Francesca von Habsburg VÁŠNIVÁ SPOLUPRÁCE by

by 11. 10. 2010

Jako sběratelka, filantropka a aktivistka chce po sobě Francesca von Habsburg zanechat výraznou stopu. Dcera barona Hanse Heinricha Thyssen-Bornemisza a modelky Fiony Frances Elaine Campbell-Walter se narodila v roce 1958 ve švýcarském Lausanne. V 80. letech měla své významné místo na londýnské klubové scéně a navštěvovala dokonce i Central Saint Martin’s College of Art, dokud nebyla po roztržce s profesorem ze školy vyhozena. V roce 1993 se provdala za Karla Habsburga, vnuka posledního rakouského císaře. V roce 2002 ale otevřela ve Vídni galerii Thyssen-Bornemisza Art Contemporary (T-B A21) a postupně se začala etablovat jako významná postava světa současného umění. U příležitosti zahájení nejnovějšího projektu T-B A21 v Istanbulu nazvaného The Morning Line jsem se jí ptal na její činnost sběratelky a filantropky.

Alexander Ferrando: Od roku 2002 provozujete ve Vídni galerii T-B A21. Co vás vedlo k jejímu založení?

Francesca von Habsburg: První projekt, který jsme jako T-B A21 uskutečnili, byla výstava Janet Cardiff nazvaná „Walking thru`“ (Chůze skrz, 2004). Do jejích prací jsem se zamilovala v roce 2001, když jsem je viděla v newyorské P. S.1. Byla to magická, nová zkušenost. Uskutečnila tuhle ohromující hudební instalaci. Název toho díla je The Forty-Part Motet (Moteto o čtyřiceti partech, 2001). Rozmístila 40 sborových zpěváků na různá místa v prostoru, přičemž každý z nich zpíval svůj vlastní part. Byl slyšet každý jednotlivý hlas, tedy něco, co v běžném sboru možné není. Koncept vytváření nové úžasné zkušenosti tak jednoduchými prostředky mne fascinoval. Chtěla jsem toto dílo koupit, ale nebylo na prodej. Když mi ho všechny galerie odmítly prodat, uvědomila jsem si, že je její dílo tak rozsáhlé, že se nejlépe vnímá v muzeu a ne ukryté někde v soukromé sbírce. Založila jsem Thyssen-Bornemisza Art Contemporary, protože to byl jediný způsob, jak by se seriózní umělci vzdali svých lepších děl. Jsou podezřívaví vůči sběratelům, kteří své sbírky pouze ukládají. O umění je důležité se podělit, propagovat ho a inspirovat jeho inovace prostřednictvím nových zakázek.

AF: Jaká síla vedla k jejímu založení a jaký je konečný cíl?

FVH: Můj přístup ke sběratelství je zaměřen na odrážení proměn v praxi současného umění prostřednictvím zakázek a podpory multidisciplinárních projektů, přičemž pracuji jak s etablovanými, tak i nově nastupujícími umělci různého věku, jejichž kariéry se nacházejí v různých fázích. Se založením úzce souvisí také idea „pavilonů“. Jde o interdisciplinární zakázky, v nichž se snoubí architektura, výtvarné umění, hudba, věda atd., a také pohyb po celém světě do nejrůznějších míst a kontextů. Domnívala jsem se, že pokud tyto pavilony umístíme po celém světě, inspirujeme tak lidi, aby se začali zajímat o současné umění.

AF: Jedním z ambicióznějších projektů T-B A21 je The Morning Line od Matthewa Ritchieho, ArandaLasch a Arup AGU. Mohla byste nám říci něco více o jeho přípravě?

FVH: The Morning Line je v podstatě dosud nejambicióznější projekt T-B A21 a také projekt, na němž jsem se nejvíce naučila. Jsem od přírody zvědavá a tento projekt je výsledkem spojení mnoha různých oborů. Je to platforma pro soudobou hudbu a skladbu a zároveň jde o strukturu spadající do oblasti public artu – 8 metrů vysokou a 20 metrů dlouhou, postavenou ze 17 tun potahovaného hliníku –, která zkoumá hru mezi obory, jako je architektura, hudba, matematika, kosmologie a věda. Je to zásadní inovativní projekt, protože spojuje tolik různých oborů, některé mate a mnohým se líbí! Jsem nadšená, že ho můžu přivézt do Istanbulu, protože miluji pohled na kontrast mezi městem tak hluboce usazeným ve svém kulturním dědictví a současným projektem sdružujícím v sobě mnoho různých oborů – výtvarné umění, architekturu i hudbu. Pro The Morning Line je to dokonalé místo, protože každý z nás dokáže pochopit umění budoucnosti, může-li ocenit umění minulosti. Staví to velikost do správné perspektivy.

AF: Na benátském bienále 2009 organizovala T-B A21 – společně s Columbia University – panelovou diskuzi „Poslední pokušení současného. Umělecko-architektonické experimentování s kulturním dědictvím.“ Jaké byly hlavní body této diskuze a čím byly důležité z hlediska samotného založení?

