ARCHEOLOGICKÝ ÚVOD K TAPETĚ JAKO BUDOUCÍMU KLÍČOVÉMU POJMU
genius loci (video, 3′ 20′′, 2002) 1
„Dynamická studie – Film je natočen klasickou animační technikou na 16 mm inverzní film. Každá 1/24 vteřiny, tedy jedno okénko, je vyplněno fotografií jednotlivého člověka. Prolínání tváří funguje na principu nedokonalosti lidského oka, kdy postupně z konkrétních tváří vzniká tvář kohosi, připomínající každého „zúčastněného“, současně je tváří celého davu. Podobný všem, zároveň nikomu.
Statická studie – Malé fotografie (1x2cm) lepené na dvourozměrný formát. Na velké ploše dochází k efektu abstraktizace. Tváře přestávají působit personálně. Vzniká dekorativní objekt, připomínající tapetu, závěs. Personifikovaný mikrosvět genia loci se ztrácí a na úrovni makrosvěta se stává jen obyčejným vzorkem na tapetách.“ 2
Takto popsala v roce 2002 tehdy ještě studentka pražské VŠUP Tereza Velíková svůj projekt genius loci. V obou odstavcích, zdá se, rezonují dva důležité momenty charakteristické pro autorčina budoucí videa a instalace – subjektivní, lehce manipulativníkomentáře mezilidských vztahů. Je to moment, kdy z konkrétní tváře vzniká „tvář kohosi“, a druhým momentem by mohla být přítomnost tapety, obrazu jakési repetitivní zdobnosti.
Tereza zmiňuje nedokonalost lidského oka, jako by si již tenkrát vytkla svůj dlouhodobý cíl – ohledávat možnosti „vidění, zírání, podívané, vizuální zvědavosti, vizuální nudy či vizuálního konzumu“ nás všech včetně sebe samé. Terezou zobrazené persony jsou podobné všem i nikomu z těch, co je pozorují. Všichni zobrazení se tak stávají dalšími průmětnami divákových asociací. Tváře, snímané osoby a jejich vzájemné vztahy jsou pomyslnou projekční plochou připravenou pro divákovu sebeprojekci. Proto není nutné znát minulost těchto zobrazených (byť víme z konkrétních náznaků či z popisků, že se jedná o Terezinu sestru, rodiče či babičku), není nezbytné dopodrobna poznávat realitu, ze které byly ony osoby vytrženy. Není také možné ani očekávat přímočarou sondu do jejich soukromí. Autorka jiné reality vědomě upravuje zvuk i obraz. Pro „své zobrazené“ tak manipulací pokaždé chystá zcela nový kontext, možná obecnější, otevřenější a přístupnější náhodnému divákovi. I nově vytvořený kontext však ona rezidua Tereziny reality obsahuje.
Tereza zpočátku upravuje nalezené pohyblivé i statické obrazy (např. video-instalace We are watching you (2004) a pestře kolorované fotografické dvojportréty Moje sestra a já, (2005) nebo samostatně prezentuje autenticky nahraný zvuk (např. nahrávka Rodinná umělkyně (2006), audio-instalace Dialog1 a Dialog2 z roku 2008), v dalších vrstevnatějších projektech, v komplexnějších instalacích (např. projekty Hluchá místa, 2007, Pepito, 2009 nebo Domino, 2009) bude však manipulován současně obraz i zvuk. Vizuální percepci nám propříště autorka zkomplikuje právě jistou disharmonií viděného a slyšeného. Pohrává si s našimi očekáváními, s naší důvěrou v pravost zobrazeného i v pravost akustického záznamu – onoho námi viděného a slyšeného, zcela v duchu filosofií o „prolhanosti“ nových médií.
