Helena Sequens a Adam Stanko NA HRUŠKÁCH V LÉTĚ by

by 11. 12. 2010

Snaha využívat lokálních zdrojů je patrná i v řadě dalších projektů, které v mnoha ohledech vycházejí z výše zmíněné České Věci či ji volně rozvíjejí. Zatímco téma národní identity v instalaci Česká Věc se dá chápat jako prostředek k navození atmosféry a jako konstrukce jakéhosi emocionálního rámce kolem tématu politické reality v Čechách, v následných projektech, jako je například site-specifická instalace Srdcař (2009), se národní identita stává jádrem celého díla. Odpověď na otázku, co dnes formuje českou národní identitu, našla dvojice Sequens-Stanko ve sportu, jmenovitě v hokeji a osobě Jaromíra Jágra. I přesto, že se tento krok může v „intelektuálních kruzích“ české umělecké scény nejprve zdát více než odvážný, ironie a jistá dávka humoru není další glorifikací této populární osobnosti, ale spíše poukazuje k myšlenkovému vyprázdnění české společnosti a její neschopnosti koncentrovat svůj zájem ke kulturnímu a intelektuálnímu náboji a diverzitě, které jí v minulosti byly vlastní, neřku-li se na rozvoji tohoto náboje a diverzity podílet. Element odkazující k minulosti vycházel v České Věci z „estetiky“ parket školní tělocvičny, v Srdcaři jsou takovým odkazem nejen parkety, ale i číslo 68, které dominuje celé instalaci a pro diváka není pouze číslem dresu slavného hokejisty, ale především odkazem k roku 1968 a intelektuální plodnosti a potenciálu tohto období v českých dějinách. Snaha vyvolat a dále rozvíjet diskuzi na téma kulturní pokleslosti a pokleslého pojetí konceptu národní identity v současné (nejen) české společnosti se dále zrcadlí ve fotografické sérii Vlastenka & Patriot (2009), kde Helena Sequens a Adam Stanko tento fenomén „na vlastní kůži“ demonstrují a problematizují. Dvojice v tomto případě využívá vlastních těl a ve snaze poukázat na fakt, že tato problematika se týká celé společnosti a jedinec se na ní podílí jen odosobněným a odindividualizovaným způsobem, je zbavují obličeje. Za opětovného využití nadsázky a ironie tak umělci demonstrují pokleslou a až extremistickou formu patriotismu, která se v souvislosti se současnou globální ekonomickou krizí objevuje nejen v české společnosti. Český lev a moravská orlice vyholení na intimních partiích těla umělců, stejně tak jako peroxidově blond vlasy a ruka umístěná na srdci, vyvolávají, jak sami umělci říkají, nejprve smích, který je záhy vystřídán pocitem mrazení v zádech. Dá se říci, že je to právě tento pocit, společně se snahou prezentovat a poukazovat na realitu skrze její vychýlení, tedy konstrukt jakési „hyperreality“, který je společným jmenovatelem v tvorbě této umělecké dvojice. Tato strategie vytvářející napětí v díle v divákovi vyvolává silný pocit nejistoty, a přirozeně ho tak vede k zamyšlení a potřebě se daným tématem zabývat.DVOJICE Sequens-Stanko figuruje na české scéně od roku 2008. Do povědomí širší veřejnosti se tito umělci – studenti ateliéru Kurta Gebauera na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové – zapsali především projektem Česká Věc (2009). Instalace, skládající se z hromady lipových lístků (jednoho ze symbolů české státnosti) v barvě české trikolory, banneru se slovní hříčkou „Stát Klečet“ a vytrženého kusu parket ze školní tělocvičny, pracuje s na současné české umělecké scéně v mnoha ohledech opomíjeným a mnohými zavrhovaným tématem češství a české národní identity. Projekt, který přímo vychází z jakési celkové frustrace z místních politických poměrů a (nedostatečných) změn ve společnosti, na jedné straně humorizuje dobře známé symboly, na straně druhé je však využívá k zamyšlení nad současnými politickými poměry v české společnosti. Fragment nalajnovaných parket ze školní tělocvičny zde funguje nejen jako odkaz k minulosti a dětství, ale především poukazuje na pravidly hry, která, pokud jsou vytržena ze širšího kontextu (umělci zde prezentují pouze fragment z celé plochy parket), ztrácejí na smyslu i obsahu. Instalace z parket se tak doslova stává dvourozměrným obrazem, který ve spojení s bannerem a hromadou lipových listů neagresivně problematizuje mechanismy demokratické reality v Čechách, kdy společnost často nemá možnost přímo ovlivňovat politické dění a jeho „pravidla hry“.

