Whitney bienále (a jakákoli jiná -ienále) jsou přeceňována, pokud se k nim z kurátorského hlediska přistupuje jako k singularitě s cílem podat přehled stavu a směru vývoje amerického umění. Stav současného amerického umění je podobný mlze nad bažinou, protkané mnoha blátivými cestičkami mizejícími v oparu, z nichž většina nikam nevede. Sběratelé se však táhnou těmito stezkami na bienále s cílem vyčenichat, který umělec bude na výstavě pomazán jako „žhavá trefa“, a následně pak na vernisážích zahánějí galeristy do kouta a snaží se zajistit si třpytivé trofeje. V hodnocení umělců může být mnoho neobratného, očividného a bezútěšného, jde ale o endemický aspekt těchto setkání.
Co se této výstavy týče, je zajímavá jen mírně. Pro americké umění postuluje skromně životaschopnou kontinuitu. A jako vždy, i zde existují zvláštní inkluze i exkluze. Výstava je pro návštěvníka přiměřeně pohodlná. Jejími hlavními znaky jsou různorodost a šíře forem. Většina vystavených uměleckých děl je bezvýznamná. Nejpádnější částí jinak nevýrazné eseje v katalogu je shrnutí, že „pro mnohé je to [umění] rovněž úsilí o naplnění smyslu vlastní existence…“ To samé poněkud pregnantněji vyjádřil Malraux v Hlasech ticha: „Umění je vzpourou proti lidskému osudu…“
Suzan Frecon je i ve svých téměř 70 letech stále skvělá. Tvary v jejích malbách jsou strohé a holé. Kompozice s vyváženými hmotami a vyrovnaným uspořádáním jsou klasické. Barva je nanášena jemně a intenzivně. Výsledek je pak zároveň složitý i prostý a dílo je stejně ortodoxní jako radikální. Tyto malby dokazují rozsah toho, co je možno v malbě dokázat, a je v nich obsažena dnes tak potřebná bezprostřednost a věrohodnost. Malby této velikosti stávají 160000 dolarů.
Instalace R. H. Quaytman dokazuje, že se z ní kolem čtyřicítky stala jedna z nejúchvatnějších umělkyň. Její přístup – naprosto jasný ve svém formátu i barevnosti – je maximálně neohrožený a prokazuje skvělý smysl pro kompozici. Odkazy, které v dílech činí jak k architektuře budovy, tak k Edwardu Hopperovi, srší více jiskrami, než jsem v tomhle ubohém odstavci schopen zažehnout. Síla i spletitost této instalace jsou velké až k zbláznění. Ceny se pohybují mezi 5000 a 18000 dolary.
Frecon a Quaytman mají cosi vzdáleně společného s Taubou Auerbach. V jejím případě sice žádný ze vztahů mezi vizuálním a perceptuálním nebo dvojrozměrností a trojrozměrností neselhává docela, ale evokují hlubší a přesvědčivější závěry, než jaké jsou prezentovány. Tyto rozměrné elegantní malby jsou nejdříve příjemné a následně nijaké. Jejich zavinutý povrch evokuje zmačkanou látku – ne vyobrazení látky, ale její schéma. To je jen velmi laxní idea malby a potvrzuje to, že pověst této autorky může být poněkud přehnaná. Ceny maleb se pohybují mezi 40000 a 70000 dolary.
Malby Maureen Gallace jsou poklidně dynamické, ale jejich uspořádání je propracované. Tlumené barvy, tvary, a dokonce i míra věnované péče svým způsobem pocházejí od Morandiho, individualita Maureen Gallace je však nezpochybnitelná. Nuance malby jsou rozšířeny prostřednictvím kvalit vzpírajících se výrazu. Tento klidný výraz je jednou z nejvíce okouzlujících součástí jejího díla. Malby stojí 47000 dolarů. Lesley Vance je skvěle zastoupena čtyřmi malými malbami. Její dílo zjevně volá po srovnání se strukturou španělského umění 17. století; existuje tu spřízněnost schematická a emocionální, ale rozhodně nikoli filozofická. Nejvýraznějšími klady těchto děl jsou jistá technika a jiskřivá atmosféra. Jsou intuitivní, jemné a v pohybu. Kompoziční součásti nejsou pevně prostorově vymezené, ale působí, jako kdyby se dokázaly rozšiřovat a smršťovat. Ceny maleb se pohybují mezi 7000 a 9000 dolary.
Jemná technika kresby Rolanda Flexnera je odvozena od japonského umění Suminagashi, které pracuje s inkoustem plovoucím na vodě či želatině. Flexner tuto techniku používá s úžasnou obratností. Rezervovanost a intimita těchto kreseb podtrhují jejich jemnou techniku. Flexnerova díla jsou sice drobná, ale vizuálně přesvědčivá. Kresba přijde na 6000 dolarů.