Snad jen pro doplnění v krátké odbočce od hlavního toku textu společně nahlédneme pod dojmem retro vybledlých papírových tapet i do staršího vydání slovníku cizích slov na to, jak zněla obecná definice tapety: „Tapeta, ž, 1. je papír, tkanina nebo umělá hmota zdobená geometrickým vzorem (nebo rostlinnými, zvířecími, věcnými a jinými motivy) určená k pokrývání stěn; 2. hovorově ustálené spojení být/octnout se na tapetě, přijít na tapetu znamená být/stát se předmětem hovoru, zájmu nebo také přijít na přetřes.“ 3
TAPETA JAKO SVÉBYTNÝ TOPOS, TAPETA JAKO DEKORACE
Tereza Velíková několikrát ve svých nejnovějších videích užívá tapetu (ve smyslu 1.) jako univerzální důvěrný topos – místo. Mnohdy jako místo s tajemstvím. Tapeta nás nepřímo uvádí do jiných než našich obývacích pokojů a ložnic (např. video Zpovědnice 01, 2008) nebo nás jindy láká listovat si památníkem a pročítat dojemné fráze o přátelství holčiček s copánky. Tapeta se tak v případě instalace Everybody loves me (2006) stává kromě dalších artefaktů absurdní výpovědí upřímné lásky: „Píši ti jen skromným slovem, šťastná buď a nezapomeň! Nejdražší Terezce její kamarádka Lenka.“ Najednou se pomocí tapety ocitáme velmi blízko, kdesi uvnitř. Jednou uvnitř pokoje, uvnitř obrazu, jindy uvnitř hlavy nebo hlav, uprostřed hovoru či uvnitř přístroje. Stáváme se svědky absurdních situací. Tapeta je tedy v podání Terezy Velíkové vizuální zkratkou i vizuálním prostorovým zhuštěním. Komplikovaný popis místa je vměstnán do univerzálnější odrazové plochy pro naše zasunuté vzpomínky nebo možné interpretace viděného a slyšeného. Tapeta je dekorativní, výrazná, zapamatovatelná, a přitom nekonkuruje přehrávaným monologům ani zranitelným rozpačitým protagonistům sedícím před ní. Tapeta je pro Terezu kulisou nenápadných vnitřních dramat. 4 Tapeta se stává zvýrazněnou klíčovací plochou, významovým rozhraním, akcentovaným pozadím. Tapeta samozřejmě odkazuje v novějším zadefinování ve smyslu anglického wallpaper také k obrazovce počítače, k displeji mobilu, tedy k názvosloví nových medií obecně.
Po lehkém průzkumu tapety v podání Terezy Velíkové, s přihlédnutím k výše zmíněné starší slovníkové definici, si mohu dovolit toto, pro někoho možná úsměvné, zobecnění. Před „tapetou 1.“ posedávají obyčejní zobrazení a na „tapetě 2.“ se ocitají naše vztahy a sociokulturní stereotypy zvýrazněné pro dnešní dobu typickou schizofrenií zvuku a obrazu. Tapetou ve smyslu 1. Se pro zobrazené „uvězněné“ uvnitř obrazů stávají stěny bílé krychle a my příchozí jim vytváříme pohyblivý obraz, který sledují.
BLÍZCÍ RODINNÉ UMĚLKYNĚ
„Moje rodina se mi snaží vyjít vstříc. Chápou to jako pomoc a já jsem jim za to vděčná, protože občas hrají úlohu někoho, kým by třeba být nechtěli.“ 5
Před ornamentální tapetou se v roli pozorovaných mnohdy ocitají rodiče, babička, sestra a další blízcí, přátelé i známí „rodinné umělkyně“ Terezy Velíkové. Nejsou to herci, tedy nehrají zcela. A to je velmi cenné. Tereza má jedinečnou možnost nasnímat kamerou jejich přirozenou existenci bez zvuku. Důvěřují Tereze.
Zvuk zase Tereza nalézá, sbírá, objevuje nebo „krade“ na jiném místě či v jiné situaci. Záměrnou manipulací zvuku dochází ke změně reality zobrazených, vzniká fiktivní situace, jiná skutečnost, dodanou zvukovou stopou se mění i percepce obrazu. Nervozitu z nenápadného nesouladu zvuku a obrazu, z významových vizuálních i akustických pomlk vyvolává autorka záměrně. Jakési chvění z této disharmonie se přenáší na diváka. Původně snadná konzumace videa – syntetického „nového“ média – se tak komplikuje.
