Dvě umělecká díla z newyorských aukcí konaných v září 2010 mohou posloužit jako poučný barometr stávajícího trhu současného umění. Malba od Julie Mehretu z roku 2001 se prodala za 1 milio dolarů, zatímco socha ze skelného vlákna od Johna Duffa z roku 1985 nevzbudila žádný zájem ani za vyvolávací cenu 5 000 dolarů. Poptávka po dílech od Mehretu je v poslední době vysoká a dosažená cena je za dílo, které původně stálo 21 000 dolarů, opravdu výjimečná. Cenám jejích děl jistě prospěla nízká autorčina produkce a skutečnost, že během několika let se její práce dostaly pouze k hrstce lidí. To, že i u takto mladé umělkyně je možno dosahovat takovýchto cen, zpestřuje pohled na trh, který – jakkoli je dnes daleko silnější než před dvěma roky – se stále i při nejlepší vůli projevuje jako opatrný a pro mnohé mladé umělce rovněž jako nebezpečný.
A to nás přivádí k Johnu Duffovi. Během stejné aukce zároveň nenašla kupce jeho rozměrná práce nabízená doslova „za hubičku“. Kdo je John Duff? Jedno z nejžhavějších jmen poloviny 80. let vystavující v nesmírně vlivné Blum Helman Gallery. Poptávka po jeho pracích byla velká, ceny se pohybovaly kolem 30 000 dolarů. Dnes už tato díla nenaleznete vystavená ani v těch slavných sbírkách, které je kdysi zakoupily, a kromě toho nemají ani prakticky žádnoutržní hodnotu. A to je většinou případ i ostatních hvězd ze stejné stáje: Donalda Sultana, Byrana Hunta, Davida Trua či Wina Knowltona.
V dobách, kdy trhy bez ustání stoupají, jako tomu bylo koncem 80. let nebo mezi roky 1995 a 2008, existuje euforický předpoklad, že tento růst nikdy neskončí, že se práce Dany Schutz, Marka Grotjahna a Richarda Prince budou prodávat za čím dál více peněz. Ale obvykle tomu tak není. Pečlivější pohled na přebujelý trh konce 80. let vám ukáže, že poté, co se začátkem 90. let trh sesypal, zmizelo pro mnohé umělce téměř jakékoli tržní odbytiště. Hůře dopadli obvykle ti mladší a také jejich bublina byla více nafouknutá; například ceny za díla umělce, který se zúčastnil Whitney bienále, se více než zdvojnásobovaly.
Raná 90. léta byla dobrou dobou pro selektivní nákupy. Koupil jsem tehdy skvělé dílo, u nějž mne v roce 1985 Saatchi přeplatil, ale teď ho najednou prodával bez jakéhokoli navýšení. I ceny Warhola, Gobera a Koonse byly poměrně nízké. Vlna otřesů vyvolaná v září 2008 pádem banky Lehman Brothers trh zmrazila: některé galerie zavřely a aukční síně se ocitly „na přístrojích“. Ceny většiny umělců poklesly, ale i během nedávného období zdánlivého růstu mnoho z nich i nadále klesalo.
Významným příkladem je Matthew Barney: v polovině 90. let byla jeho díla velmi drahá a bylo je těžké sehnat. Dnes jsou ale na sekundárním vrcholu, jehož dosáhla v době, kdy byl Barney magazínem New York Times Magazine pasován na nejvýznamnějšího umělce 20. století. Práce od dua Noble & Webster se rychle vyšvihly na stovky tisíc; teď se ale malý neon, který před pouhými dvěma roky dosáhl ceny 80 000 dolarů, prodal za 11 000. Předtím chtěl jejich žárovkové výtvory jako Dollar Sign (Symbol dolaru) nebo Forever (Navždy) (oba 2001) každý. Když se však trh v roce 2008 potopil, nabízely nám je dobře známé galerie s obrovskými slevami. S tím už je ale většinou také konec. Pokud dnes dojde na prodej, jako třeba u Julie Mehretu, jsou ceny skoro stejně extrémní, jako tomu bylo vždy.
Gagosian zahájil s obrovskými pestrými díly Dana Colena, jejichž ceny dosahovaly až 250 000 dolarů. To je velmi riskantní nabídka. Člověk by si měl stále připomínat, že před posledním propadem trhu byly ceny klasiků, jako je Tom Friedman a Steven Parrino, u Gagosiana vyhnány až na tři čtvrtě milionu a následně rozdrceny při pádu trhu. Ceny za mladší umělce jsou znovu příliš vysoko, jako by v této rovnici snad ani nebylo místo pro paměť, racionální úsudek a skutečné údaje. Existují ale výjimky. Mladá britská malířka Anj Smith zahájila v newyorské Hauser & Wirth a její malby tam dosáhly cen 28 000 až 45 000 dolarů. Zájemců je ale spousta a vzhledem k malé produkci nemyslím, že by byla předražená.
V tak nejisté oblasti podnikání, jako je umělecká tvorba nebo vlastnictví galerií, je nesmírně nespravedlivé, že by prodejci neměli vydělat, když se k tomu naskytne příležitost. Není to ale v souladu s obvyklými zvyklostmi v ostatních odvěvích a z dlouhodobého pohledu jde také o nevhodně zvolenou strategii z hlediska umělců.
JULIE MEHRETU, Imanence, 2004, tuš a akryl na plátně, 183×245 cm, s laskavým svolením Marian Goodman, New York.
Marc Straus
