Jakub Nepraš (nar. 1981) je nejmladším z umělců vyzvaných k účasti v české expozici na EXPO 2010 v Šanghaji. Když v roce 2006 ukončil studia pražské AVU, byla jeho videoinstalace Babylonská rostlina označována za nejpřesvědčivější diplomovou práci roku. Animace ohromného množství dílčích obrazů do jednotné, pulzující organické struktury se pak stala principem následujících prací jako např. Mycelium (2006), Fossil (2007), Ayahuasca (2007) nebo série Kultury (2007).
Jiří Ptáček: Máš za sebou doposud největší realizaci – pro český pavilon na světové výstavě EXPO 2010 v Šanghaji. Protože se tam dostane málokterý Čech či Slovák a protože zprávy z EXPO většinou nepřekračují hranici oficiálního PR, zeptám se nejdřív na to základní. Co jsi tam dělal?
Jakub Nepraš: Vytvořil jsem pro EXPO celkem 3 objekty – videosochy Metropolia, Kultury a Anomálie a Aury komunikace. Metropolia a Aury komunikace jsou umístěny do boxů nad hlavy návštěvníků, takže se na ně dívají zespodu nebo si pod ně lehají. Tématicky jsem se Metropolií snažil postihnout rytmus současných měst v jakémsi hypnotickém cyklu, kdy vizuálně graduje a zase se noří do tmy. Aury komunikace odkazují ke vztahům, které nemusí být na první pohled patrné, ale cítíme, jak důležitou roli hrají. Jako námi vysílané myšlenky a emoce vstupují do kolektivního vědomí a vrací se nám jako bumerang. Šlo mi o to, vystihnout tento spletitý vztah plný propojení a zpětných vazeb. Jako podprahový komunikační kanál jsem zde použil také znakovou řeč, která „mluví“ o stejném tématu. V poslední práci jsem se věnoval obdobné spletitosti celé lidské kultury a narušení stabilních struktur anomáliemi, které se zákonitě vynořují v každém systému, ať chceme, nebo ne.
JP: Jednu dobu jsi žádal přátele, aby ti darovali použité hračky. K čemu jsi je potřeboval?
JN: Ach, ano. Nakupoval jsem je a všemožně sbíral. Pak jsem je slepil v jakési chuchvalce podobné krystalům či korozi a neutrálním barevným sjednocením z nich udělal členité skulptury. Scény se promítají na prstence každé z takových planet. Hračky jsou strnulé, zamrzlé v čase, a nehmotné kružnice z projekce se pohybují kolem. Hračky pro mě symbolizují, nebo spíše do jisté míry stylizují současnou bláznivou společnost. Civilizace je plná výrazů, které se dospělí snaží paradoxně předávat i těm nejmenším. Snad aby byli do života lépe připraveni. Prošlo mi rukou opravdu rozmanité množství obludných i velice nápaditých zjevů, které z devětadevadesáti procent vyrobila továrna Čína. Přebytečné hračky jsem se posléze snažil prodávat na bleším trhu. Moc to ale nešlo, tak je opět rozdávám dětem.
JP: Do jaké míry jsi měl právo vstupovat do diskuze o celkovém pojetí expozice? Setkával jsi se s jejími dalšími autory, ostatními výtvarnými umělci, architekty atd.? Do jaké míry jsi pracoval svobodně?
JN: Co se týče pojetí, byl jsem vázaný pouze danými prostorami v expozici, což byly boxy 4 x 4 x 7 metrů. Jinak jsem měl naprostou ideovou svobodu. Navíc témata mi byla blízká od počátku. Ostatně na jejich základě o mě také projevili zájem, když mě Lenka Lindaurová přihlásila do soutěže. Avšak později docházelo k velkým změnám, čistkám, byrokratickým nesmyslům a zbytečným zdržením. I já jsem po mnoha schůzkách s vedením pochopil, že to, jestli budu na EXPO, je opravdu ve hvězdách.
