Hvězdná zábava SEBEPREZENTACE by

by 11. 4. 2011

NÁSLEDUJÍCÍ VÝŇATEK pochází z autorovy knihy distribuované prostřednictvím internetu pod názvem High Entertainment (www.high-entertainment.com),která se zabývá interpretací různých destabilizačních vlivů předznamenaných nástupem digitální éry. High Entertainment (Hvězdná zábava) navrhuje model kulturní produkce zahrnující širokou dostupnost zábavy a principy formálního objevování a experimentů, jimiž se dnes definuje umělecký kontext. High Entertainment volá po novém typu autora, pro něhož je namísto pojmu „umělec“ používáno označení „nezávislá představivost“.

VE SVĚTĚ MEDIÁLNÍ KULTURY se soustavně opakují dva modely umocněného já – „hvězda“ a jungovský pojem „persona“. Koncept „hvězdy“ není příliš starý – ne více než 150 let, které uplynuly od doby P. T. Barnuma a okamžiku, kdy dal vzniknout modernímu pojmu hvězdy. Idea „persony“ je naproti tomu stará tisíce let. Oba modely staví na odiv hranou verzi individuality. Mezi hvězdou a personou je však významný rozdíl. Vlastnosti hvězdy jsou vnímány jako opravdové extenze příslušné osoby. Máme zato, že hvězda jménem Julia Roberts je také skutečně osobou Julií Roberts. Hvězda je celá osoba – osoba nadaná „hvězdnými“ kvalitami. V protikladu k tomu je persona přirozeně přijímaná jako konstrukce, lest, vynález, idea svého druhu. Persona je tvořena prostřednictvím identifikace konkrétních vlastností jednotlivce, jejich izolací a následným zdůrazněním, zvětšením nebo rozšířením s cílem dosáhnout určitých efektů. Jelikož hvězdu ztotožňujeme přímo s příslušnou osobou, jde o ošemetnější koncept, než je tomu u persony.

Co je hvězda? Hvězda není historická postava – není to Alexandr Veliký, Nero ani Benjamin Franklin. Hvězda je mnohem méně než oni. Hvězda ztělesňuje abstrakci – je to snůška lidských kvalit, umocněných, ale nesouvisejících s konkrétními historickými činy. Hvězda představuje pouze způsob bytí. „Postavení hvězdy“ je rafinovaný plán, využívající vůči lidské přirozenosti manažerský přístup.

Koncept hvězdy má přímou souvislost s moderními médii. Aby bylo možno ukazovat zvětšené a rozšířené já, potřebujete zvětšovadla a rozšiřovače. Potřebujete mašinérii – kamery a záznamová zařízení. Hvězda v podobě, v jaké ji známe, je tudíž vedlejším produktem věku strojů.

Hvězda je hvězdou v rámci médií a uvnitř průmyslu obklopujícího a podporujícího tato média. „Hvězda jeviště a stříbrného plátna“, „rocková hvězda“, „hvězda atletiky“ – bez systému nic jako hvězda neexistuje. Hvězda je vždy hvězdou určitého kulturního systému. Hvězda a systém žijí v dokonalé symbióze.


Hvězdný status má produkční i spotřebitelské funkce. Kulturní průmysl (filmy, televize, umění, literatura, hudba) potřebuje hvězdy k tomu, aby upevnil trh, mohl predikovat prodeje a omezit rizika. Spotřebitelé přistupují k věci s menší mírou kalkulu a vybírají si určité jednotlivce, kteří, z různých důvodů, představují žádoucí, romantické nebo novátorské lidské koncepty. Kulturní průmysl je mistrem manipulace této reakce a (v určité míře) i kontroly jejího vývoje. Je to téměř bezchybný systém. Od Whitney Houston přes Britney Spears, Christinu Aguileru až po Gwen Stefani se hvězdy mění, zatímco hvězdný prostor zůstává stejný. Udržování tohto hladkého běhu nicméně vyžaduje přísný management reakcí publika, např. kontrolu prostředí; zajištění toho, aby se naše přízeň přenesla z Whitney na Britney a z ní na Christinu a na Gwen, už vyžaduje důkladné plánování! A tak, podle očekávání, existuje přímý vztah mezi mírou kontroly prostředí a neorganickými či neautentickými aspekty naší kultury.

