Václav Magid, Markéta Stará
Markéta Stará: Jakou má podle tebe dnes Cena Jindřicha Chalupeckého funkci a význam? Bude se touto problematikou popřípadě zabývat i dílo, které k této příležitosti vytvoříš, podobně jako tomu bylo v případě Prague Biennale v roce 2007 a díla Stín pochybnosti, kde jsi poukázal na úskalí tohoto výstavního formátu?
Václav Magid: Cena Jindřicha Chalupeckého je dnes snad jedinou událostí v oblasti současného umění u nás, v souvislostí s níž se z hodnocení umění a umělců stává veřejný problém. Výběr finalistů i laureáta pravidelně vzbuzuje kontroverze a s nimi i obecné otázky: V čem spočívá umělecká hodnota? Jak navzájem porovnávat jednotlivé umělecké přístupy? Jaké tendence dominují v současném mladém umění? I když odpovědi na tyto otázky bývají málokdy uspokojivé, je pozitivní, že se vůbec kladou v širším prostoru, než je úzký okruh specialistů či umělců samotných. Cena tedy dodává umění jeho veřejný charakter; legitimizuje jej jako sociální fenomén. Zároveň s tím ovšem ukazuje na slabé postavení umění ve společnosti: dosáhnout toho, aby se o umění veřejně diskutovalo, zřejmě lze jen pomocí mechanismů, které jsou vůči němu vnější. Účast na výstavě finalistů tedy chápu pouze jako příležitost oslovit širší okruh diváků a získat větší zpětnou vazbu než obvykle. Práce, kterou pro výstavu finalistů vytvořím, se těmito otázkami ovšem nijak explicitně zabývat nebude.
MS: Mohl bys tedy alespoň nastínit, o čem tvé dílo pro výstavu pojednává?
VM: Pro výstavu bych chtěl připravit takovou etudu na téma nepřekonatelného rozporu mezi estetickým programem a reálnými existenčními podmínkami umělce. Vycházím z předpokladu, že v jádru moderního pojetí umění stojí požadavek jednoty uměleckého a životního projektu a že nedávné dějiny je možné interpretovat jako řetězec neúspěchů ve snaze naplnit tento požadavek. Toto téma by mělo být pojednáno hravou a nevážnou formou.
MS: Mnoho lidí tvá nominace překvapila kvůli tvé rozsáhlé kurátorské a teoretické činnosti. Vnímáš sám sebe spíš jako kurátora, nebo jako umělce? Popřípadě která z těchto dvou rolí je ti bližší?
VM: Pokud máme na mysli kurátorství ve smyslu vytváření koncepčních výstav, a nikoli například ve smyslu spravování muzejní sbírky, pak je vlastně ojedinělé, aby někdo byl výlučně kurátorem. Většinou je takovéto kurátorství spíše občasným přídavkem k roli teoretika či umělce. Tak jsem tuto roli chápal i u sebe, ovšem díky šťastným okolnostem jsem dostal příležitost realizovat se jako kurátor dřív, než jsem začal získávat nějakou sebejistotu jako umělec, či dokonce teoretik. K tomu, abych se v této roli udržel dlouhodobě, mi ovšem chybí potřebné komunikační a organizační schopnosti. U všech kurátorských výstav, které jsem připravil, jsem byl odkázán na spolupráci s úzkým okruhem umělců, se kterými se osobně znám nebo dokonce přátelím. Takhle však výstavy nelze dělat donekonečna, únava materiálu začíná bít do očí. Dá se tedy říct, že jsem jako kurátor narazil na své přirozené limity a musím soustředit síly jinam, kde snad mohu dosáhnout lepších výsledků.
MS: Výstava finalistů má posledních několik let svůj zaběhnutý formát, kdy každý z umělců vytvoří samostatné dílo. Neláká tě se proti tomuto formátu nějakým způsobem vymezit?
VM: Popravdě řečeno, vůbec mě neláká „vymezovat se proti“ něčemu. Ani nemám rád umění, které o něco takového usiluje. Pokud se dnes proti něčemu vymezuji, dělám to jen proto, že mě k tomu nutí vnější okolnosti, a pokud možno na jiné platformě, než je umění. U mých starších projektů, které by mohly být popsány jako „kritické“, nešlo (s výjimkou nešťastné spolupráce s Avdějem Ter-Oganjanem) ani tak o „vymezování se proti“ nějakému formátu jako spíše o „reflexivní práci s“ tím či oním formátem, který jsem ale vždy musel do určité míry přijmout. V podobném duchu jsme spolu s dalšími finalisty uvažovali o práci s formátem soutěže, bohužel jsme se však nikam nedostali.
