Milena Dopitová VŠECHNO SE VRACÍ, PROTOŽE BLOUDÍ by

by 11. 10. 2010

KDYŽ MILENA Dopitová v roce 1993 vytvořila mnohovýznamový objekt Nepočítám se svou proměnou, bylo jí třicet let. Přestože měla za sebou řadu výstav u nás i v zahraničí (včetně benátského Aperta, kde byl zmíněný objekt vystaven), teprve končila Akademii výtvarných umění v Praze. Zde se potkala nejen s Pavlem Humhalem, ale i s dalšími členy skupiny Pondělí (Michal Nesázal, Petr Písařík, Petr Lysáček, Petr Zubek), která pro ni byla důležitým odrazovým můstkem k vlastní tvorbě. V rámci skupiny proběhla zásadní diskuse, jak dělat umění jinak než postmoderní generace 80. let prezentovaná Tvrdohlavými. „Pondělníci“ se snažili najít nové umělecké formy vyjadřující autentický zážitek své doby. K reflexi skutečnosti se dostávali přes každodennost, osobní identitu a intimitu. Dopitová mezi nimi vynikala svou schopností tyto pocity a témata objektivizovat. Objektivizováním zde myslím nejen zobecnění, ale i schopnost přetavit často těžko uchopitelné intimní ideje do všeobecně pochopitelné formy – objektu. Dopitová má výjimečný smysl pro materiál a tvar. Její díla z 90. let jako Překážky (1992), už zmíněné Nepočítám se svou proměnou (1993) nebo Helmy (1993) jsou nejen překvapivými objekty, ale i tvarově vytříbenými sochami. Dopitová vždy čerpala ze svého života a do svých děl promítala své osobní zážitky a prožitky. V řadě děl se objevuje ona sama nebo její blízcí. S empatií sobě vlastní se dotkla řady společensky znepokojivých témat, jako je stárnutí nebo smrt. Přestože její díla provokují svým ponorem do nejintimnějších hlubin lidského osudu, nikdy není sentimentální nebo vulgární. Často pracuje s multiplikací a prostorovou instalací, v níž se nebojí spojovat nápadité objekty, fotografie a videa. Kombinace nadčasového odstupu k lidsky osobním otázkám s vizuální vytříbeností jejích děl z ní udělala mezinárodně srozumitelnoua uznávanou umělkyni.

Pavlína Morganová: Mileno, od tvojí poslední retrospektivní výstavy v Čechách uběhlo dlouhých deset let. Pavel Liška se tě tehdy v rozhovoru zeptal, jaký je tvůj životní cíl, a ty jsi odpověděla, že chceš mít dobré podmínky, čas a klid pro práci. Podařilo se ti to v následujících letech?

Milena Dopitová: V době, kdy proběhl zmíněný rozhovor, jsem právě prožívala těžší osobní období. Proto také moje odpověď zněla tak, jak zněla. Spousta věcí se už vyřešila. Samozřejmě jsem celou dobu pracovala na různých projektech, ale ten klid a pohodu vnímám vlastně až poslední dva, tři roky.

PM: Jak se vlastně žije současné české umělkyni, která má mezinárodní renomé?

MD: Vždycky může být hůř a vždycky může být líp. Bohužel současný systém mnohdy neumožňuje lidem v oboru vyjadřovat se aktuálně ke konkrétním věcem. Je to trochu běh na delší trať. Jsem spokojená s tím, že mám pracovní kontakty v zahraničí, tady v Čechách mě mrzí, že toho prostoru moc není. Důvodem mohou být jakési vlny, období, která mají úměrný ekvivalent s přibývajícími umělci, nedostatkem kurátorských aktivit, finančních prostředků, výstavních prostorů…

PM: Tím se dostáváme k pragmatické otázce – čím se živíš?

MD: Učím na dvou univerzitách a k tomu sem tam nějaký prodej umění většinou do zahraničí.

PM: Máš galeristu?

MD: Od začátku své práce jsem spolupracovala s galeriemi. První byla galerie MXM. Po revoluci jedna z prvních galerií, která měla skvělý program a zastupovala nejvýraznější osobnosti z české scény. Potom to byla od roku 1997 do 2009 Galerie Jiří Švestka. Tam byla zpočátku také velmi produktivní spolupráce a vznikla řada zajímavých projektů. Od začátku letošního roku jsem zatím bez galerie, ale volně spolupracuji s Ronald Feldman Gallery v New Yorku, kde připravuji projekt, a začala jsem spolupracovat s galerií AMT Project v Bratislavě.

PM: Tvoje tvorba z 90. let je u nás poměrně známá a podle mě pro toto období klíčová. Od zmíněného roku 1999 ale neproběhla v Čechách žádná tvoje větší výstava, takže tvé práce, které jsou nyní vystavovány převážně v zahraničí, tady málokdo zná. Mohla bys nám říci, jak se tvoje tvorba od konce 90. let proměnila?

