Markéta Kubačáková: Vystudovala jsi ateliér fotografie na VŠUP, brzy po absolvování školy jsi odešla do Kanady. Vnímáš nějaké rozdíly mezi tamní a místní uměleckou scénou?
Petra Malá Miller: Umělecká komunita v Lethbridge je malá, ale je překvapivě rozmanitá, jejich tvorba vitální a progresivní. Umělci jsou v kontaktu s děním v Evropě a ve světě: například univerzita má vynikající program hostujících světových umělců. The Southern Alberta Art Gallery se nachází v Lethbridge a je jedním z předních center současného umění v Kanadě. Dnes je navíc možné žít tam, ale zůstat spojen s jinými komunitami jako např. s tou v Praze.
MK: Tvoje tvorba má reflexivně-introspektivní charakter, obsahy fotografií často vycházejí z osobní minulosti, kterou ve svých snímcích znovu a jinak rekonstruuješ. Kde se u tebe rodí odstup od tématu, který tuto rekonstrukci umožní?
PM: Moje fotografie nejsou přímé rekonstrukce, ale jsou tvořeny z reflexe a projekce. Znovu si vybavuji svoji minulost, své vzpomínky z dětství, a ty přenáším do současnosti skrze fotografii. Vznikají mnohovrstvé, navzájem se překrývající příběhy vycházející z osobních vzpomínek, které jsou od sebe vzdálené v čase anebo prostoru, vztahy mezi většími fragmenty paměti či úseky mého života. Paměť vytváří spojení s minulostí. Tyto vazby mi pomáhají vytvářet příběhy, ve kterých jsou mé vzpomínky přítomny. Narativita existuje v minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Fotografováním je možné vytvořit vzdálenost mezi zobrazovaným předmětem a jeho prezentací v podobě fotografie. Ale fotografie – jako druh iluzivního prostoru – vítá diváka uvnitř tohoto prostoru a láká ho, aby zažil iluzi. Takže pokud jde o pojmy času a prostoru, blízkost a vzdálenost je v mých fotografiích prezentována spletitými způsoby.
MK: Tvoje práce diváka nenásilně, ale intenzivně vtahuje do osobité poetiky a imaginace, jakými způsoby se snažíš toto vtažení cizích účastníků do tvého světa vytvářet?
PM: Můj svět je částečně také tvým světem. Např. všichni jsme byli dětmi. Mé fotografie nejsou výhradně fikcí. Fakta a fikce – skutečné a imaginární se setkává na povrchu obrazu.
Diváci si do těchto obrazů promítají svá vlastní očekávání, zážitky a vzpomínky. Jsou to jakési filtry, které mění vnímání diváka nebo čtení fotografií. Diváci si tímto způsobem na okamžik mé fotografické obrazy přivlastní. Chci vytvořit prostor pro diváka, ve kterém může propojit své vlastní zkušenosti a příběhy
MK: Často z tvých snímků vnímám pocit ztráty a zobrazení jakési bezmoci – nad nevratným časem, nad tím, co jsme chtěli, ale neuměli vyjádřit. Jaké pocity nebo otázky stojí nejčastěji u zrodu tvých děl?
PM: Dá se říci, že pocit ztráty je něco fundamentálního, co stojí v centru historie. Vždy je něco, na co se nedostane nebo je to odvrhnuto z příběhů, které chceme vyprávět o minulosti a historii. Fotografie je určená k zaznamenávání, ale zatímco něco do pohledu kamery vstoupí, další věci jsou vynechány. Pocit ztráty tím pádem tvoří rovněž podstatu fotografie.Promě je důležité si uvědomit, že vnímání minulosti není fixní a že změna je vždy možná. Hledám místa a příležitosti, kde se se může pozitivní změna uskutečnit. Minulost nelze změnit, ale náš vztah k minulosti změnit můžeme. Nemám pocit bezmoci ve vztahu k minulosti nebo historii. Spíše se domnívám, že pochopením minulosti najdu lepší cestu vpřed. V tomto smyslu cítím naději. Zmíněná místa nacházím ve své fotografické práci, která se týká rodiny, identity, dětské nevinnosti, dospívání, ztráty a touhy, a tudíž vztahu mezi fotografií a osobní pamětí.