VÁCLAV MAGID, Na poušti, 2010, instalace, variabilní rozměry, foto: Markéta Kubačáková, Galerie 36, Olomouc.
Jakub Matuška aka Masker Blanka Čermáková
Blanka Čermáková: Co za projekt si připravuješ pro výstavu nominovaných na CJCH?
Masker: Ještě ty věci nejsou v takové fázi, že můžu říct, že tam určitě budou, ale rád bych namaloval dva obrazy a udělal jednu bustu. A možná nakonec udělám něco k tomu, aby to tak mohlo z nějakého úhlu pohledu zapadat vše dohromady.
BČ: Znamená to, že se přesouváš od malování k vytváření soch a objektů, nebo je to jedna z odboček, stejně jako jsi dříve vytvářel videa, navrhoval oblečení nebo vydával knížky?
M: Nevím, průběžně mám nějaké nápadyi na jiné věci, než je malba, ale ne vždycky jsem schopný to sám realizovat nebo mít někoho, s kým by se na tom dalo spolupracovat. V případě těchto soch mi pomáhá najít cestu Richard Wiesner. Mně na věcech, které bych nedokázal udělat sám, baví to, že s někým můžu věc konzultovat a dovymýšlet. Je to příjemná změna oproti malování obrazů v ateliéru.
BČ: Kde bereš inspiraci pro příběhy, které zobrazuješ, a co je podle tebe na tvých plátnech typické?
M: Jsou to většinou figurální obrazy, v poslední době postavy maluju v nějakém prostředí, většinou městském. Často jsem maloval výjevy, které se týkaly nebo týkají vztahů mezi lidmi a komunikace. Teď se občas snažím si dopředu nevytyčovat konkrétní téma, které by měl obraz vyjadřovat, s tím, že se to celé vyjasní až při vzniku obrazu. Většinou začnu tak, že mám představu motivu, který nějakým způsobem ilustruje nějakou situaci. Někdy je to něco konkrétního, v čem se odráží něco zvláštního ze života. Jindy se k takovému nápadu dostanu při tom, když si kreslím. Často mívám představu postavy v nějaké pozici, začnu to malovat s tím, že pak dovymýšlím zbytek obrazu podle toho, co na plátně vzniká. Většinou se mi totiž nepodaří udělat to, co si přesně představuji, a to mě zavede trochu někam dál, než jak jsem si původně vymyslel. Pak se novou reakci snažím nějak vepsat do rozdělané kompozice, to mi pomáhá při tom, abych věděl, jak tu kterou postavu nebo prostředí stylizovat. Pro mne je takový způsob práce lepší než se snažit křečovitě dodržet to, co jsem si na začátku představoval.
BČ: Jakou máš představu o vývoji své práce do budoucna, kam bys ji rád směřoval?
M: Momentálně mám takovou představu věcí, ve kterých bych střídal různé způsoby, kterými maluji, aby některé části byly více kresebné. Tak jednou za půl roku se dostanu do fáze, že bych potřeboval změnit přístup nebo způsob, jakým obrazy dělám. Teď si zkouším některé části obrazu předpřipravit na laseru. Abych netrávil tolik času zakrýváním ploch lepenkou. Jenže to mě možná zavede někam, kde bude můj způsob vytváření obrazu natolik složitý, že se zase budu snažit dělat další věci co nejvíc rukou. Baví mě vytváření soch, jak jsem o tom mluvil, a pokud to jen trochu půjde, tak bych rád zkusil realizovat další nápady. Baví mě to, že můžu tvořit a mám prostor a čas se tomu věnovat. Tak to chci prozkoumat.
MASKER, Tram, 2010, akryl, malba sprejem, air brush na plátně, 155×170 cm, foto: archiv autora.
Terezie NekvindováAlice Nikitinová
Terezie Nekvindová: Jsi jediná žena mezi letošními finalisty CJCH (v poměru 1:6). Jak vnímáš svou pozici mezi nimi i jako relativně klasická malířka?
Alice Nikitinová: Všichni jsme docela různí umělci. Pro mě je to zajímavé, ale těžko si dokážu představit, že se dá vzájemně „soutěžit“. Já přímo nepracuji s tím, že jsem žena, v malbě jsem bez genderu. Na CJCH je to náhoda, nemyslím si, že by měli nějaká nařízení: tolik žen, tolik mužů…
TN: Primárně nezobrazuješ lidi, a když ano, jsou jen znakem v podobě třeba pracovního oděvu. Zároveň ve tvých obrazech není tolik přítomná třetí dimenze, jsou plošné.