MD: V 90. letech vznikly projekty, které se zabývaly identitou, hygienou. Sociální tematika rozvíjela každodenní zkušenosti v objektech a instalacích. Například projekt Hádej, jestli jsi můj přítel (1999) se dotýkal mladé „porevoluční“ generace. Zahrnoval více médií dohromady: od videa přes fotografický cyklus, objekty, interaktivní instalace komiksů, bublinové dělo s objektem hostií…. Pak následovaly projekty spojené se smrtí, později se stářím. Další práce opět oslavovaly každodennost, např. video Ještě mám půl hodiny (2007) nebo fotografický cyklus Má vítr také paprsky? (2007). Inspirací je život sám, tedy nevím, co najdu zítra… Když porovnám jednotlivé tematické celky od začátku 90. let, je patrná jistá kontinuita v pokračování a rozvíjení již zrealizovaných témat. Například vlastní identita dvojčat byla poprvé prezentovaná 1991 v instalaci Já a moje sestra. K tomuto konceptu jsem se vrátila v projektu Sixtysomething v roce 2003. Nebo téma smrti se periodicky opakovalo například fotografickým cyklem Zeď přání (1995), později videoprojekcí Nalíčit, oholit (2000) nebo instalací S, M, L, XL, XXL (2000).

PM: A jaká nová témata se v tvé práci po roce 2000 objevila?

MD: Myslím, že hlavní změna nespočívala ani tak v tématu, jako ve využití nových médií, která mi nabídla další výrazové prostředky. Možnost kombinace videa, objektu, fotografie, zvuku otevřela prostor pro další interpretace a roviny pohledů. Takže můj projev byl bohatší a já jsem se v takové konstelaci cítila dobře.

PM: Vím, že jsi vytvořila celou sérii videí. U nás je známý především projekt Sixtysomething, jehož součástí jsou tři filmy. Na něj tematicky navazuje video Vím, že nemůžeš slyšet tuto píseň (2006) – milostný tanec bývalých baletních mistrů. A co ostatní filmy, u nás méně známé? Mohla bys o nich říct něco bližšího?

MD: Téma videa Ještě mám půl hodiny (2008) reprezentuje nám známé denní činnosti převlékání a jízdu na rotopedu. Obě akce jsou propojeny v krátkém časovém úseku. Jízda na rotopedu je zkomplikovaná neustálou výměnou – převlékáním oděvů během jízdy. Shon, stres, respektování společenských norem, snaha vypadat co nejlépe, i když podmínky nejsou ideální. Tak by se dal charakterizovat obraz nejedné dnešní ženy, ale nejen jí.

Pro výstavu „Punctum“, kterou připravoval Václav Magid, jsem natočila video Vojta (2007). Punctum je podle R. Barthese jakási pointa snímku, bod, který zasahuje diváka do srdce, něco, co nám odkrývá území subjektivních emocí. Na videu je dítě – můj syn hrající na housle.  Stále se opakující skladba spouští emoce dítěte a divák přesně neví, jestli pláč nebo blažený úsměv je založený na prožitku skladby, anebo je to otázka vztahu k této činnosti. Kdo v tomto případě touží hrát na housle? Je to dítě, rodiče nebo učitel? Tradiční zájmová činnost se konfrontuje se současnými aktivitami spojenými s počítačovými technologiemi, které v dnešní době přirozeně převládají nad klasickými činnostmi. Zajímá mě, jak tuto otázku vnímá společnost, jestli absence těchto činností nebude mít v budoucnu vliv na kvalitu hodnot jedince.

V roce 2008 jsem v New Yorku natočila video Hezký den, vám všem. Zaujalo mě místo na jižní části Manhattanu, kde je v parku na chodníku instalován kachlový zvukový čtverec. Jednotlivé kachle při sešlápnutí rezonují v konkrétní tóny. Přes poledne tudy proudili turisté různých národností. Lidé kolem procházeli do práce a zase zpět. Někteří z nich se zastavili, aby si zahráli. Vstupovali na jednotlivé kachle a tancem vytvářeli svoji skladbu. Bylo to o momentu zastavení se v každodennosti, kdy si člověk udělá hezkou, pozitivní chvilku.

PM: Dvě z tvých videí jsme mohli v minulém roce vidět na výstavě „Narušitelé hranic“ v Městské knihovně.

DM: Video Běž si hrát (2009) je záběr na ruce stavějící objekt z písku, který je neustále ničen silnými mořskými vlnami, za zvuku blížící se další zkázy. Takže proces stavby stále probíhá a je neustále ničen. Je to o pocitu, který je přítomný občas nejen u nás jednotlivců, ale může být vnímán jako jeden z rysů společnosti, dotýkající se vztahů, různých oborů a směrů…, a korespondovat s ním.

