Výstava Ekonomie nechtěných přátelství již svým názvem naznačuje souřadnice, v jejichž rámci se kurátorka snaží definovat užší pole pro výběr vystavených děl.
Cítíme zde především důraz na zamyšlení se nad extrémní kvantifikací dnešních komunikačních možností, spojenou s poklesem hlediska kvalitativního. Jakýsi antidialog mezi dvěma nejbližšími přáteli v textovém videu Tomáše Svobody ve formě dvou monologů ukazuje nemožnost navázání vzájemné komunikace. Video Jiřího Černického se svojí přes paneláky plující kakofonií textů,je působivé svojí čistě vizuální stránkou. K archaizaci formy komunikace, před dvaceti lety naprosto všední, odkazuje estetizovaná „dopisová“ instalace Adély Svobodové. Již léta trvající řada projektů Jespera Alvaera a Isabely Grosseové, operující s tématem jedince a jeho kulturního kontextu, s sebou nese efekt nárůstání počtu osob zapojených do projektu.
Autoři s jistým cynismem konstatují nutnost omezení těchto vazeb z jejich strany, což prezentují formou instalace znemožňující pořádné shlédnutí videí dokumentující jejich „subjekty“. Poněkud do tématu výstavy nezapadající se zdá práce Pavla Sterce, jenž k ní využil archivní snímky performanci připomínajícího rituálu přechodu rovníku od československých námořníků.
Nejblíže onomu tak typickému tématu sociálních sítí se přiblížil elegantně úsporným způsobem Jan Šerých, který na zeď graficky čistě umístil z formálního hlediska vybrané jméno, převzaté ze sociální sítě.
Kurátorka Markéta Stará se sympatickou citlivostí přenesla dané téma z pole obecného kalkulu do oblasti stojící na hraně mezi soukromou zkušeností jedince a širší sociální problematikou. Střídmým výtvarným přístupem si blízká řeč vystavených děl a absence přebytečné instalační či koncepční rétoriky mluví spíše pro pozitivní hodnocení výstavy. Ta se sice nesnaží překročit běžné konvence, ale rozhodně není šedým průměrem a citlivě zhodnocuje zajímavou pozici zdejšího uměleckého projevu.
JAN ŠERÝCH, Velryba (členka facebookové skupiny I read the group name, I laugh, I joiin, I never look again.), 2010, text na zdi, foto: archiv Karlin Studios.
Viktor Čech