Byl jsem v kontaktu s Federico Díazem a občas jsme přispěli nějakými názory. Hlavně na začátku. Ale tvrdá realita dala pokyn k realizaci toho základního, což byly pouze instalace v pravidelných kubusech.Výhodou do jisté míry bylo, že každá instalace měla svůj soukromý prostor. Zvukově to ale byl takový nepovedený Czechtek.
JP: Jedním z tvých témat je velkoměsto. Jak na tebe působila Šanghaj?
JN: V Šanghaji jsem poprvé byl před více než dvěma lety. Hlavně díky EXPO se od té doby hodně změnila. Stává se z ní opravdu megalomanské město, mnohem monumentálnější než třeba New York. Podle mě ztratila až nepřirozeně rychle zdravě špinavého ducha, podobně jako tradicí protkaný Peking po olympiádě. Například tím, že komunisté na povel vyhnali miliony pouličních obchodníků. To se přece musí někde projevit.
Je opravdu zajímavé takový živel rychle rostoucího města sledovat. Myslím, že bych tam nechtěl strávit víc než měsíc, ale na druhou stranu mě Šanghaj inspirovala k instalaci Metropolia, v níž se mimo jiné zabývám otázkou, jak si z depresivního kolosu velkoměsta vzít to nejlepší a čerpat z něj příjemnější energii jako z nějakého přírodního živlu.
JP: Prostupování přírodních a civilizačních prvků není v tvé práci nové. Patří už k Věži, kterou průběžně stavíš mezi kmeny stromů na pozemku nedaleko obce Veltrusy. V portfoliu uvádíš, že jsi začal v roce 1992. To ti bylo jedenáct. Nepředpokládám, že jsi ji stavěl s myšlenkou na umění.
JN: V té době mě hlavně lákalo vybudovat si vlastní soukromí. Ne že bych chtěl utíkat před rodiči. Těm naopak děkuji, že mi v té době stavbu nezatrhli. Po částech, ale jistě a nenápadně věž vyrostla až do výšky osmnácti metrů. V poslední době spíše mohutněla. Pozdějším impulzem, proč věž zachovat, už ale byl umělecký kontext. Konkrétně zájem profesora Aleše Veselého z AVU, když jsem se k němu v roce 2000 hlásil. Dnes cítím, že ji kromě umělců a nadšenců ocení i děti. Pomáhali jsme s nadací SOS 18 organizovat několik dětských dnů a cítíme, že to má smysl. Za ta léta je „areálek“ připravený na rozmanitou škálu akcí. Rád bych zde v přilehlé džungli lužního lesa také udělal nějakou landartovou videoplastiku.
JP: Na Věž jsi navázal projekty Stromových staveb. Nad koruny stromů jsi v nich umisťoval dřevěné architektonické konstrukce. Stromové stavby ale zůstaly ve skicách. Proč jsi je nerealizoval? Měly víc vyznít jako utopické architektury?
JN: Spíš jsem si uvědomil, že zatím je nejsnadnější budovat nenápadně na našem pozemku. Na střední škole jsem neměl energii na granty a jednání s úřady a kdo ví, jak by stavba dopadla a co by se tím ze mě stalo. Mnohem jednodušší a přirozenější bylo každé léto pracovat několik dní v koruně stromu s kamarády, vykompenzovat tak práci na PC a nelétat místo toho po úřadech. Každopádně sny o architektonických projektech podobného typu mám stále a vzhledem k mým mnohaletým zkušenostem by, myslím, ani nemusely být utopické nebo bezúčelné. Nechávám to vlastně uzrát jako celý průběh této úchylky.
JP: K Věži se také vážou pověstné Treeparties – polosoukromé akce, při kterých Věž změníš ve stage pro audiovizuální produkce. Příležitostně také působíš jako VJ a obecně tě přitahuje techno kultura. Lze ve filosofii techna a soundsystémů spatřovat inspiraci, kterou promítáš do umění?