Poslední třífázová projekce videí, o němž můžeme mluvit, má název M.M.D. (2009). Každý obraz reprezentuje samostatný tanec „jarmilek“. Tak se nazývala jediná dívčí, dámská sportovní obuv vyrobená a hromadně používaná v období socialismu. Těžko si dnes umíme představit na trhu pouze jednu značku obuvi. Tato uniformita přesně reprezentovala dobu a stav věcí. S odstupem času se tyto životní podmínky jeví v mnohých směrech absurdní, hlavně pro později nastupující generace. Stále jedny takové jarmilky mám a ani nevím proč… Mají své „odžito“, jako kdyby měly nějaké právo na svou existenci v botníku. Možná tím důvodem je jen vzpomínka na mládí a čas, který v nás jaksi stále přetrvává. I v dnešní době mají konkurence schopný design s krásnou podrážkou. Na ní jsou po celé ploše v jednom šiku seřazeny desítky cvičenců. Jarmilky na videu tančí samy a jsou schopny svoji performanci bez problémů prezentovat v současném hudebním stylu.

PM: Mně osobně se tohle poslední video moc líbilo, protože ve mně vyvolalo řadu vzpomínek, které mají spíše formu zvuků a vůně tělocvičny než konkrétního obrazu. Ve zmíněných videích se objevuje množství různých témat. Která z nich tě teď zajímají nejvíc? Máš je nějak formulovaná?

MD: Jsou inspirovaná každodenností a snad jsou jakousi oslavou prožitých pocitů, myšlenek a zkušeností. Je to otevřený prostor, který nemá ohraničení a nekalkuluje s tím, co bude následovat. Reaguje na to, co je teď, a chce to uložit do paměti. V roce 2008 jsem v Muzeu Swansea ve Velké Británii udělala zvukovou instalaci Všechno se vrací, protože bloudí. Krásný muzejní prostor reprezentující keramické, porcelánové soupravy hrníčků, talířků, nádob atd. někdy od 9. Století po současnost byl místem rozhovorů, které se spouštěly při procházení místností. Ta se zaplňovala rozhovory, které mohly probíhat například při odpoledním čaji napříč generacemi a stoletími. Vedle banálních rozhovorů jsou přítomné i ty, které řeší osobní manželské, milenecké, společenské vztahy, kde vedle vážných témat má své místo i humor a nadsázka. Například v rozhovoru dvou mužů: „Ten jogurt je nějakej divnej. To není jogurt, to je majonéza.“

PM: Ty jsi od roku 2000 kromě videí vytvořila i množství objektů. V roce 2002 to byla pro mě fascinující Hruška orální, anální, vaginální.

MD: Tento objekt vznikl pro výstavu „Politik-um“, která se konala na Pražském hradě. Zaměřovala se na boj proti násilí. Hledala jsem, co by mohlo reprezentovat prvek násilí. V muzeu mučicích nástrojů jsem našla tzv. hrušku, asi osmi až deseticentimetrový kovový předmět, a seznámila jsem se s mechanizmem jejího používání. To byl přesně ten nástroj, který může zlo reprezentovat. Zlo nemusí být mnohdy na první pohled viditelné a může být skryté pod delikátním povrchem. Původní kovový předmět pro nezasvěcené působí zajímavě svým tvarem, pohybem a divák ho může vnímat jako součást mechanického systému, design spony nebo jakéhosi šperku. Vznikl objekt, který připomínal zmíněnou hrušku, ale mohla to být také nová rostlinná forma nebo součást architektury.

PM: Ten objekt je vyroben ze zvláštního materiálu. O co se jedná?

MD: Je to kovová konstrukce potažená speciální látkou, která se používá na dresy krasobruslařů a tanečníků při vystoupení. Je lesklá a působením světla připomíná kovový materiál. Má působit exkluzivně.

PM: Po celá devadesátá léta jsi pracovala s různými textilními materiály, ať už to byla vlna nebo úplet. Jak se tyto materiály u tebe proměnily po přelomu století? S čím pracuješ dnes?

