealistického designu (Zrození zázračna, Polymorfní obraz, Surreálné tělo, Kabinety kuriozit, Tajemné předměty touhy, Osvobozená písmena). K vidění jsou rovněž menší práce Maxe Ernsta či Salvadora Dalího.
Po menším exkurzu do problematiky, kde surrealistický grafický design v podstatě ilustruje manifest uměleckého hnutí se surreálná obraznost vydává svou vlastní cestou napříč kulturami, historií a formáty grafického designu. Polymorfní kompozice střídají obrazy fascinované anatomií s ústředním zájmem o lidské oko. Erotizmus ženských těl střídá kabinet kuriozit překypující kompozicemi z nahodilých předmětů. Automatismus nalézá své uplatnění v typografii stejně jako ve filmu.
Přestože záměrem výstavy je představit především výtvarnou formu, neodpustím si jednu poznámku. Je dobré si uvědomit rovněž druhou dimenzi problematiky, neboť sledujeme grafický design, jehož podstata není v estetické rovině, ale v komunikační funkci ve veřejném prostoru, kde si nárokuje objektivní srozumitelnost. Otázkou tedy je, do jaké míry reflektuje surreálná forma svůj obsah? V případě knižní obálky na Psychoanalýzu nebo plakátu k snímku Valerie a týden divů není pochyb. Sporné jsou pro mě však české plakáty na Hitchcockovy filmy, jejichž estetika se podle mě míjí s filmovou estetikou mistra hororu. Pozastavuji se nad tím, neboť z pohledu dnešní designérské praxe jsou takové volné subjektivní interpretace obsahu téměř přežité. Zajímavé by bylo sledovat dobový kontext, okolnosti vzniku a recepci těchto artefaktů. To je však téma na samostatnou esej, ne-li na samostatnou výstavu.
Cosi tísnivého je bezpochyby divácky velmi vděčná expozice, neboť počet a výběr exponátů je zajisté velmi exkluzivní. Pozorný divák se na jednom prostoru setkává s něčím, co dávno zná z jiných souvislostí. Nacházíme doposud nevídané vazby mezi Vyleťalovými a Vaughanovými plakáty, automatickým designem Edwarda Felly a Jindřichem Heislerem nebo estetikou Jana Švankamajera a Stefana Sagmeistera atd.
Sympatické na Poynorově výstavě je, že nevytváří žádné dogma a neuzavírá se do sebe. Koncept výstavy je záměrně otevřený a zasvěcený divák si jistě vzpomene na desítky dalších prací, které by na výstavě mohly být a nejsou. A nemusíme ani chodit daleko. Hned vedle, v budově Uměleckoprůmyslového muzea nebo v Místodržitelském paláci určitě nalezneme další příklady, jejichž odvázané formy se podobně vymykají realitě. Zázračno je zrozeno a zatím, bohudík, neumírá.
Pohled do expozice Cosi tísnivého: Surrealismus a grafický design na BB 2010, Uměleckoprůmyslové muzeum;
Hans Bellmer, německé poupee, 1935, dvoustrana časopisu, 315×50 cm, Moravská galerie v Brně. Foto: archiv Moravské galerie v Brně.
Kateřina Nováčková je doktorandkou na VŠUP, zabývá se teorií grafického designu (vizualnikultura.cz).