Idea hvězdy se po celou dobu své existence prakticky nezměnila. Co má tato strnulost znamenat? Je to tím, že koncept hvězdy prostě postrádá pružnost? Nebo se naše představivost v tomto bodě zastavila? Jediná opravdová hluboká výzva etablovanému modelu hvězdy vzešla od Andyho Warhola, který vytvořil alternativní model založený na radikálně reduktivním vztahu mezi kamerou a účinkujícím, prezentovaným a prezentujícím.

Warholův koncept hvězdy vznikl z jeho vhledu do jisté technologie. Technologie naštěstí pravidelně rozrušuje mechanizmus ovládání a nezávisí přitom na destabilizujícím pohledu jednoho génia. Významné je narušení, které v mechanizmu ovládání dlouhodobě využívaném filmovým průmyslem způsobila televize. Osobní počítače narušily mechanizmus ovládání využívaný televizí. A digitální revoluce způsobila obzvláště velkou trhlinu v celém systému ovládání médií.

Kdokoli, kdo aspiruje na pozice ve Hvězdné zábavě a nemá problém s prezentováním sebe sama, se může pokusit o inovaci hvězdného modelu – třeba takovou, v níž byste ukázali systém zároveň s tím, jak by systém ukazoval vás. A stejně, jako tomu bylo vždy, bude i teď třeba objevit vhodnou formu. Existují nicméně užitečné precedenty.

Cindy Sherman byla ještě dítě, když začala Jane Fonda zkoumat svůj vlastní přístup k sebeprezentaci v mediálně nasycené kultuře. Fonda chápala moc, ukrytou za pasivitou stavěnou na odiv, toho, na koho se ostatní dívají – vzešlo to snad ze skutečnosti, že na ni kamery mířily pravidelně jako na dceru herce Henryho Fondy a božstvo Hollywoodu? –, a následně se jí podařilo uspořádat si život na základě tohto poznání, což otevřelo nový prostor.

Její proměna je zaznamenána v sérii fotografií pořízených v průběhu mnoha let. (Fotografie samotné nebyly zamýšleny jako projekt, šlo spíše o stopu či obrys projektu.) Žádnou z těchto fotografií nepořídila sama. Některé z nich byly pořízeny při natáčení filmů, některé byly určeny pro reklamu nebo tisk, v jiných případech šlo o fotodokumenty, které se objevily v novinách. Tyto chronologicky uspořádané obrazy popisují vědomí pronikající na povrch prostřednictvím výměny rolí. Jane na scénu vstupuje koncem 50. let jako hollywoodská naivka, nový úlovek filmových studií. Počínaje tímto okamžikem je snadné sledovat snímky určené k propagaci hvězdičky Jane – jako mladé pracovité herečky, která se učí svému řemeslu, ale přitom stále dělá to, co jí řeknou jiní. Následuje Jane v další tradiční hollywoodské roli – sexuálního symbolu, prodává ji na pláži, nahá, vyzývavá, pózující. Úžasná! Střih! A je tu avantgardní Jane ve svém evropském období jako Barbarella, stylizovaná sci-fi dobrodružka, manželka francouzského režiséra Rogera Vadima, otevřená experimentům. Zpět na americkém břehu se promění v Jane – aktivistku, na turné se svým novým manželem Tomem Haydenem. Vžum – a máme tu drsnou Hanoi Jane na návštěvě u Vietkongu, kde si chce  nepřítele prohlédnout na vlastní oči. Světla, kamera, akce: je z ní filmová hvězda. Jane (stále extrémní, opravdu, jakkoli to vypadá jako ústup) se v 70. letech objevuje ve filmech jako Klute, The China Syndrome, The Electric Horseman a Nine to Five. Zapoťte se s Jane, královnou aerobiku! Svatba se zakladatelem CNN, milionářem Tedem Turnerem, ji posouvá do další role: magnátovy ženy.Hanoi Jane, žena magnáta… Každá z vět v uvozovkách. Zamýšlela snad některou z nich? Zamýšlela je snad všechny? Jeviště se stále mění. Herci ve vedlejších rolích přicházejí a odcházejí. Protože na fotografiích je slavná herečka, čteme historické situace a společenské trendy jako divadlo – svět je jedno velké jeviště, že? Jane, která sebe sama uvádí do historie, vstřebává historii, přivlastňuje si ji. S důvěrou, že má vaši pozornost, vás vtahuje do dobrodružství svého soukromého života. (Jen si představte rozměry ega, jehož se to týká.) Cindy Sherman si později získává proslulost vytvářením sérií fotografických obrazů ženských rolí. Ale Fonda, ačkoli pravděpodobně ne tak chytrá, byla daleko radikálnější než Sherman, která v paruce a kostýmu vytvářela své dílo z bezpečí svého ateliéru. Fonda měnila životní styly jako účesy přímo mezi lidmi s důvěrou, že z ní kamery nespustí oči.