Erbovním počinem zobrazujícím blízké je Terezino video Zpovědnice 01 (2008). Pár – starší žena a muž – zřejmě sleduje televizi. Sedí blízko u sebe, znají se tedy důvěrně. Mezera mezi nimi nám však podsouvá interpretaci o samostatné existenci jednoho v těsné blízkosti druhého. Hlasy mladých žen popisují vlastní rodinné vztahy, a významově tak prostupují poměrně statický pohyblivý obraz. Poklidný a původně mlčenlivý obraz se pomocí hlasů zvenčí dramatizuje. Prohlubuje.
I’AM READY!
I kdyby nebylo nikdy natočeno video I’am ready! (2005), vím, že Tereza je připravená. Připravená nahrávat zvuk. Fascinovaná filmem natáčí obraz. Sleduje „obyčejné vztahy“ i „velmi nebezpečné známosti“. Tereza re-konstruuje a re-mixuje vzácný získaný materiál. Nešetří nás, zobrazené ani sebe. Nehledá dokonalost. Je citlivou pozorovatelkou okolí. Manipulací, zřetelnými střihy reality nám zviditelňuje neviditelné, nepřiznané. Potlačované. Pokud ji shodně Tomáš Dvořák i Lenka Vítková označili ve svých textech jako umělkyni dramatickou, byla to trefa do černého, pro mne je navíc ještě umělkyní rodinnou.
Konceptuální podstata projektů Terezy Velíkové vzniká na bázi intuitivního vidění a cítění, zřetelný je také reálný, odpozorovaný základ jejích fikcí. Filmové postupy umožňují Tereze zviditelňovat mezilidské vztahy do té míry, do jaké si je před obrazovkou připustíme sami. Tereza Velíková, rodinná umělkyně, mění ve svých audio i video instalacích pozorovatele v pozorované. Zdařilá koncepce projektu We are watching you (2004) graduje přes Hluchá místa a Zpovědnici 01, 02 (2008) ke komplexnějším výstavním projektům Pepito a Domino z roku 2009 nebo až k zatím poslední letošní samostatné výstavě Minus jedna prezentované v galerii Fotograf Studio.
1 Genius loci byl vystaven v rámci výstavy GERMINATIONS 13 – PLAY AND CONTROL (kurátor Koen Broucke) v Pori Art Museu ve Finsku. V prosinci 2002 se stal součástí stálé sbírky Pori Art Musea.
2 Popis projektu genius loci viz avu.cz/~terezavelikova/.
3 Klimeš, L.: Slovník cizích slov, SPN, Praha, 1996.
4 Více k „dramatickému pojetí“ instalací Terezy Velíkové v tiskové zprávě Lenky Vítkové (výstavní projekt Pepito v galerii Kabinet T., Zlín, 2009) viz kabinett. cz, také v tiskové zprávě Tomáše Dvořáka (výstavní projekt Minus jedna, Fotograf Studio, 2009) nebo na fotografstudio.cz.
5 Interview pro ZL, odpověď na otázky „Ve svých dílech využíváte i rodinné příslušníky. Jsou ochotní ke spolupráci? Určitě jste to spolu museli řešit. Jak to vnímají?“, viz kabinett.cz.
Tereza Velíková (*23. 10. 1979 v Plzni) žije a pracuje v Praze. Vystudovala Střední průmyslovou školu grafickou (1996–1999) a VŠUP (1999–2005, Konceptuální a intermediální tvorba, Adéla Matasová, Jiří David) v Praze, v roce 2003 absolvovala zahraniční stáž na University of New Mexico, NM, USA 2005. V současnosti dokončuje pod vedením doc. Vladimíra Skrepla doktorandské studium na AVU v Praze (od 2006).
Společně s Terezou Severovou a Barborou Zacho-valovou je spoluzakladatelkou galerie ENTRANCE v Praze (entrancegallery.com).
TEREZA VELÍKOVÁ, Babi 01, 2008, video ve smyčce, foto: archiv autorky.
TEREZA VELÍKOVÁ, Každý mě má rád…, 2007, detail tapety, instalace.
Hluché místo, 2007, objekt v rámci instalace; Zpovědnice 03, 2009, video ve smyčce. Foto: archiv autorky.
Katarína Uhlířová je teoretička umění a kurátorka.