AN: Figura do obrazu vnese literárnost. Existuje spousta jiných médií, které s ní dokážou pracovat lépe. Protože pracuji s malbou, vždy mě zajímá samotné médium – vztahy, proporce atd. Čistá abstrakce je moc estetická, bezproblémová, proto je v mých obrazech přítomný předmět, navíc trochu blbý, který shazuje patos abstraktní malby.
TN: Hodně se zajímáš o práci, ať už zobrazením postav popelářů nebo pracovních rukavic, je to tvé hlavní téma?
AN: Nechtěla bych se svazovat určitým tématem, to je nebezpečné. Témata přicházejí přirozeně, nejčastěji z běžného pozorování. U popelářů mě zaujaly barvy, pak jsem ale začala nacházet zajímavé souvislosti, ať už odkazy na Maleviče, nebo to, že malíř je vlastně taky dělník. Lidi očekávají od umění sváteční zážitek, chtěla jsem do toho vrátit všednost. Baví mě věci, které jsou o chybění informací, například dopravní značka z obrácené strany. Teď pracuji na sérii stržených cedulek a na sérii se železničními dráty. Poslední dobou se zajímám o divné objekty, jejichž funkci nechápu. Jsou pro mě jen bizarní věc. Ty si fotím a sbírám je.
TN: Máš pocit, že se tvá tvorba poslední dobou posunula? Třeba větším zájmem o detail, určitým „zazoomováním“?
AN: Dřív jsem dělala víc trashové věci, lákalo mě udělat něco nesprávně a nevážně,ale teď jsem preciznější. Ne v tom, jak jeto namalované, ale že věci dělám pomalu, začínám víc přemýšlet v abstraktních pojmech. Na mých obrazech je čím dál tím míň věcí, jsou prázdnější.
TN: Co chystáš pro výstavu finalistů CJCH?
AN: Pracuji na několika sériích a uvidím, co z toho vzejde. Nevím nikdy dopředu, jak to bude vypadat. Samozřejmě by bylo dobré udělat speciální projekt, ale to je pro mě tíživé a stresující. Rozhodla jsem se pokračovat přirozeným způsobem.
ALICE NIKITINOVÁ, Pivo, limo, nanuky, 2009, olej a akryl na plátně, 120×90 cm, foto: Willem Vermaase, courtesy Juliette Jongma gallery.
(Prostě se mluví a někdo něco řekne)Vasil Artamonov a Alexey Klyuykov
Jan Zálešák
Jan Zálešák: Dal by se nějak popsat model vaší spolupráce?
Alexey Klyuykov: Jak vymyslet nějakou věc?
JZ: V podstatě… zajímalo by mě, jaká je mezi vámi dělba práce.
Vasil Artamonov: Není to nic pevně daného. Malujeme třeba dohromady obrazy, jeden začne zleva a druhý zprava.
AK: Malovat umíme přibližně stejně, dřevo nebo dřevotřísku neumíme řezat taky zhruba oba stejně, takže je celkem jedno, kdo co dělá, alespoň co se týče samotného procesu výroby.
VA: To, jak se věci vymyslí, není úplně jasné. Prostě se mluví a někdo něco řekne. A kdo co řekne a jak, tak to už je celkem jedno… protože bez toho, co řekl ten druhý předtím, by neřekl tady ten tohle. A tím je to přitažlivé – je to pak společný mentální proud, který není dělitelný. Kdyby to bylo všechno jasné, tak to asi není ani zajímavé.
JZ: Pro vaši práci je celkem charakteristické, že má před ní člověk pocit, že jí nemůže porozumět čistě na základě toho, co vidí. Cítí, že by potřeboval nějakou oporu, aby mu dal někdo do ruky text nebo výklad.
AK: To dobře koresponduje s komentářem k rozhodnutí, proč jsme se dostali mezi finalisty CJCH. Stojí v něm, že jsme byli vybráni proto, že dobře pracujeme s historií umění, že se v ní orientujeme… takže to by asi mohlo být vysvětlení té nesrozumitelnosti. Ale není to pravda, tedy alespoň ne úplně.
JZ: Já to vidím podobně. Nemyslím, že je tu jasný teoretický systém v pozadí, který nějak využíváte. Vaše práce může být docela intuitivní, ale různých referencí se v ní dá najít opravdu hodně. Vzpomínám si, že když jsme byli na vernisáži vaší výstavy „Moudrost“ v Galerii G99, tak jsem měl silnou potřebu nechat si všechno vysvětlit a Vasil nám dělal improvizovanou komen- tovanou prohlídku.