I přesto, že se dvojice Sequens-Stanko ve svých posledních pracích odklonila od tématu češství a „národní tematiky“, jejich tvorba zůstává věrná tématům, která přímo i nepřímo pracují se společností, jejími jednotlivými aspekty a problémy. Jasnou ukázkou této linie je instalace Watang Wang Tingův stůl (2010, vytvořeno pro českou pobočku Amnesty International), která se zabývá problematikou dětské práce. I přesto, že téma, se kterým dílo pracuje, nevychází z českého prostředí, schopnost umělců využít lokálních zdrojů, a skrze inkorporaci objektů místnímu publiku dobře známých s ním tak navázat dialog, je až pozoruhodná. Sequens a Stanko nás opět vrací do prostředí školy, do školních lavic. Je zde ovšem znovu přítomný pocit vychýlení z reality spolu s výše zmíněným napětím, kterých je dosaženo absurdní kombinací školní lavice a na ní umístěné strojní brusce.

Zatím posledním dílem Heleny Sequens a Adama Stanka je instalace Waiting for Ice age (2010), představená v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu. Je zde patrný jistý odklon od předešlé tematiky a zároveň zde nacházíme jistý element mystična a surreálnosti. Frustrace z rychlosti, povrchnosti a pomíjivosti současného světa, které toto dílo tematizuje, jsou pro diváka méně patrné, ale zároveň otevírají prostor pro řadu s ním spojených interpretací. Témata jako čas, smrt či strach z pomíjivosti a neschopnost prožívat přítomnost poukazují na fakt, že zaměření na přítomnost a „jen“ současné motivy jsou pro toto umělecké duo minulostí. Již nejde o pouhé jednorázové vychýlení z každodenní reality, ale o pokus nahlížet tuto realitu ze surreálné, resp. futurální perspektivy, ke které se dvojice svou nejsoučasnější tvorbou dopracovává. Jejich neagresivní přístup k tématům současnosti, jejich práce s formou, která i přes svoji nesmírnou estetickou kvalitu nekompromituje či přehnaně neestetizuje vybraná témata; inkorporace ironie a černého humoru tuto dvojici v mnohém odlišuje od aktivisticky laděných proudů sociálně-politického umění na české scéně. Forma jejich konceptuálního ladění však zároveň odmítá „překonceptualizovanost“, která je pro české prostředí vlastní, a raději si pohrává s intuicí diváka a pokouší se o navázání dialogu s ním.

Helena Sequens (1981) je vizuální umělkyně, studuje VŠUP (ateliér veškerého sochařství Kurta Gebauera), žije a pracuje v Praze. Adam Stanko (1984) je vizuální umělec, studuje VŠUP (ateliér veškerého sochařství Kurta Gebauera), žije a pracuje v Praze. WWW.PAPERMILL.CZ

HELENA SEQUENS, ADAM STANKO, Česká Věc, 2009, instalace mixed media, video mapping;

Watan Wang Tingův pracovní stůl, 2010, instalace.

Waiting for Ice Age, 2010, instalace mixed media;

Srdcař, 2009, site-specificinstalace. Foto: archiv umělců.

Markéta Stará je kritička a kurátorka současného umění.

More stories by

Markéta Stará