Výstava umělecké i partnerské dvojice Gilbert a George byla k vidění v horních patrech věže holešovického DOXu. Pokud zvolený výstavní prostor naplněný velkoformátovými kompozicemi černobílých i barevných fotografií budeme vnímat z hlediska archetypálního tvaru, potom bude věž jistě mnohými správně interpretována jako symbol falický. To Gilberta a George určitě potěší. Pokud budeme výstavou stoupat po schodech, vnutí nám sama budova pravidelný rytmus chůze do schodů a klidnější hloubání v patrech. Použijeme-li výtah, budeme meandrovitě postupovat z jednotlivých podlaží do výtahu a pak kolmo výš nebo níž. Budeme se pohybovat v pomyslné mřížce. I tato přísná manipulace procházejícími by se mohla stárnoucímu a stále velmi dekadentnímu páru líbit.
Kurátor a teoretik umění Otto M. Urban sliboval v úvodním slovu k rozsáhlejšímu výstavnímu projektu Dekadence now!, jehož je výstava Cesty součástí, že sama dekadence bude podrobena akademickému zkoumání. Skutečně, jeho slova se v DO- Xu téměř naplnila. Doprovodný program galerie byl důkazem. Fenoménu mřížky a řádu ve fotografiích Gilberta a George se podrobně věnoval Karel Císař, performativní podstatu živých soch osvětlila Pavlína Morganová, nad fotografií v konceptuálním umění s ohledem na ranější práce Gilberta a George se zamýšlel Jiří Valoch. Tito teoretikové provedli publikum dekadentním houštím velkoformátových fotografií „sochařů“ ze St. Martins College a poodhalili konceptuální podstatu umění dnes již kanonické dvojice. K úplné spokojenosti mi chyběl snad jen přesnější rámec genderový, a ten se mi zdá stále v našem nejen uměleckém prostředí neprávem opomíjený. Tento nedostatek naštěstí zastoupilo kurátorem psané slovo v doprovodné publikaci.
A přece. Nemůžu se ubránit pocitu, že bych zde mnohem raději viděla Gilberta a George naživo. V dnešní době reprodukovatelného a v nejvyšší možné kvalitě dostupného fotografického obrazu mám touhu uvidět oba starší pány poměrně konzervativního zevnějšku, zato dekadentního a vytříbeného ducha, kteří již několik dekád předkládají publiku mnohdy velmi otevřeně pečlivě mířené otázky. Překračují stále aktuální společenská tabu, usvědčují mnohdy i ty největší „liberály“ ze skryté homofobie nebo potlačovaného rasismu. Být tolerantní není tak snadné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Obraz, póza i gesto v podání Gilberta a George proto stále mají ostrost, osobitou poetiku a sílu.
GILBERT & GEORGE, Flow, 1988, courtesy Astrup Fearnley Collection, Oslo, Norway.
Katarína Uhlířová