JN: Vše, co si člověk v dětství prožije, i nechtěně, trochu promítá do svého umění. Já jen vím, že naše děti například techno kulturu nikdy nezažijí takovou, jakou jsme ji poznali my. Ale všeho s mírou. Stejně je to již doba nedávno minulá. Louky obehnané soundsystémy z celé Evropy a jejich handmade nápady jsem vnímal jako vzácnou plíseň nebo organizmus občasně a nečekaně se zjevující jako přebytek a přirozená výpusť nějakého tlaku ze současné civilizace. Na Czechteku jsem občas promítal nebo natáčel samply, ale spíše jsem byl v roli pozorovatele živlu, ze kterého jsem se ani nemusel snažit čerpat tu kladnou energii. Mám obecně rád některé druhy masových shromáždění. V současné době však stále více oceňuji soukromé akce, které organizujeme v Trafačce nebo právě jako Treeparties. Mimo jiné je na nich kouzelné, že se takové akce stávají pro dost lidí workshopem. Když se hudebně zapojí nebo připraví třeba noční stezku lesem pro dospělé, kteří tam přijedou po pracovním týdnu.
JP: Jaké jiné teoretické pozadí má tvůj pohled na přírodu a lidskou kulturu?
JN: Třeba věda, obecné přírodní zákony. Nezajímají mě lokální, ale spíše obecná témata – podvědomá, podprahová symbolika i neprokázané vztahy, které jen cítíme nebo tušíme. Uměním se snažím objevovat nebo konkretizovat skryté schopnosti člověka. Kombinace médií mi pomáhá konkretizovat myšlenky a otvírá možnosti, jak nahlížet na život, filosofii bytí.
JP: Ve videosochách ukládáš hemžení lidí ve struktuře velkoměsta či záplavu reklam a mediálních obrazů do biomorfních půdorysů vycházejících z mikroskopických podob rostlin. Co tě na této metafoře tak přitahuje?
JN: V přírodě nacházíme formy, které má každý odjakživa více či méně podvědomě uložené ve vlastním nitru. Je to určitá frekvence, na níž se dobře komunikuje. Do známého přírodního tvaru přenesu například duši nebo symbolický obsah emocí společnosti. Zde vznikají nové souvislosti a člověk má na chvíli možnost přeladit nebo se na běžné věci podívat trochu jinak. To je důležitá rovina komunikace, pro mé instalace podstatná. Divák získává určitý odstup, když přechází od pulzujícího celku k detailu a s vědomím celku pak sleduje jednotlivé situace, ve kterých může zahlédnout i sám sebe.
JP: Relace mezi technologickou civilizací a přírodou, ať již ve smyslu střetu, nebo možné symbiózy, se stala dominantním prvkem celospolečenské diskuze a to v globálním měřítku. S čím podle tebe do ní má vstupovat umělec, má-li vůbec?
JN: Myslím, že je přinejmenším zajímavé snažit se ji skrze umění objevovat. Je to koneckonců aktuální filozoficko-společenská fáze bytí. Jedná se o klubko provázaných témat, která spolu souvisejí a týkají se našeho dalšího směřování. Moc bych si přál, aby se opět zvýraznila důležitost umění. Cítím, že v současnosti existuje podhoubí pro novou renesanci. A opačně vzato, tyto otázky v umění zaniknout ani nemohou.
Zjišťuji například, jak důležitý je pro mě proces tvorby, neustálá konfrontace s tím, co je možné do reality dostat z mých původních představ a emocí. Kombinací iluze a reality se možnosti rozšiřují. Je to přirozený zemní princip sebepoznání, kdy se člověk neustále ptá, věci kombinuje, hned se je snaží prověřovat a občas dostane odpověď, a tak se dostává dál. Když se do toho člověk opravdu dostane, je to vlastně taková zábavná hra.
JP: Každopádně si myslím, že současný společenský konsensus, v němž hrají tak významnou roli ekologicko-společenské otázky, pomáhá porozumět tvé práci. Uvažuješ o míře, do jaké mu chceš vycházet vstříc?
JN: Nemyslím si, že například ekologie je hlavní téma práce. Do jisté míry ano, ale jako termín by to bylo zavádějící. Snažím se samozřejmě hledat smysl všeho a určité východisko jak v umění, tak v životě, ale nechávám se spíše překvapovat. O témata vlastně nemám nouzi. Nesnažím se křečovitě hledat další a další, abych byl originální. Všechna se stejně zjevně potkávají v nějakém společném bodě.
