.png)
Zmačkané ručníky, prázdné plátno, plátno natřené akrylem, části plátna vypolstrované, šedá, béžová, švy jako dolíky a prohlubně s určitými trajektoriemi, barevné prádlo, přehyby, vrstvy, bílá, také začínám ve druhém patře, ačkoli začátek je dole. Zdá se, že figury si lze lépe zapamatovat, jsou to konkrétní tvary, které člověku naskakují v paměti pod určitými pomocnými pojmy: postava, postel, pyžamo atd. A také na internetu – pomocníčkovi jsou reprodukována skoro jenom figurální díla autora a málo jeho „filmogramů“. A když už jsou reprodukovány filmogramy, pak většinou v detailu, tedy jako políčko filmu, a nikoli vcelku, tedy jako objekt v paspartě, rámu, krabici. Adjustace filmogramů asi není Pěchoučkovým dílem, ani nevím, jestli ji tak původně zamýšlel, nebo jestli zasáhla vize kurátora a možnosti galerie. Nicméně je naprosto nepřehlédnutelná a jejich prezentace pak není prezentací filmového pásu jakožto reliktu chybějící projekce, ale jakousi definitivní stabilizací a uzavřením artefaktu, jakýmsi téměř muzeálním znehybněním, preparací, uložením do prostředí chránícího neměnnost, proti němuž je archivace ještě příliš pružná a proměnlivá. To je patrné hlavně na monolitických objektech v hlavním sále prvního patra, které jsou rozestavěné jako religiózní potažmo kulturně památeční objekty – místo vzpomínky, paměti, trvanlivosti.
Nehybnost je přítomná ve figurální i abstraktní části výstavy. Ale je to nehybnost? Je Mondrian nehybný, nebo tzv. komponovaný? Je „klasický“? Stabilita, ponderace, kontrapost, zlatý řez, harmonie… Nebo melancholie, sentiment, soukromí, ticho, emoce? Obojí? A je mezi tím nějaká zásadní dichotomie? Zbytky, okraje, náhoda, chyba v případě filmogramů kontra centrum, celek, kompaktnost v případě figur. Detail kontra celek? Fotografiekontramalba?Jedná se o hodiny „klasických“ esenciálních vlastností různých uměleckých médií?
MICHAL PĚCHOUČEK, pohled do výstavy výstavy Hodiny v umění, 2011, Dům U Kamenného zvonu, foto: Martin Polák.
Václav Hájek
