Miroslav Tichý – Melancholie by

by 11. 12. 2010

PRAHA KONEČNĚ spatřila dílo Miroslava Tichého, v současnosti nejslavnějšího českého, nebo vlastně moravského fotografa, který dobyl svět, aniž by přitom hnul prstem. Všechny to zneklidnilo, a tak se napříč odbornými i bulvárními médii pátrá po tom, v čem spočívá jeho úspěch a jestli je košer, aby se špinavé, malé a rozmazané fotografie polooblečených žen prodávaly za tak nehorázné ceny, bez zřetelné autorovy vůle a bez podpory české kunsthistorie. Z fotek vzniklých v 70. a 80. letech pro osobní potěšení se stalo umění pro masy a Tichého výstavy viděly statisíce diváků po celém světě. Kdyby se takhle chodilo u nás na fotbal. Romanovi Buxbaumovi, spolupracujícím kurátorům a historikům a dalším se podařilo probudit dílo a vytvořit z něj produkt, který je sledovaný, vytváří napětí napříč odbornou i kulturní veřejností a stimuluje ekonomiku – co jiného po umění ještě chtít? Tichý se stal stejně jako trestanec Kájínek nebo ztracená Anička mediálním symbolem a my do jeho příběhu projektujeme vlastní představy o hranicích uměleckého provozu, našem dialogu o umění, manipulaci, o svobodě a touze.

Příběh autora i jeho díla je dostatečně známý. V osmdesátých letech jeho fotografie začal sbírat Čechošvýcar Roman Buxbaum, kyjovský rodák. Rozpoznal půvab i potenciál, který se v nich skrýval, a postupně je uvedl do prostředí těch nejvýznamnějších galerií. Šňůra Tichého výstav pokračuje a nabízí se souvislost s hudebním průmyslem, kde se úspěch neopírá jen o uměleckou kvalitu, ale o invenční reklamu a promo a to je pro Čechy stále hledající v umění symboly svobody a nedotknutelnosti díla nezávislého na trhu trochu silná káva. Od zdánlivě nezávislých odborníků z galerií očekáváme garanci neměnných hodnot a občas zapomínáme, že hodnoty, které jsou proměnlivé, přinejmenším spoluvytvářejí. Přes ožehavé souvislosti spojené se zveřejněním Tichého fotek tu máme dílo, které je předmětem velkého zájmu. Silný potenciál zapříčinila solitérní povaha Tichého práce: odloučenost od kulturního provozu, eroticky laděné dílo, vznikající pro vlastní potěšení a mimo rámec vývoje moderní fotografie, a v neposlední řadě pomohla i aura zubů času a autorův život mimo spo-lečenské normy. Na rozdíl od autorů fotografické moderny hledajících svatý grál v kombinaci prožitku bytí a pravdivosti světa, dělal Tichý svoje fotky pro potěšení a bez ambicí na kariéru spojenou s veřejnou prezentací. Představíme-li si fotografii jako dlouhodobě se vyvíjející jazyk s pevně zakotvenou gramatikou, pak jako by Tichý neuměl mluvit. Stejně jako další problematicky přijímaný fotograf Jan Saudek byl fascinován ženami, ale zatímco Saudek byl u nich vždycky blíž, než je slušné, Tichý se jich dotýkal svým roztouženým pohledem a právě tahle nemožnost doteku určuje touhu po nedostupném (v případě Tichého po ženách a v našem případě po jejich fotografiích). Ta je navíc umocněna naší fotografickou gramotností. Neodvratně uplynulý čas poznáme podle zamlžené fotografie.Aco je staré, to je krásné, protože původní funkce mizí a věci působí neurčitě. Může být melancholie uměním?

V současné době jsou umění i jeho teorie zaměřené na sondy do institucionálního režimu oboru a k jeho sociálním kontextům. Kvůli tomu se obrací pozornost od Tichého díla k jeho distribuci a uniká nám to hlavní. Na Tichého fotkách je právě nejvíc občerstvující rozumově nekontrolovaný projev touhy a okouzlení, pro který v našem dialogu o umění nedokážeme najít odpovídající odezvu. V užším pohledu pak české teoretizování o fotografii stále provází zbytečný konflikt mezi přívrženci moderní fotografie a zastánci fotografie odkloněné od tradice. Celá kauza naznačuje, jak aktivně polarizujeme velmi dynamické vztahy mezi uměleckým dílem, reklamou a trhem do kategorií pravdy a spravedlnosti a zapomínáme na nesnadno definovatelnou krásu. Zároveň ukazuje, jak je výklad umění podřízený zájmům a možnostem všech zainteresovaných stran. Z Tichého jsme pro dnešek udělali dobře obchodovatelný zážitkový produkt nabízející lákavý příběh o tom, co uplynulo, o hledání radosti a o tvrdě zaplacené svobodě. On naopak oživil rovinu soukromého, původního, politicky nekorektního, existujícího samo pro sebe a nikoliv pro umění ve smyslu veřejně angažované promluvy. Jestli jsme ho do umělecké sféry naroubovali nebo ne, je jedno, Tichý tady zkrátka je a jeho fotografie se nás dotýkají. Budeme se jen nějakou dobu hádat proč.

MIROSLAV TICHÝ, MT Inv. no.: 6-12-34;

MT Inv. no.: 3-8-151. Courtesy Nadace Tichy Ocean.

Jan Freiberg je fotograf a kurátor.

More stories by

Jan Freiberg