Vstoupíte-li do budovy amsterodamského Stedelijk Museum, naleznete vše, co byste mohli při vstupu do muzea očekávat. Je tu pokladna, hlídači a davy lidí, které se podle všeho snaží zjistit, kdy a kde se mají účastníci jejich zájezdů setkat. Pak ale z ničeho nic dva dělníci v přílbách tuto iluzi naruší. A tak si hned uvědomíte, že rozšíření a renovace, pro něž bylo Stedelijk Museum po sedm let zavřené, ještě stále běží – a to je z mnoha důvodů přesně ten cíl, k němuž směřuje Temporary Stedelijk.
Ann Goldstein, od letošního ledna ředitelka muzea, pojala výstavní program Temporary Stedelijk jako sled expozic a událostí umístěných do (prakticky) renovovaného historického Stedelijk Museum, na jehož přístavbě se však stále ještě pracuje. V situaci, kdy se muzeum nemůže dočkat, až se vrátí zpět do své budovy, a aniž by měla k dispozici jakékoli oficiální datum jeho znovuotevření, spustila Goldstein na konci srpna projekt Temporary Stedelijk. Někteří kritici přistupovali k dvěma výstavám tvořícím jeho součást (Monumentalism / Monumentalizmus a Taking Place / Děje se) a k řadě čtení, performancí, promítání a galerijních setkávání s poněkud „předčasným očekáváním“. Předčasným proto, že znovuotevření budovy pro veřejnost není otevřením muzea; Temporary Stedelijk místo toho je, jak říká Goldstein, „okamžikem mezi budovou a muzeem.“ A jde ještě dále, když prohlašuje, že: „tohle je improvizace na téma muzeum.“ Spolu s tím, jak muzeum vítá návštěvníky, kteří se stávají součástí jeho postupného vývoje, zdůrazňuje, že stávající program je způsobem, jak „o sobě dát vědět.“
Jak Taking Place, tak Monumentalism obsahují mnoho výjimečných děl. V případě Temporary Stedelijk ale převažuje nad významem každé z těchto výstav symbolická hodnota, vytvářená jejich kontextem. V rámci Monumentalism šéfkurátora Stedelijk Museum Bureau Amsterdam se poprvé po sedmi letech výroční výstava městských uměleckých akvizic vrátila zpět do historické budovy Stedelijk Museum – od doby, kdy rekonstrukce začala, se totiž tato událost konala v různých náhradních místech po celém městě. Mezi významné individuální práce zabývající se pojmy z historie a národní identity patří i Myths and Legends Room (Místnost mýtů a legend) (2010) od Haly Elkoussy a Sketch for Vinije (Skica pro Vinije) (2001- 10) od Mieke Van de Voort. Výstava Taking place je jedinečná a v důsledku i poutavější především proto, že se přímo zabývá „životem“ Stedelijk Museum. Díla holandských a mezinárodních umělců, která jsou součástí výstavy, se přímo zabývají stavem budovy v tomto okamžiku historie, což ilustruje Route Along 18 Corners (Cesta po 18 rozích) (1993-2010) Willema de Rooije, jakási skica, kterou umělec vytvořil, když ještě studoval na Rietveld Academy. Route Along 18 Corners původně fungovala tak, že ukazovala detaily (fyzické) struktury muzea prostřednictvím fotografií. Když se dnes pohybujete nově upravenými a prázdnými sály, posunul se význam díla směrem k záznamu historie budovy. Tam, kde de Rooijovo dílo pregnantně naplňuje kurátorský záměr Taking Place, činí tak The Well Polished Floor Sculpture (Dobře vyleštěná podlahová socha) (1969-1980) od Gera van Elka poněkud nenápadnější cestou. Jelikož sestává z vyleštěného trojúhelníku na podlaze jinak prázdného výstavního sálu, můžete ji snadno přehlédnout. Možnost, že van Elkovu sochu minete, jakkoli ji máte „přímo pod nosem“, nebo v tomto případě poměrně doslova přímo pod nohama, je tím, co je na tomto díle nejsilnější. Obdobně je největší síla výstavy Taking Place v tom, co je snadné minout nebo přehlédnout – v dočasnosti budovy a Stedelijk Museum.
Není vůbec překvapivé, že tento dočasný program vytvořila ředitelka Ann Goldstein, protože velká část její dosavadní kariéry byla protkána významnými událostmi v životech muzeí. Strávila 25 let v MOCA v Los Angeles, kde v letech 2001 až 2009 působila jako vrchní kurátorka. Goldstein upozorňuje na to, že „existence MOCA je založena na selhání Pasadena Museum of Modern Art.“ Zánik Pasadeny v roce 1974 v podstatě vytvořil v Los Angeles prostor a potřebu pro MOCA, což vedlo k jeho založení v roce 1979. V roce 2008 čelilo MOCA důsledkům finanční krize, které by, nebýt podpory jeho spřízněné komunity, donutily muzeum zavřít. A v roce 2010 pak přišla do Stedelijk Museum, kde, jak říká, „zdědila zmizelé muzeum.“ Pro znovuotevření muzea není stanoveno žádné datum a projekt Temporary Stedelijk byl naplánován pouze do 9. Ledna 2011 – co tedy ukrývá budoucnost muzea? Na otázku, zda by muzeum zvládlo být zavřené ještě jeden rok, důrazně odpovídá: „To nedovolím“. Goldstein říká, že Temporary Stedelijk je „deklarací jejího názoru na to, čím chce, aby muzeum bylo“, a že „improvizace neskončí tím, že Stedelijk jednou otevře.“ Po sedmi letech vyhnanství – s pětiletým pobytem (2004-2008) v náhradním místě v Amsterdamu – zve Temporary Stedelijk konečně místní obyvatele i mezinárodní společenství zpět do jedné z jejich nejcennějších institucí. Návštěvníci se mohou znovu setkat s muzeem, které si pamatují, a zároveň zachytit odlesk toho, jak bude vypadat v budoucnosti.
GER VAN ELK, The Well Polished Floor Sculpture / Dobře vyleštěná podlahová socha, 1969-1980, provedeno pro Temporary Stedelijk ve Stedelijk Museum, 2010, sbírka Museum Boijmans van Beuningen, Rotterdam, foto: Stedelijk Museum/Hogers & Versluys.
MIEKE VAN DE VOORT, Intervention (with wax sculpture of Vinije) / Intervence (s voskovou sochou Vinje), 2006, barevný tisk, 48×64 cm, foto: archiv autora.
Alexander Ferrando