VA: Na výstavách je těžké, že to, co lidi chtějí vědět, to jsou ta slova za tím.
JZ: Já se u spousty výstav spokojím s tím, že jim nerozumím. Ale u této konkrétně jsem potřebu dozvědět se něco navíc cítil opravdu silně.
VA: Asi provokujeme k tomu, aby člověk chtěl poznat skrytý příběh. Pracujeme s konkrétními odkazy, narativními momenty, ale není poznat, co je to za příběh. Je to polovičatá, divná věc… Možná se to napětí, které naše práce vyvolává, nějak týká české kultury, kde je zakotvená příběhovost navázaná na autenticitu. Práce ve dvojici má v tomto výhodu – nejde u ní snadno vystopovat individuální psychologie, nedá se rozdělit na dvě složky, dva autentické příběhy, a to je na ní možná iritující.
VASIL ARTAMANOV, ALEXEJ KLYUYKOV pohled do instalace Průběh podzimu, 2010, foto: Martin Polák.
Kateřina ŠtroblováDavid Böhm a Jiří Franta
Kateřina Štroblová: Často používáte formu osobních výpovědí, až intimních sdělení. Je pro vás práce ve dvojici určitým prostředkem zachování soukromí před zraky diváka?
David Böhm: Intimita může být prosté sdělení pocitu, bez jakékoli senzace; může být i ve způsobu instalace. Osobní výpověď je pro nás určitě důležitá a vnímám tak i celou tvorbu. Podobně jako intimita má pro mě „osobní sdělení“ více poloh a nemusí vždy znamenat nějaké zásadní vyznání. Tím, že dílo vzniká ve dvojici, se to osobní částečně stírá a vzniká trochu jiná informace.
Jiří Franta: Skupinovost je možná určitá berlička, jak dojít k něčemu zajímavému. Pokud jsme se někdy zabývali přímo intimním sdělením, pak asi šlo o výstavu finalistů Chalupeckého ceny 2009, kde divák za pomoci baterek mohl vidět věty napsané na zdi. Pro nás byl však důležitější pohyb, který divák musel učinit, aby je vůbec spatřil, než samotný obsah vět. Znovu činil podobný pohyb, který jsme museli udělat my, aby kresba mohla vzniknout.
KŠ: Neustále se zabýváte médiem kresby. Jaké jsou podle vás její možnosti a v čem je pro vás toto médium specifické?
DB: Kresba je pro mě nejdůležitějším médiem. Je to velice jednoduchá technologie, ale zároveň mám pocit, že v ní je něcozákladního. Fascinuje mě, jak, čím a kde může samotná kresba vznikat.
JF: Médium kresby je pro nás nejpřirozenější. Pokoušeli jsme se uplatnit i jiná média, ale brzy jsme narazili na velkou odlišnost v přístupu. Kresba umožňuje propojit naši společnou práci a zároveň svou jednoduchostí dává možnost velkého pole pro experimentování. Slouží nám k rychlému zachycení vjemů a jejich následnému zpracovaní do nového tvaru.
KŠ: Jednu svou kresbu jste nechali diváky rozšlapat, podruhé jste svůj prostor v podchodu dali k dispozici kolemjdoucím. Nakolik je pro vás intervence obecenstva zajímavá a podstatná? Ovlivňují vás možné reakce diváků již při vzniku díla?
DB: Nemyslím si, že nějak dopředu přemýšlíme, jaká bude reakce diváků, ale zároveň jsme rádi, když se diváci stanou součástí výstavy a mají vliv na konečný výsledek.
JF: Snažíme se o odlišné zpracování venkovního nebo galerijního prostoru. V Plzni jsme vnímali podchod jako možnost vytvořit interaktivní výstavu, kde se divák zapojí do samotného díla. Vyzvali jsme kolemjdoucí, aby popsali prostor svým sdělením. Snažíme se navodit nějakou situaci a tu pak nechat žít svým životem. Někdy to vyjde, někdy ne. Občas jsme mile překvapeni. Rádi s divákem pracujeme.
DAVID BÖHM a JIŘÍ FRANTA, 58 let, 2009, instalace, grafitová tuha, UV baterky, neviditelný inkoust, foto: Martin Polák.
Blanka Čermáková působí na AVU v Praze jako kurátorka a fundraiserka, je členkou alternativního kulturního centra Trafačka.
Markéta Stará je kurátorka a kritička současného umění.
Terezie Nekvindová je historička umění, působí na VVP AVU.
Kateřina Štroblová je teoretička a historička umění, věnuje se současné české výtvarné scéně.
Jan Zálešák je teoretik umění a kurátor brněnské Galerie mladých.
