Každý den jsou pohřešovány desítky lidí. Většina z nich se záhy objeví, ale část z nich zůstane nezvěstná. Těmto zmizelým je věnován projekt Kateřiny Závodové v galerii Školská 28. Původní motivace projektu sice vychází z rodinné tragédie, ale jazyk, jímž autorka o fenoménu zmizení mluví, je překvapivě distancovaný a zároveň hluboce poetický.
Nejdoslovněji je téma přítomné v kalendáři pohřešovaných osob, kde na téměř každý den připadá jeden zmizelý. Strohý způsob identifikace – černobílé pasové foto, jméno, datum narození a zmizení – kontrastuje s emotivním nábojem jednotlivých příběhů. Na podobném protikladu je vystavěna také prezentace příběhu autorčiny tety, jejíž staré fotografie se objevují vedle snímků, které by mohly zachycovat její vzhled z doby po zmizení. Princip domýšlení osudů pohřešovaných charakterizuje také čtveřici videí, nabízející tajemné alernativy k obvyklým příčinám jejich zmizení. Zachycují osamělé protagonisty plně pohlcené záhadnými činnostmi. Opakování a zpomalené záběry sugerují dojem časové smyčky, jako by zmizení z reality bylo jen odrazem nové existence ve světě snu a imaginace.
S tématem času respektive paradoxního časového protipohybu souvisí i krychlový objekt, jehož digitální displej vytváří dojem kruhového pohybu, plynoucího po směru i proti směru hodinových ručiček. Podivné hodiny bez ciferníku vycházejí ze simultánního prožitku „času, který uběhl od“ a „času zbývajícího do“. Toto intenzivní vnímání času odráží slábnoucí naději po zmizení autorčiny tety, a zároveň blížící se okamžik jejího prohlášení za mrtvou. Digitální časomíra však nevypovídá pouze o této konkrétní životní situaci. Evokuje rozpor mezi subjektivním vnímáním času a jeho mechanickým odměřováním. Intervaly mezi jednotlivými „otáčkami“ jsou neměnné – na rozdíl od našeho prožitku ovlivněného nesčetnými emocemi: očekáváním, nadějí, úzkostí či rezignací.
Intervaly přitom nejsou v instalaci přítomné pouze v časové rovině. K názvu výstavy se odvolává také rastr žlutých bodů na podlaze, připomínající tělocvičnu. „Prázdný prostor se značkami ve mně budí pocit, že by tam měl někdo stát, že je to místo určené pro člověka,“ poznamenává umělkyně. Abstraktní metafora se tedy opět obloukem vrací ke konkrétnímu prožitku a objektivní interval kóduje osobní trauma. A právě v tomto napětí odosobněné formy a autentické emoce spočívá úspěch autorčina přístupu.
KATEŘINA ZÁVODOVÁ, Intervaly, 2010, pohled do videoinstalace v Galerii Školská 28, foto: Jan Bartoš.
Zuzana Štefková
