Markéta Kubačáková: Vystudoval jsi ateliér sochařství u Kurta Gebauera na VŠUP, ale sochy se pro tebe staly spíše předměty tvárnou hmotou, kterou zobrazuješ. Když začínáš uvažovat o novém projektu, co bývá prvním impulsem – setkání s věcmi?
Jan Haubelt: Své výstupy považuji charakterem za sochařské. Vycházejí v různých podobách z práce s objektem a prostorem. Reagují na možnosti jejich výkladů. Dá se říct, že na začátku vzniku mých realizací stojí jistý typ rozporu v chápání či vidění konkrétního předmětu, situace nebo fenoménu, který následně zpracovávám.
MK: Tvoje práce mají často dva propojené póly vytvoření nebo přetvoření situace a následně její dokumentace. Vnímáš to jako nerozlučný celek, anebo považuješ za finální dílo i samotné rekonfigurování věci – tedy vystavení objektu, nikoliv jeho fotografie?
JH: Fotografii používám v zásadě dvojím způsobem. Jednak jako čistě dokumentační médium pro otevřenou sérii Věci z toho místa. Jedná se o instalace sochařského charakteru, které jsou významově nebo formálně provázány s určitým prostředím, a jsou tudíž nepřenosné. V tomto případě je výsledkem fotografie dokumentující vzniklou situaci. Druhý způsob práce s fotografií se zabývá samotnou identitou obrazu. Spočívá v rozvíjení vztahu mezi reálným objektem a jeho fotografickou reprodukcí. Zajímá mě vytrácení informací z reality při převodu do plošného, jednopohledového, perspektivně ošizeného, fotografického obrazu. Podle konkrétní situace ve finále používám buďto reálný, fyzický objekt (situaci), nebo jeho fotografickou reprodukci, nebo obojí.
MK: Řada tvých děl (např. V neposlední řadě [2009], Bez, s [2007]) se promyšleně zabývá iluzí percepce. Máš pocit, že setkání návštěvníka výstavy s odhaleným klamem, který mu ukazuješ, může otevřít jeho vnímání i mimo galerii?
JH: Ano, pevně věřím v to, že obsah galerie může návštěvníka ovlivnit i za jejími dveřmi. Ani nevím, kde beru tu jistotu, snad z vlastní zkušenosti.MK: Často předměty a situace znovu uspořádáváš, kde ve tvém přemýšlení vzniká řád, který jim dáváš?
JH: Výchozí je, řekl bych, jistý typ rozpačité fascinace nad výsekem dané reality, který se pokouším pochopit, zobrazit, pojmenovat, přehodnotit, posunout.
MK: Dokázal bys nějak popsat charakter této fascinace? Co se ti zaryje pod kůži, přemýšlíš nad tím a chceš to nějak po svém transformovat?
JH: Tento typ rozčarování se odehrává buď na úrovni mentální (významové), nebo smyslové (viděné). Příkladem významového posunu je vypreparovaná trofej hlavy srnce, která pokračuje zbytkem těla zvířete na druhé straně zdi. Jedná se o zpracovaný příběh chlapce postiženého autismem, pro nějž je charakteristická snížená schopnost vnímání symbolického, abstraktního nebo metaforického významu. Když tento chlapec viděl na zdi loveckou trofej (realistickou hlavu zvířete), vždy hledal zbytek zvířete na druhé straně zdi. Dalším příkladem je holub letící na padáku. Tento až skoro snový výjev je zase zpracovaný reálný příběh nalezený v Londýnském válečném muzeu. Britská armáda vyhazovala z letadel za frontu na speciálních padácích poštovní holuby, díky nimž civilisté dávali zprávy o nepřátelském vojsku.
Co se týče zdroje smyslového, viděného, v poslední době s velkým gustem rozpracovávám v různých podobách princip dioramatu, v němž plošné pozadí plynule přechází v 3D objekty tvořící jednotný celek. Zde mne zajímá princip mechanického, tedy nepostprodukčního, manipulování obrazu.
JAN HAUBELT, Tobyho vidění, 2007, vycpaný srnec, životní velikost, foto M. Polák;
Tělocvična, série: Věci z toho místa, 2007, fotografie, variabilní rozměry.
Markéta Kubačáková