Jiří David
V JAPONSKÝCH ZAHRADÁCH MŮŽE BÝT PO SMRTI HEZKY
EXISTUJE VŮBEC v průběhu lidského života období, ve kterém nehraje věk a s ním vědomí smrtelného konce nějakou roli? Dá se se smrtí koketovat? Je možné brát život smysluplně v potaz, když víme o jeho smrtelném limitu? Mají být výstavy umění „přitakáním“ životu, nebo vzdycháním o jeho konci? Vidí umělec za práh smrti? Je umění dostatečnou konstantou pro žití života? Je nahý umělec hezký? Pohlcuje černý čtverec realitu? Má cenu se ptát? Maadha Kai? Madadayo! Výstavy Jiřího Davida, ruku v ruce s jeho artistními aktivitami, mají jednu příznačnou kvalitu, kterou je možnost klást si nekonečno otázek. Kruh davidovských uměleckých spirál tím rozevírá vějíř možných interpretací, které mohou i nemusí vycházet z autorových záměrů, někdy natolik komplikovaných a introvertních, že by musela mít některá z děl pro vyčerpávající pochopení nutný itinerář svých exposé. Při své mnohoznačnosti ovšem bývá Davidova umělecká činnost, skrz naskrz zobrazivými médii, nápadná svojí vizuální přitažlivostí, vyzařující atmosférou a pocitem nutnosti vzniku děl. Není tudíž nesnadné vztáhnout tuto charakteristiku i na poslední Davidovu výstavu v pražské Galerii 5. patro, sestavenou, jako obvykle, jako prokomponovaný celek ctící a využívající daný prostor. Určjícím prvkem byla tentokrát fotografie,doplněná konceptuálně-davidovským objektem a videem. Téma výstavy bylo smrtelné, podepřené názvem Maadha Kai? Madadayo! Ten je transkripcí textu z filmu Akira Kurosawy a v češtině zní: „Jsi připraven (na smrt)? Ještě ne!“ Podstatným kontextem výstavy pak byla pražská Zbraslav, místo, kde Jiří David žije a tvoří, a jak se zdá, bude žít pravděpodobně až do smrti. Díla výstavy tak jsou více i méně nasáklá pocitem toho, že se zde umělec prožije ke smrti a zanechá zde své nesmrtelné stopy. (Jednou se třeba tady otevře Davidovo muzeum, pokud to jeho děti a vnuci dovolí.) Video zaznamenává domácí rozbalování zásilky urny s popelem zemřelého otce umělcovy ženy. Jinde jsou volně levitující fotografie zachycují nahého umělce v zelených zákoutích jeho vlastní zahrady. David zde ve skrývavých pozicích prožívá rozkoš z existence, z existence ještě bující v bujné vegetaci, závislé i nezávislé z jeho přítomnosti. Vyvolává ve mně odkaz na předválečný černobílý Machatého film Extáze se záběry nahé herečky Hedy Kies- ler v lůnu letní přírody. Největším celkem pak byly na výstavě širokoúhlé barevné fotografie nuzných přírodních zákoutí v okolí Zbraslavi, vyprázdněných a nehezkých, poznamenaných mechanickou chybou fotoaparátu, která černým svislým štráfem dělila záběry. Umělec zde polemizuje s estetikou, což je jeden z úhelných spouštěčů Davidova uměleckého (sebe)zkoumání, a současně navozuje pocit hřejivé bezútěšnosti a nepotřebnosti, jako ta krajina pro nikoho, kterou fotí. Je-li život a všechno to naše lidské umění jen černou dírou, či úvaha, zda umění již nežije po své smrti, to vše může v sobě mít malevičovský černý čtverec, tentokrát ovšem fotografický, s vypreparovanou zmijí. Tak, nebo tak, David svojí zatím poslední výstavou nejen že revitalizuje své úvahy o smrti a smrtelnosti, které jsou jednou ze základních os jeho díla, ale také výrazně posouvá formální možnosti vlastního fotografického činění, tentokrát v pohybu na prolínavých mezích konceptu, fotografie a performance.
Galerie 5. patro, Praha 13. 10. – 6. 11. 2010
JIŘÍ DAVID, instalace z výstavy, černý fotografický papír, vycpaný had, cívka 8mm film;
JIŘÍ DAVID, z cyklu krajiny s chybou, 2009, 55×200cm. Foto: archiv autora.
Martin Dostál je scénárista, režisér a nezávislý kurátor.