JP: Právě. Krátce poté, co jsi uspořádal přednášku v rámci našeho programu Play Brno na FaVU v Brně, jsem studentům Ateliéru video zadal Písemnou práci. Jedna otázka se týkala i dojmu, který jsi ve studentech zanechal. A jedna z odpovědí mi uvízla v paměti. Byla to kritická poznámka o tom, že se tvé videoinstalalace navzájem podobají, že jsou postaveny na podobném principu animací velkého množství obrazů do pohyblivých, pulzujících shluků a jejich orámování onou rostlinnou strukturou. Má pro tebe tato podobnost nějaký zásadní význam?
JN: Možná jsem to zmínil už v předešlé odpovědi. Často asi podvědomě čerpám z přírodních symbolických tvarů nebo principů, které se zdají navzájem podobné a jejich detaily na první pohled nečitelné. Když se ale podíváš kolem sebe, mimo rádoby jasné, čisté, až sterilní 3D architektury a designu, všechno se časem blíží této zakamuflované formě, která ovšem v sobě má obrovský řád. Užívání organických tvarů je v jistém smyslu nebezpečné. To také zjišťuji, ale jejich podstatou jsou silné principy do kterých je možné zanést informaci. Například dominová proměna animace vychází z principu šíření informace v přírodě, kdy částice zůstávají v podstatě na místě, ale posílají obsahovou štafetu dále svým sousedům. Tak to je třeba u šíření zemětřesení, vln tsunami, ale i při jiných těžko uchopitelných událostech v našem systému. Kruh, spirála, zauzlení nebo jiná symbolická struktura, kterou mám možnost definovat i v prostoru, může posléze nést náboj nebo obsah, který do ní vpustím. Asi bych ani nedokázal vyzkoušet si na tomto elegantním principu pouze jednu věc. Jsou to také hlavně důležité mezistupně mé práce, které na sebe plynule navazují a pro mě je to takto nejpřirozenější k tomu, abych se postupně dostával dál. Je to můj osobní proces tvorby. Ale studenti se dobře ptají. I tohle je jedna z kritických otázek, které si snažím pokládat. Například zjišťuji, že Kultury, prezentované na EXPO, jsou pro mě již překonané a asi se k podobné formě jen tak nevrátí.
Jakub Nepraš se narodil v roce 1981 v Praze. Žije a pracuje v Praze. Od roku 2006 je členem sdružení a ateliérů Trafačka.
Výběr výstav: Samostatné: 2009: Sediment“ Galerie Alain Le Gaillard, Paříž; „Sediment II“ Arthobler gallery, Porto a Lisabon; Trafo gallery, Praha.
Skupinové: 2010: Digifesta, Gwanju Biennale hall, Jižní Korea; Roppongi Art Night, Mori Art Museum, Tokyo, Japonsko; Transgression, Videotage, Hong Kong. 2009: Videonale 12, Bonn; Spark festival, Minneapolis; Zlínský salon mladých; Nanoscope, DOX, Praha; Eccentric Paths, Muzeum umění v Rize; Moje Evropa, EESC, Brusel a DOX, Praha; Patrick Waldburger gallery, Brusel; Po Sametu, GHMP, Praha. 2008: NAMES, Praha; Arte Fiera, Bologna; Jung and digital, Byblos gallery, Verona; 2007: Essl Museum, 2. cena, Klosterneuburg/ Wienn; Museum Colecção Berardo, Lisabon; International biennale Florence, 3. cena, Florencie. www.jakubnepras.com
Metropolia, 2010, detail videoplastiky, 10 min. smyčka, 350x350x100 cm, foto: archiv autora.
Stromová věž, od roku 1992, foto: archiv autora
Sediment Sphere, 2008, videoplastika, 70x55x50 cm, courtesy Arthobler gallery;
Aury komunikace, detail videoplastiky, 2010, 10 min. smyčka, 350x350x150 cm. Foto: archiv autora.
Rozhledna, 2000, fotomontáž s kresbou.
Jiří Ptáček je kritik umění.