Fonda se podívala ze zajímavých úhlů na onen tolik moderní fenomén celebrity, který je nám všude předváděn a přitom v nás nezbudí víc než kolektivní tolerantní povzdech. Je snad celebrita ve skutečnosti pouhým nosičem, jehož prostřednictvím uplatňují masmédia svou moc a všudypřítomnost? Celebrity jsou záměrnými otroky této moci – „jsou morálně neutrální“, jak je označil Daniel Boorstin – a jako takové jsou zosobněním úpadku. Ve světě lidských záležitostí nemají téměř žádný význam, ale zároveň, protože mají přístup do pitomého, ale zároveň exkluzivního VIP klubu naší společnosti, očekává mediální kultura, že si jich všimneme. Jak udělat celebritu zajímavou? To je otázka pro nadějného Hvězdného baviče, který se tématu ujme. Nebude to snadné: Jen několik hvězd (Fonda, Madonna, Michael Jackson, John Lennon a Yoko Ono, Warhol) dokázalo nalézt způsob, jak svůj přístup do médií využít ke konceptuálním (v protikladu k čistě komerčním) cílům. Existuje možnost, jak využít prostor, jejž zabírají celebrity, nějakým uspokojivějším způsobem?

Některé zaujala Paris Hilton, a to z důvodu, že to vypadá, že nemá žádný jiný obsah než samotný mechanizmus celebrity. Stojí-li před námi a odečteme-li rozptylující vliv zjevného talentu nebo schopnosti, představuje, stejně jako losangeleská billboardová postava Angelyne, koncept sebe samé nebo někoho, jako je ona. Kromě občasného zamňoukání „to je senzační!“ (což je její varianta warholovského vyjádření podpory), nemá tato žena co říct, ale i přes to se dokáže přesunovat z jednoho mediálního prostoru do druhého, z webu do tisku a odtamtud do vysílání. Jejím obsahem je její prostá přítomnost v příslušném prostoru, její přístup do něj, její pohyb z jednoho média do druhého. Pohyb po povrchu systému, který ji představuje, je tím jediným „významem“, který Paris Hilton nabízí. Ať chce nebo nechce, její pozice je průzračná. Pro naprostou absenci obsahu je v jejím případě klíčový její původ ve vyšší společenské vrstvě. Jako dědička nepotřebuje konvenční příběh úspěchu střední třídy. Nesleduje ani žádnou změnu nebo pokrok, jak by to možná pudilo člověka ze střední třídy. Je díky tomu nejen „morálně neutrální“, ale zároveň také osvěžujícím způsobem prostá potřeb spojovaných s většinou těch, kdo aspirují na místo v mediální kultuře, potřeby komentovat nevyřčené; dokáže stát – nebo lépe řečeno pózovat – v popředí, jako ryzí představitelka pozadí. V důsledku funguje Hilton jako hranol, jímž sledujeme rušivou skutečnost fungování našeho mediálního systému.

