Pavla Gajdošíková při výstavě „1147 adres“ v galerii 35m2 tematizovala juxtapozici mezi uzavřeným světem osobního prostoru bytu a obecnou problematikou rodinného bydlení, zejména funkcionalistických domů. V první části instalace prezentovala překreslené záznamy svého bezprostředního okolí – stůl, ručník, koberec, květiny, oblečení, nádobí a další předměty. I přes jejich rozdílné materiály se v černobílé lince kreseb slil jejich status do jedné roviny. Na druhé straně galerie promítala video, které snímalo dvě prostorové dispozice: jedna připomínala scénu dětské stavebnice: čtvercové kartony menší velikosti, na nichž byly nalepeny fotografie domů, přeskupovala ruka autorky do jiných a jiných sestav; druhý výjev spočíval v pohledu z okna, na kterém se postupně proměňovaly přilepené fotografie budov.
Díky tématům rodinné architektury, převedení nejbližšího předmětného světa do dekorativních kreseb nebo použití prvku hybatele, který ovlivňuje dětskou hru, bylo možné tušit, že se jedná o sdělení v emotivní rovině, o vyjádření pocitů ze skutečnosti a skeptických snů směřujících k utopii. Problematická byla ale cesta k tomuto zjištění. Nebyly to divákovy pocity, které by mu to naznačily, ale racionální rozečtení narýsovaného schématu. Nejviditelnější polarita vnitřek-vnějšek, skutečnost-sen byla začátkem k postupnému odhalování dalších konvenčních modelů přípravy výstavy současného umění. Kresby vycházely převážně z fotografií – záznamů nálad, které kdyby byly vystaveny dohromady, pravděpodobně by obsahovaly řadu rušivých jevů namísto chtěné atmosféry. Spatřili jsme je zde tedy učesané do jedné formy, která ale ukazovala zřejmě jiný než zamýšlený pocit, a to z jiného designu předmětů.
U videa jsme pozorovali zrychlený čas, který by mohl běžné pohyby měnit v grotesku, ale jelikož zde nebyl zobrazen reálný svět, a ani jsme neviděli předěl, který by jej naznačil, video v nás úsměv (upřímný či cynický) nevyvolávalo. Čekali jsme tedy na kompoziční dramaturgii, ta ale byla podobně jako kresby nedynamická. Výstava tak kvůli zvoleným prostředkům neprobudila divákovy pocity, přestože pojmové uchopení jejích schémat nám naznačovalo, že právě o nich by měla být.
Pohled do instalace PAVLY GAJDOŠÍKOVÉ, 1147 adres, 2010, video, 4:30, foto: archiv autorky.
Markéta Kubačáková
