Mutující médium, Fotografie v českém umění 1990–2010, galerie Rudolfinum, Praha, 10. 2. – 1. 5. 2011
Po loňské přehlídce současné slovenské fotografie Neklidné médium si výročí dvaceti let od převratu řeklo o iniciování výstavy Mutující médium. Pavel Vančát zde na příkladě dvaceti autorů a dvou autorských dvojic představuje svůj pohled na českou fotografii po roce 1989.
Za bouřlivý vývoj české fotografie posledních dvou desetiletí může jen z části transformační proměna. Daleko více se do něj promítly technologické změny a vývoj ve světě umění. Hodnocení výstavy se bude lišit podle toho, zda ji vnímáme jako manifestační, historicko-teoretickou nebo referenční a zda se naše zájmy vztahují k současnému umění, nebo nás těší sledovat médium fotografie v rámci vizuální kultury. Předchozí geograficky a časově vymezené přehlídky usilovaly o představení média v celé šíři přístupů a se všemi z toho plynoucími úskalími z četnosti tendencí a zastoupených autorů. Pavel Vančát se vedle této teze zaměřil také na ohledávání hranic „uměleckosti“ současné fotografie, až tento pohled vytlačil v tiskové zprávě rovněž zdůrazňované sledování proměn média v celé jeho šíři a reflexi proměn sociální role fotografie do pozadí.
V devadesátých letech proklamovanou dvojkolejnost české fotografie časem nahradila mnohem vhodnější představa mnohohlasnosti, kde se prolínají a v mnohém obohacují různé přístupy. Ale dobově podmíněné schéma polarity mezi výtvarnými fotografy a fotografujícími výtvarníky se promítlo i do výběru vystavujících. Po bok „umělců“ byli přijati „fotografové“ Václav Jirásek, Ivan Pinkava, případně i Pavel Baňka. Koncentrace na několik málo názorově spřízněných umělců umožnila sledovat jejich tvorbu na více příkladech a v různých kontextech. Opakované zastoupení autorů v pěti kapitolách působí svěže, nelze se ale vyhnout znepokojení, že toto členění, v němž se potkávají tvůrci zcela odlišného projevu, je vymezeno vágně a kurátor sám své kategorie popírá, až nakonec ztrácejí smyslu.
Při bližším pohledu se výstavou vine linie, která prezentuje umělce, kteří fotografii subverzivně narušují zevnitř a vytvářejí ke světu fotografie kritický komentář, vedle těch, kdo ohledávají její podstatu anebo z ní řemeslně i jazykově maximálně vycházejí a zúročují její možnosti. Zpochybňování, ohledávání i adorování média je nejvlastnějším tématem výstavy a všechny další mnohočetné přístupy k médiu fotografie kurátor ponechal stranou.Už samotný výčet jmen může být vesměs zárukou dobrého diváckého zážitku. S většinou jsme se často setkávali na podobně koncipovaných přehlídkách. Aktivnějšímu návštěvníku pražských výstav může expozice v Rudolfinu evokovat vzpomínky, na které výstavě a v jakém kontextu viděl vystavená díla už dříve. Ale každá z přehledových výstav se týká nejen rozpomínání a zvýznamňování, je také vědomého zapomínání. Ta rudolfínská pomíjí vedle řady umělců procházejících napříč médii také výrazné proměny, kterými prošla dokumentární fotografie, nereflektuje silný proud aktivistických skupin Kamera skura, Podebal, Rafani, Guma guar, opomenuto bylo prozkoumávání hranic elektronického obrazu, například od Silveru nebo Federica Díaze, i nástup internetu. Naopak snaha ukázat vztahy fotografie a umění vedla k zastoupení obrazů Antonína Střížka a Jiřího Surůvky nebo objektu Jiřího Černického, spjatých s fotografií jen formálně.
I přes rozkolísání koncepce si výstava zaslouží mnohem více chválu než rozpačité přijetí, jakého se jí dostalo. Měla kodifikovat některé přístupy a pozice autorů na soudobé scéně, zároveň se ale dostala mezi mlýnské kameny historicky rozvíjené svébytnosti a specifik fotografického média na jedné straně a současného umění, pro které je tázání se na kontext média bezpředmětné, na straně druhé. Stále intenzivněji se ozývají hlasy, zda bouřlivý klokot ve světě umění nerozpustil hranice jednotlivých médií natolik, že i sledování samotného média fotografie, ostatně stejně jako malby, pozbylo na významu. Po desetiletích, kdy se česká fotografie potýkala s nezájmem, finanční, odbornou i institucionální podvyživeností, se krátce po své rehabilitaci světem umění musí vyrovnávat s tím, že pouze její malá část se vztahuje k současnému umění. I při vědomí, že hranice toho, co je přijímáno jako umění v pražském prostředí, se liší od méně dogmatické situace ve světě.
MARKÉTA OTHOVÁ, Cesta, 1995, černobílá fotografie,tuš, 160×220 cm (ze dvou dílů), courtesy umělec, Galerie Jiří Švestka, Praha a Galerie Nicolas Krupp, Basel;
DAVID MOŽNÝ, Rahova, 2010, jednokanálové video, 5 min 50 sek., zvuk Michal Mariánek;
LUKÁŠ JASANSKÝ / MARTIN POLÁK, z cyklu Abstrakce, 1994–1996, černobílá fotografie, 100×70 cm, courtesy Galerie Jiří Švestka, Praha.
Tomáš Pospěch je fotograf, historik umění a kurátor.