FVH: Symposium svedlo dohromady skupinu umělců, architektů, historiků, sběratelů, kritiků a kurátorů, kteří měli diskutovat o pohybu mezi experimentální prací a kulturním dědictvím. Výchozím bodem k úvahám o zachovávání historie a současném umění bylo dílo Jorge Otero-Pailose: The Ethics of Dust: Doge’s Palace, Venice 2009 (Etika prachu: Dóžecí palác, Benátky, 2009). Když se současní umělci nebo umělecké instituce rostoucí měrou vplétají do samotného přediva historického sousedství, je načase zahájit nový druh rozhovoru. Galerie se obrátí naruby – vnitřkem ven – a ulice naopak vnějškem dovnitř. Nová vlna experimentů aktivně maže dělicí čáru mezi uměním a architekturou a nutí znovu promýšlet budoucnost minulého.

AF: Kromě historického vztahu Rakouska s takzvanou „střední a východní Evropou“ dochází rovněž k rozsáhlým investicím do těchto oblastí a je jim rovněž věnována pozornost ze strany rakouského veřejného i soukromého sektoru. Jakým způsobem se na „středo- a východoevropském“ kulturním poli angažuje T-B A21?

FVH: V roce 2006 jsme zorganizovali putovní výstavu „Küba: Journey against the Current“ (Küba: cesta proti proudu). Na palubě upravené kontejnerové lodi Negrelli byla umístěna oceňovaná instalace tureckého umělce Kutluğa Atamana nazvaná Küba (2005), v níž vede rozhovory s obyvateli provizorních obydlí v istanbulském slumu zvaném Küba. Tato loď plula po Dunaji z Rumunska do Vídně přes sedm různých států. Na každé ze zastávek se objevoval geografický prostor v konkrétních politických a kulturních kontextech – v Rumunsku, Bulharsku, Srbsku, Chorvatsku, Maďarsku a na Slovensku. V dialogu k Atamanově původní instalaci se představila nová umělecká síť vzniklá na zakázku T-B A21 s cílem reagovat a odpovídat na otázky, obsahy a problémy Atamanova díla Küba prostřednictvím nezávislých projektů a děl v rámci jejich vlastních sociálně-politických prostředí. V Turecku jsme zase rozjeli mnoho sociálně informovaných projektů se širokým geografickým záběrem. Letos otevíráme Tactics of Invisibility (Taktika neviditelnosti) představující 15 současných tureckých umělců. Doufáme, že istanbulská The Morning Line pomůže vybudovat kulturní most mezi Vídní a Istanbulem. Odráží se v tom i můj cíl oslavit bohatou kulturní minulost i hustou síť a ducha současné tvorby.

AF: Váš otec Hans Heinrich Thyssen-Bornemisza, shromáždil jednu z významných evropských uměleckých sbírek. Do jaké míry ovlivňuje jeho sběratelská činnost i sama sbírka vaše angažmá v oblasti umění a sběratelství?

FVH: Patřím do čtvrté generace sběratelů – v rodině existuje dlouhá tradice sběratelství. Můj dědeček byl velký přítel a podporovatel Rodina a objednal si u něj také několik velkých soch. Můj otec zdědil velkou část sbírky a vytvořil si svou vlastní vášeň, přičemž se snažil sbírku zkompletovat a získat díla od svých bratrů a sester. Koncem 50. let začal sbírat moderní umění, v čemž ho velice podporovala moje matka. Koncem života čítala otcova sbírka přes 1000 maleb, z nichž mnohé byly velice vzácné a dosahovaly té nejvyšší kvality. Já sbírám jiným způsobem. Moje vášeň ke sběratelství vychází ze zadávání zakázek na nové projekty a ze spolupráce s umělci – tato část je inspirující a vysoce návyková. Nenazvala bych se proto ani tak sběratelkou jako spíše osobou generující projekty, filantropkou. Chci naplnit své sny a stát se filantropickou producentkou.

AF: Můžete nám povědět něco více o nadcházejících mezinárodních projektech?

FVH: Výstava ve španělském Gijónu představující nejvýznamnější díla ze sbírky; otevření „Taktik neviditelnosti“ v berlínském TANAS a istanbulském ARTER; „Kaleido-skopické oko“ v Budapešti v roce 2011; nová budova ve Vídni; tři nové zakázky; symposium v Benátkách v rámci Bienále architektury a dvě nové publikace! Máme toho hodně!

Zvláštní poděkování patří Stefanii Vertoldfer z T-B A21

MATTHEW RITCHIE S ARANDALASCH A ARUP AGU, The Morning Line, 2007, pohled do instalace v Istanbulu, 2010, foto: Murat Durusoy, courtesy T-B A21, Vídeň.

CARSTEN HÖLLER, Y, 2003, pohled do instalace Collection as Aleph v Kunsthaus Graz, 2008, courtesy Landesmuseum Joanneum, Graz a T-B A21, Vídeň, foto: Niki Lackner.

CHRISTOPH SCHLINGENSIEF, Animatograph – Iceland-Edition, (House of Parliament / House of Obsession) Destroy Thingvellir, 2005, zakázka na performanci od T-B A21 pro Reykjavik Arts Festival, Reykjavik, copyright Christoph Schlingensief Produktion, courtesy T-B A21, Vídeň.

Alexander Ferrando

More stories by

Alexander Ferrando