Roman Buxbaum je sběratelskou vášní posedlý již od svého dětství. Sbírá vše i kresby pacientů, se kterými se setkal během svého studia psychiatrie ve Švýcarsku. Jeho vášeň ho přivádí k dokumentárnímu filmu o uměleckých projevech pacientů známé psychiatrické léčebny v Guggingu. Jaké překvapení, když na konci filmu slyší poděkovaní jeho zemřelému strýci psychiatrovi Harrymu Buxbaumovi. Okamžitě navazuje kontakt s autorem filmu Heinzem Buttlerem. Ten ho seznamuje se známým lékařem a sběratelem umění v Guggingu Leo Navratilem. V Guggingu získává Buxbaum několik objektů od pacienta Augusta Wally a podle Navratilova příkladu zakládá na psychiatrické stanici v Konigsfeldu u Curychu malířský ateliér. Práce vzniklé v tomto ateliéru také sbírá.
Současně začíná sbírat fotografie Miroslava Tichého, přítele a později i vlastního pacienta ve filmu jmenovaného strýce Harryho. Tichý žije v Kyjově, v městečku, z kterého pochází Buxbaumova rodina, a která je již po generace spjata s tímto podivínským fotografem. Péče této rodiny o Tichého nepřestává ani po emigraci do Švýcarska. Léta platí ošetřovatelku, která se o něho stará a v úklidovém zápalu občas jeho zaprášené fotografie vyhazuje.
1989 požádá německé nakladatelství Du Mont Buxbauma, aby pro jejich výstavní halu v Kolíně nad Rýnem připravil výstavu na téma Art Brut. V této výstavě ukazuje poprvé veřejnosti fotografie Tichého, které okamžitě budí velký zájem. V katalogu k výstavě a v časopise Kunstforum píše první články o jeho výjimečném fotografickém díle. O Tichém se doví známý rakouský umělec Arnulf Rainer, který fotografa v Kyjově navštíví a vymění s tímto dosud neuznávaným umělcem několik svých prací. A tím dává základ sbírce, která vzniká na základě výměny. Neboť mezitím se Buxbaumovi podaří pro Tichého nadchnout i známého švýcarského kurátor Haralda Szeemanna, který roku 2004 jeho fotografie vystaví během bienále v Seville. Tichý se najednou stává umělcem umělců. Švýcarská fotografka Anneliese Strba se na vlastní pěst vypravuje do Brna, kde se snaží dozvědět Tichého adresu. Marně, o Tichém nikdo nic neví. Tichého si kupují Rosemarie Trockel a Hans Peter Feldmann. Je to jediný umělec, od kterého si Feldmann kdy co koupil. Pro Tichého se nadchne Erwin Wurm, Ernesto Neto a Richard Prince. A proč nepokračovat v tom, s čím začal sám Tichý? S výměnou prací, které se nacházejí v Buxbaumově sbírce? A tak vzniká sbírka „Artist for Tichý/Tichý for Artist“, ve které se vedle prací Rosemarie Trockel, Richarda Prince, Hans Petra Feldmanna nacházejí hned celé skupiny děl od Thomase Ruffa, Nobuyoshi Araki, Jonathan Meese, Gelitin, Marc Quinn, Günthera Förga, Kathariny Grosse, Lawrence Weinera a dalších a která stále roste. Už teď je to nejobsáhlejší sbírka současného mezinárodního umění v Čechách. Že podnět k této vysoce hodnotné sbírce dal donedávna v Čechách neuznávaný kyjovský podivín Tichý, je jeden z největších paradoxů českého umění.
Noemi Smolik