MD: Všechno podléhá vývoji, a mění se tedy i materiál. V devadesátých letech pro mě vlna reprezentovala ochranu těla, jistou intimitu a její charakter. Barva byla součástí myšlenky, například když jsem dělala pro Benátské bienále tunel s názvem Nepočítám se svou proměnou (1993). Třímetrová konstrukce potažená červeným úpletem z vnitřního i vnějšího prostoru – pomyslný tunel vycházel z myšlenky klinické smrti a zároveň připomínal gynekologické křeslo – obě formy mají něco společného – například jistý časový průběh a nejistý konec. Naopak u instalace Následuj mě z Pittsburghu (1996) je centrální objekt vytvořen pouze ze železné konstrukce se zavěšenými koženými háky uvnitř. Symbolizoval cestu v mezičase, nemohl být uzavřen svými stěnami. Textil byl nejen nositelem významů, ale také důležitým prvkem modelace tvaru. Helmy z kadeř- nického salónu jsem převedla v monstra připomínající novou živočišnou formu. Železná konstrukce byla potažena látkou charakteristickou pro toto prostředí (chrání oděv v průběhu různých procedur). Téma je prvořadé a až pak dohledávám médium, materiál a název. Poslední objekty z letošního léta si hrají s tvary a jejich významy. Odpad – odřezaná, nepoužitá část vyčleněná z procesu výroby (znehodnocená chybným měřením nebo řezem…) je základním materiálem. Skládáním těchto tvarů vzniká nová kvalita – forma i obsah. Nevíme, co mělo být finálním výrobkem. O funkčnosti se můžeme dohadovat prostřednictvím výřezů, děr, zářezů… Jediným spojovacím materiálem, jenž svazuje náhodné tvary k sobě, je systém gumiček. Vzájemně je propojuje, ale zároveň nechává prostor pro změnu skladby jednotlivých částí. Vzniklé objekty-architektury mají název Úsporná varianta (2010) a další je cyklus instalací Příště u vás (2010), kde jednotlivé kompozice rozehrávají nekonečnou řadu možností v sestavování tvarů a gumičkových vzorů.

PM: Na závěr bych se tě chtěla zeptat, jak vnímáš současnou situaci na české scéně. Nemáš jako umělkyně někdy pocit určité marnosti?

MD: Ona to není jenom věc pocitu marnosti nebo zbytečnosti, je to především záležitost realistického pohledu na fungování umění u nás. Jak skutečně profituje trh s uměním nebo do jaké míry má respekt v povědomí společnosti – a s tím jsou propojeny osobní i profesní vztahy. To všechno spolu souvisí a neustále to člověka obklopuje a stíhá, protože tu práci neděláme do šuplíku, ale pro lidi, abychom jejím prostřednictvím komunikovali a konfrontovali se. A pokud tato komunikace neprobíhá nebo není umožněna, tak je pro umělce velmi těžké, aby pracoval stále s elánem a s vnitřním přesvědčením.

Naše generace nastupující v devadesátých letech se nikdy neptala, co za to. My jsme pracovali, protože jsme vnitřně museli – bavilo nás to a naplňovalo. Tržní průmysl v tom nehrál roli. A naopak tento náš benevolentní přístup kazil instituce okolo, které nám mnohdy i dnes nabízejí realizace projektů bez finančních prostředků. Řada těchto „důležitých“ lidí spoléhá na to, že je to přece náš „koníček“, ne? A když se setkávám se svými vrstevníky a na toto téma narazíme, tak si uvědomujeme, že se po této stránce stále potýkáme s jistou nepraktičností.

PM: Takže se pak musíte živit ještě někde jinde.

MD: Protože chci svobodně dělat to, co cítím jako smysluplné a čemu věřím, tak ta práce vedle slouží zároveň jako prostředek k uživení. I v době zastupování galerií jsem nepociťovala velkou změnu v přísunu financí. Ale kde byla v tomto případě chyba, o tom nechci mluvit. Myslím si, že pro galeristu by mělo být zásadní – uživit umělce, aby mohl tvořit.

Milena Dopitová (*1963 ve Šternberku) žije a pracuje v Praze. Vystudovala 1986-1994 AVU v Praze, absolvovala řadu stipendijních pobytů v zahraničí. Obdržela několik ocenění. Vystavuje od roku 1990 doma i v zahraničí. (milenadopitova.cz)

MILENA DOPITOVÁ Domácí úkol, 2009, fotografie,variabilní rozměr.

M.M.D.,2009,ze série digitálních fotografií,100x70cm. Foto: Martin Polák.

MILENA DOPITOVÁ, Sixtysomething, 2003, ze série digitálních fotografií,150x200cm,courtesy Brooklyn Museum, New York, Erste bank, Vienna, private collection, Washington.

Následuj mě, 2001, železná konstrukce, textil, 120x300x400 cm. Foto: Martin Polák.

MILENA DOPITOVÁ, Úsporná varianta I, 2010, objekty, dřevěná konstrukce, gumičky, výška 25 cm;

Úsporná varianta II, 2010, objekty, laboratorní sklo, gumičky, variabilní rozměr. Foto: Martin Polák.

Pavlína Morganová je historička umění a kurátorka, působí na VVP AVU.

More stories by

Pavlína Morganová