Opulentní květinová místnost Charlese Raye je jistě v obecné poloze komunikativní, nepochybně srozumitelná, ale vůbec ne strhující. Člověk se musí ptát, zda bylo opravdu nezbytné vystavit všech těchto patnáct prací a věnovat jim tolik prostoru. Čtyři díla by toho řekla stejně. Práce na papíře stojí 100000 – 200000, což se rovněž jeví jako silně přehnané.
Jessica Jackson Hutchins představuje jediné dílo pohybující se někde mezi běžnou sochou a něčím novým, co postrádá strukturu a kvality sochy. Nejde o syntézu a je to plně nezávislé. Není v tom mnoho, co by bylo možno otřele označit jako kompozice, a není to možno pochopit pozorováním jednotlivých elementů sochy. Tento přístup je nový a podezřele živý a silný. Dílo je svérázné stejně jako výjimečné a mohlo by být obecnou hrozbou stávající jednotvárnosti sochařství. Ceny soch se pohybují mezi 12000 a 30000 dolary.
V kontrastu k její práci jsou sochy Thomase Houseagoa masivní a podivné. Houseago zachovává vzhled klasických pasivních gest, nicméně dokáže proměnit sochu v akademické umění. Tento druh hyperexpresionistické kompozice je chronickou chybou mnohem mladšího umění. Toto dílo je rázné a nehmotné, stačí to ale k tomu, aby člověka přesvědčilo, že Houseago by mohl být jednoho dne schopen vytvořit něco přesvědčivého a soudržného. Doposud to ale nevytvořil. Sochy jsou poměrně drahé: mezi 200000 a 300000 dolary. Dílo od The Bruce High Quality Foundation je začátečnické jak ve své koncepci, tak i v provedení. Jejich slovník přesahuje to, jak jsou schopni chápat jeho významy. Vypadá to, že se nejsou schopni rozhodnout, zda došlo k narušení práva či morálky, a jejich odkazy na Beuysova díla jsou nejasné a nezralé. Předpokládám, že dílo mělo mít švih a vtip. Je ale prázdné. Ceny neuvedeny.
Fotografie Niny Berman a Stephanie Sinclair jsou stylově povědomé a dobře provedené. U obou umělkyň je obrazová a psychologická složka díla příliš zjevná a zjednodušující než aby udržela pozornost poté, co pomine prvotní šok. Jak zajímavé by asi tyto fotografiebyly, kdyby to, co je na nich zobrazeno, nebylo tak brutální. Člověka to přivádí k úvahám o tom, jak Diane Arbus dokázala běžné lidi fotografovat dojemně a psychologicky silně, aniž by si potřebovala vypomáhat spektakulární tragédií. Ceny fotografií Niny Berman se pohybují mezi 1500 až 3000 dolary, práce Stephanie Sinclair nebyly v době psaní tohoto textu oceněny.
Video od Josephiny Meckseper je ve své struktuře a pohybu jednoznačné. Je zároveň objektivní jako dokument, ale zobrazení je přitom subjektivní. Jeho měřítko je jednoduché a široké, a má tak v sobě zvláštní sílu. Videa stojí 34000 dolarů. Ve srovnání s díly Josephiny Meckseper je video Kate Gilmore svěží a živé, ale nikoli zvědavé. Je pravda, že běžná činnost může nepřímo dosahovat zázračných účinků a že řada běžných úkonů může vzbudit zájem. V tomto případě ale podávalo video Lucy Gunning z roku 1993 nazvané Climbing Around My Room stejné věci poněkud sofistikovanějším a více strhujícím způsobem. Videa stojí 10000 až 13000 dolarů.
„2010“ je dobrou kopií dobrého Whitney bienále. Obecně vzato jsou díla jistá, v rámci možností různorodá, svým způsobem nová a každé z nich má všechny aspekty, které vyžadujeme od uměleckého díla. Nakonec je tam ale velká část ničím nevýznamných děl. Jde-li o odraz kurátorské plachosti nebo o obecnou plachost v americkém umění, zůstává v tuto chvíli předmětem debaty.
JESSICA JACKSON HUTCHINS, Couch For a Long Time, 2009. Pohovka, noviny, keramika, 193 x 74 x 90 cm. Z majetku umělkyně;
s laskavým svolením Small A Projects, New York a Derek Eller, New York. Fotografie: Dan Kvitka.
JESSE ARON GREEN, záběr z Ärztliche Zimmergymnastik, 2008. Videoprojekce ve vysokém rozlišení, barva, zvuk, 80 min. smyčka. Z majetku umělce.
STEPHANIE SINCLAIR, Self-Immolation in Afghanistan: A Cry for Help, 2005. Digitální tisk, proměnlivé rozměry. Z majetku umělkyně. S laskavým svolením VII, New York.
PAE WHITE, Still, Untitled, 2010. Pohled do instalace na Whitney bienále, New York, 2010. Fotografie: Sheldan C. Collins.
Todd Levin