Zda si je Hilton vědoma konceptu, který sama zosobňuje, není jasné. Její nesrozumitelnost ruší naše pojmy autorství, neboť tato žena nečiní jen tak nějaká rozhodnutí, ale v rámci divadla, které ji zajímá, jsou to ta správná rozhodnutí. Není bezradná, jakkoli přesná míra jejího vlastního vkladu není známa. Možnost, že skutečným autorem těchto rozhodnutí by mohl být nějaký manažer, talentový agent nebo jiný hypnotizér skrytý v zákulisí, je pouze důkazem klasické neprůhlednosti showbyznysu a v minulosti k této situaci došlo již mnohokrát. Mladá Paris může i nemusí mít věci sama na starost, může i nemusí být masmediální umělkyní, ale není snad dvojznačnost tohoto typu showbyznysu vlastní?

Není-li kontext vším, pak určitě mnohé podmiňuje: Hilton je považována za vtip, zatímco její nejbližší protějšek ve světě umění, Maurizio Cattelan, je považován za génia. Obrovský rozdíl mezi nimi musí být každému pochopitelně hned jasný: Cattelan soustavně vytváří strašlivé objekty, které ukazují jeho promyšlenou strategii. Jinými slovy: on něco skutečně dělá. Cattelanův záměrný přístup někoho, kdo do uměleckého kontextu patří, je podstatně výraznější, je daleko více součástí předmětu jeho tvorby – a bezpochyby je uspokojivější zabývat se skvělým komikem, který je ve svých rozhodnutích silně autorsky přítomen, než pouhou celebritou, která na nich účastna být nemusí. V tomto okamžiku již pozorný čtenář jistě zpozoruje vzorec. Zatímco Cindy Sherman představuje jeden druh sofistikovanosti v oblasti tvorby obrazů a hraní rolí, Jane Fonda je zástupkyní jiného druhu. Paris Hilton můžeme číst jako příspěvek k budoucímu dílu podobnému tvorbě, kterou explicitnější a přímější formou provozuje Maurizio Cattelan. Ideje, které by mohly být užitečné Hvězdnému baviči, lze nalézt v obou kontextech. Můžeme snad prohlásit, že bavičky jako Fonda a Hilton postrádají záměrnost jen proto, že nestojí v popředí stejným způsobem jako Sherman a Catellan? Ne. Někdy i „bavič“ dostane dobrý nápad jako první! Umění a showbyznys se soustředí kolem různě transparentních a neprůhledných center a hvězdný model bude fungovat v každém z kontextů jinak. Hvězdný bavič to chápe a bere si to, co potřebuje.

Paris Hilton, MAURIZIO CATTELAN, Bez názvu, 1999, C-print, 183 × 229 cm, s laskavým svolením umělce a Marian Goodman, New York/Paříž;

Jane Fonda, CINDY SHERMAN, filmová momentka bez názvu, 1980, černobílá fotografie,20× 25 cm, s laskavým svolením umělkyně a Metro Pictures, New York.

JENNIFER BOLANDE, Pohled do instalace v Thomas Solomon Gallery, Tower of Movie Marquees, 2010, různá média, courtesy Cottage Home, Los Angeles, s laskavým svolením umělce a Thomas Solomon, Los Angeles;

DAVID ROBBINS a RICHARD PRINCE, Fifth Beatle #3, 1986, bronz, 23 × 23 cm;

LUKAS BEYELER, Puzzle Quizz Electrical Parade, 2011, video, 4:55 min. [Poznámka autora: Konceptuální umělec Beyler vytváří videa, v nichž účinkuje pornohvězda François Sagat, nicméně svou účastí Sagat rovněž vstupuje do uměleckého kontextu a vědomě komplikuje autorství svého vlastního obrazu.]
Foto: archiv autorů.

David Robbins je umělec a spisovatel žijící v americkém Milwaukee.

More stories by

David Robbins